Když se spustí slzy...

17. 09. 2016


Jóga ukaze věci tak, jak opravdu jsou a upouští uzdu naším emocím. Jóga nedovolí skrývat ani nám před sebou samými...

Surya namaskar… Už mi jde líp, hurá! Ano, jednoduchá ásana, ale v začátcích pro mě náročná. Tak jako několik dalších, které už jsou pro mě opravdu těžké a nepochopitelné. Jak udržet rovnováhu v garudásana? Jak zvládnout stát na jedné noze dlouhých 5 a více dechů?! Hrbit záda, či se snažit narovnat? Nejde to, prostě padám… „Soustřeď se, Veru, stačí se soustředit na dech přece!“ Zkouším to znova, dostanu šanci při ‚druhém kole‘ opakování. Snažím se oprostit od myšlenek, které se mi honí hlavou. „Nemysli na něj, nech to být. Nezměníš ho, bude se k tobě pořád chovat hnusně.“ Mírně zatřesu hlavou. Soustředím se pouze a jen na svůj nádech, následně na svůj výdech. Nechci myslet na nic než jen na to, jak funguje moje tělo. Zamotá se mi hlava, ale garudásanu zvládnu. Stojná noha se mi netřese, daří se mi prodýchávat. Stojnou nohu pokrčím ještě víc, narovnám záda, přitlačím stehna k sobě… Jde to a jde to skvěle! Další hodina hot jógy za mnou a já pocítím nesmírně úlevný pocit. Ležím v savásaně, tělem se mi rozlévá teplo. Proudí až do konečků prstů. Na nohou i rukou. Něco ucítím… Bolest, smutek…? Dere se na povrch, bublá to. Jsem překvapená, co se to se mnou děje. A pak je ucítím na své tváři… Stékají mi slzy. Vypouštím emoce a nechám stéct dvě slzy po tváři. Zastudí mě a já se‚budím‘. Cítím se šťastně, a přitom to bolí. Mísí se ve mně bolest, strach, smutek, ale taky odvaha, štěstí, síla, nová energie.

Nerozumím tomu… Sedím na gauči, dvojčata vedle v pokojíčku klidně spinkají. Jsem sama a přemýšlím nad dnešní hodinou jógy. Přinesla mi hodně. Jsem stále v začátcích, ale už teď můžu posoudit, co se mnou praxe dělá. Jóga se dotýká samotného dna mé duše. Odkrývá stará zranění a učí mě je přijmout a vyrovnat se s nimi. Je to postupný proces, nemůžu a nechci to nijak ovlivňovat. Ani eliminovat. Ani potlačovat. Proč bych měla? Hledám se a hledání sebe sama je většinou bolestivý proces. Lidé se snaží si jakoukoli svou pravdu obhájit, zkrášlit, omluvit, ale jóga tomu nedovoluje. Jóga ukazuje pravdu. A tu teď hledám i já.

„Vážně chci takhle dál žít?“ pomyslela jsem si. „Stojí mi to za to trápení?“ Posledních pár měsíců jsem jen strhaná, unavená, utrápená. Upozornilo mě na to už moje okolí. Mí rodiče si všimli první. Musela jsem s pravdou ven. Nastal čas přiznat, že vztah s otcem mých dvojčat skončil. Není důvod se snažit dál. Dostal bezčetně šancí, nevážil si toho. Je konec, a i ve mně se všechno ukončuje. Proto ty slzy po hodině jógy. Proto při uvolnění těla, mysli. Do té doby jsem si zakázala být slabá. Nemohla jsem ukázat svou bolest před ním. Využil by toho. Slzy jsem potlačovala, převládal vztek a lítost. A teď najednou se mění dosavadní vzorec myšlení, chování.

Už vím, že můžu ukázat svou slabost. Jóga mi dovoluje ukázat vše. Není jediný důvod cokoli tajit. Před sebou samotnou. A nejspíš ani před svým okolím. Protože to mou změnu vnímá stejně intenzivně, jako ji vnímám já sama…

 

  • autor: Veronika Fojtíková
  • zdroj fotky: Shutterstock.com

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket