Hra světla a stínu v nás. Tušíme, že se uvnitř nás nalézají aspekty, které nám v životě pomáhají a posouvají nás dál, ale i takové, kterými sami sobě sabotujeme radost a štěstí. Naše vnitřní rozpory. A někdy není snadné je vidět. Používaný termín „stinná stránka“ značí jednoduše to, co u sebe nevidíme nebo nechceme vidět. Stín. Chodí všude s námi. Abychom mohli svůj vlastní stín uvidět, potřebujeme světlo. Jak prosté, na stinné kouty funguje světlo – světlo našeho vědomí. Mocná baterka, která rozpouští tmu… a kterou trénujeme (meditační) praxí. Postupně. Postupně nám svítá.

Pro uzření a pochopení toho, čím sami sebe brzdíme na trajektorii rozletu a upgradu vědomí si potřebujeme přiznat svůj strach a také závislosti. Obvykle nějaké máme. Kdybychom vyrostli v perfektním prostředí beze strachu s hojností lásky, péče a pozornosti, byla by to možná jiná pohádka. Ale je dosti pravděpodobné, že jsme nějaké ty strachy podědili, ale i zažili a navíc ještě sem tam něco okoukali ze sociálního prostředí, které nás obklopovalo a do velké míry formovalo v dobách, kdy jsme byli otevření a „kódovatelní“.

Nasvítit svá zákoutí

Milujeme utišovadla a ohlušovadla, abychom nemuseli být sami se sebou a s tím, co nechceme vidět. Klasické závislostní záležitosti typu kouření, alkohol, sociální sítě, média nebo třeba káva a čokoláda se v obrovském měřítku používají na to, abychom pozornost odpoutali od toho, co se děje uvnitř, a nemuseli se na TO (po)dívat. Pokud se člověk chce ponořit do hloubi sebe a odhalit – nasvítit – svá zákoutí, je obvykle užitečné dopřát si nějaký čas bez nich, resp. konkrétně bez „té naší“ záležitosti. To se teprve dějí věci! Takové ty pocity, kterým se snažíme vyhnout, které se snažíme utišit a ohlušit svými oblíbenými prostředky… Najednou je tu máme. Mají svůj smysl. Vytrvejte a rozklíčujte je. Může přijít i sladká odměna v podobě uvědomění a vhledů. Zažehnutí světla uvnitř.

Například postní období před Velikonocemi má v tomto ohledu hluboký smysl. Skvělá věc. Nebo meditační retreaty, kdy po nějaký čas nemáte přístup k vnějším lákadlům a navíc je tam čas a prostor věnovat se jen sobě. Že nemáte čas vyrazit na retreat? Udělejte si svůj vlastní každý den – pár minut jen pro sebe v tichu. Nádech, výdech. Prostě proto, že skrz (třeba i jen o kousek) klidnější hladinu mysli se na dno naší temné tůňky nahlíží lépe.

Překonat tmu i nevědomost

V Indii, Nepálu ale i dalších zemích se každoročně před začátkem jara slaví Maha Shivaratri. Je to jeden z nejvýznamnějších svátků hinduismu/tantry a je oslavou čistého vědomí – Šivy. Překonání tmy a nevědomosti. Slaví se noc před novem meditacemi až do brzkého rána, půstem a zpěvy mantry Om Namah Shivaya. Už dva týdny předem se ale obvykle drží tapas – více meditační praxe a vzdání se alespoň jedné věci, o které víme, že jsme na ní závislí. Letos vyšel tento svátek zajímavě na 14. únor. V jedné části světa se slavil Valentýn, v jiných částech světa vítězství vědomí a také harmonie mužské a ženské energie uvnitř nás… která se pak promítá i do našich partnerských vztahů.

Neulpívání je vedle tapas další zajímavá věc z jógového slovníku a filosofie a opět něco velmi praktického, co se postupně učíme. Závislost totiž míváme i na našich představách – očekáváních. Máme očekávání, jak by se měli chovat lidé okolo nás, naši partneři, jak by měly vypadat určité situace v našem životě. Včetně požadavků, které máme sami na sebe. A zklamaná očekávání v nás probouzejí nespokojenost. A utrpení.

Moment zastavení

Změnu do života přináší teprve pochopení – uvidět, co (si) dělám – a následná změna chování. Místo automatické reakce, kterou máme „zajetou“, zvolit reakci novou. A ta reakce může být pro začátekpauza. Moment, kdy se zastavím a uvědomím si, co se v tu chvíli ve mně děje. Místo klasické automatické „akce–reakce“ (ať už je ta reakce vybílení lednice, panák, vzteklá SMS, uzavření se před světem nebo cokoli „našeho obvyklého“ sebedestruktivního) se na chvilku zastavit. Ta chvilka může přinést cenné vhledy, které nám pomohou zase se o kousek posunout na naší cestě. Vhled. Prožitek. Dovolit si ho. V tu chvíli se nám může doslova rozsvítit, když si to dovolíme.

Nejde o to něco vymyslet. Jde o to cítit. Možná to bude smutek, bolest, možná ještě něco úplně jiného. Možná uvidíte obraz, kde to vše vzniklo, možná přijde pocit prázdnoty, který má také své kořeny, možná přijdou nějaké dávno zapomenuté potlačené emoce. V tu chvíli máme šanci přijít na to, co to je, co nás k tomu závislostnímu chování vede. Ale potřebujeme k tomu ten moment ticha, zastavení. Chvilkové NIC.

Nejrůznější formy závislostí jsou patrné i v našich partnerských vztazích. Zajímavé skryté dynamiky. Abychom mohli rozmotat ty závislostní uzle akce a reakce, potřebujeme zažít ten zlatý moment uvědomění. Ano, je to od slova vědomí. Přesně to na to potřebujeme. Být v tu chvíli přítomní a vědomí.

Probuzení draka

Před pár lety jsem měla z tohoto pohledu celkem zajímavý vztah. Mezinárodní. Můj tehdejší partner mne pozval do své velké západní země, kde chtěl svým dětem a mně ukázat, odkud pochází. Nicméně na této cestě se cosi probudilo. Drak. A ne jeden. Někdy se ve vhodném prostředí sepne i tlačítko čehosi, co máme uvnitř a nejsme si toho vědomi. Zvonek na dračí jeskyni. Perfektně závislostní sepnutí bolavých tlačítek – otisků naší (dětské) minulosti. Náročné nezpracované zážitky z naší původní rodiny uložené v nás jsou perfektním magnetem – přitahujeme si do života přesně takové partnery, aby nám pomohli je odhalit. Jsou to takoví poslíčci osobního rozvoje. Pokud lekci rozklíčujeme, máme šanci na změnu.

Začíná to uvědoměním, jak moc ubližujeme sami sobě i druhým, pokračuje to přebráním zodpovědnosti sami za sebe a dál tím, že svoje chování změníme. Prostě to uděláme jinak než obvykle. I když to nebude perfektní, zkusíme to trochu jinak. Protože pokud zůstaneme zaseknutí v opakování staré historie, mj. to promítáme i dál našim dětem.

Teď jsem tu měla před sebou děti, kterým jsem chtěla být dobrým vzorem, a místo toho jsem spadla do téhle hry. Ne, opravdu jsem na sebe nebyla pyšná. Probudila se moje vnitřní oběť, která mi do ucha přehrávala starou písničku o tom, jací jsou muži a jaká jsem já. Kvalitní závislost na utrpení v praxi. Kromě strachu a zoufalství má oběť v sobě skrytý i obrovský potlačený vztek. A tak bobtnal i můj vlastní zraněný a pořádně nakrknutý drak v jeskyni za fasádou milé, pečující a jógující ženušky. Nebylo snadné to takhle uvidět v plné kráse a chvíli mi to trvalo, než mi to došlo.

Pocit uvědomění

Naše podvědomí zaznamenává vše. A promítá se to i do našich buněk… a reakcí. V dětství nasáváme z prostředí jak houba. Kóduje se do nás způsob, jakým vnímáme svět. Mřížka, skrz kterou pak ten svět vidíme, a také omezení, skrz která ho (ne)prožíváme. Možná se pak cítíme neustále v ohrožení a svět je pro nás nepřátelské území. Naučili jsme se nenávidět, mít strach a hrát manipulativní hry, abychom si získali něčí lásku (kterou jsme původně tak moc chtěli od našich rodičů, ale zrovna nebyla k mání). Dokud nám tohle nedojde a nezískáme od svého příběhu určitý odstup, situace a naše reakce se dokola opakují.

Když zažijeme ten hluboký pocit uvědomění – co (si) to vlastně dělám a (možná) nemusím – a dojde nám to nejen v hlavě, ale tak nějak v celém těle, projede to až do našeho srdce a něco se může změnit.

Po čase jsem měla zajímavý sen, který mi připomněl kořen téhle mé jedné závislosti a zároveň přišel i s bonusem rozuzlení. Objevila se tam situace z dávné minulosti: zase sedím v koupelně rodného domu, kde jsem jako malá obvykle bývala zamčená, klepala se strachy a schovávala se před výpraskem. Tentokrát to ale bylo trochu jinak. Něco se změnilo. Doslova přepnulo. Místo klasických skličujících pocitů zoufalství a strachu, které mě roky požíraly, vstanu a jdu ke dveřím. Místo vyděšeného držení kliky vší silou, aby se ty dveře neotevřely, je sama otevírám… a za nimi není nic. NIC, žádný strašák, monstrum. Nic. Volný prostor do kuchyně a světlo. Vylézám ze svého stinného úkrytu, procházím těmi dveřmi a je to jako projít branou do nového patra svého vědomí. Uvědomění, že to, čeho jsem se tolik bála, (už) neexistuje.

Plody osobní praxe

Replikujeme si své traumatické zážitky. Máme-li štěstí v podobě záblesku světla vědomí a uvědomění, kde se co vzalo, můžeme se ze začarovaného kruhu vymotat. Doslova vyléčit to staré zranění, deaktivovat tlačítko. Takový záblesk může být z části štěstí, kouzelné požehnání shůry, které si vymodlíme. Ve velké míře je to ale plod, na jehož uzrání se postupně připravujeme skrz osobní praxi, abychom také dokázali to zjištění ustát a uvést do života – změnou chování a odolávání pokušení, které nás sem tam zkouší svést zpět na tu temnou stranu.

Jóga znamená propojení. Je to naše vnitřní záležitost. Pokud chceme „svou jógu“ posunout od rozcvičky těla k tomu, co jóga opravdu dokáže nabídnout, a svůj život od autopilota k opravdovému prožívání, určujícím bodem bude to, jak dokážeme být sami se sebou – přestat si sami sobě překážet.

Já jsem moc vděčná za to, že na téhle cestě sebepoznávání je mi průvodcem brazilský učitel Sri Prem Baba, na jehož satsangy pravidelně chodívám na severu Indie již několik let. Jsou pro mne opravdu hlubokou studnicí inspirace a vhledů do hloubi mojí duše. Je to prostě škola analýzy lidské psýché. A v dnešní digitální době je možné je sledovat i online. Vnímám to jako řidičák na tu divotvornou jízdu zkoumání svého nitra – velmi praktickou záležitost pro život. Protože sebepoznání není jen termín, je to opravdu vědomé odhodlání, kdy se s odvahou ponoříme do svých vlastních neznámých (tmavých) vod, nezalekneme se případných lochnesek a také zůstaneme na té cestě s důvěrou v to, že po každé noci zase přichází ráno. I když zrovna třeba putujeme černočernou tmou a dějí se prapodivné věci, je dobré zaměřit se na to, že na nás fungují přírodní zákony: co zasadíme, to sklidíme. A když za temné noci odložíme to, co už nám neslouží a co nás tíží na cestě vzhůru, můžeme se s novým ránem zase čerstvě nadechnout a užít si ten výhled na dalším zdolaném vrcholu. I nám pak svítá.

• autor: Dagmar Volfová
• www.simhayoga.cz
• foto: Shutterstock.com