Jeho pojetí bylo veskrze silové, podle hesla, co nejde silou, jde větší silou. Přestože dokázal úžasné ásany, ke kterým mnozí vzhlížejí, nedokázal jsem je obdivovat. Ten přístup byl příliš upocený, příliš sebezničující a příliš mi připomínal mě samotného v časech náruživého „aštangování“. V mém podání měly ásany velmi blízko pozicím zaujímaným různými askety. Spolu s nimi jsem věřil, že se „protýrám a proprohýbám“ k tomu, abych byl lepším člověkem.

Kdo s čím zachází, tím také schází. Bolest a zranění byly svého času mým hlavním tématem. Domnívám se, že pokud se „běžný civilista“ zhlédne v některém z dynamických stylů a upřímně se do něj položí celou svou bytostí, je nevyhnutelné, že se dříve nebo později (více či méně) zraní. Tento můj předpoklad odpozorovaný z vlastní praxe mohu podpořit i údaji z knihy Jóga: fakta a mýty. Když člověk čte statistické údaje a trochu více se ponoří do kapitoly věnované zraněním a praxi jógy, dostane pocit, že pobyt na jógamatce je vysoce rizikový. Mírně úzkostný čtenář si nejspíš zakoupí helmu a ochranný oděv a svou ásanovou praxi dramaticky zkrátí na tadásanu prokládanou šavásanou, které jsou zpravidla bezpečné, pokud na vás při jejich praktikování nespadne letadlo. Samozřejmě přeháním. Nicméně výčet možných zranění a následků jógování je opravdu pestrý, a nevynechávám ani težký kalibr, jako je kupříkladu mrtvice. Cvičení jógy a zejména převrácených pozic je také populární v ordinacích lékařů specializujících se na poruchy rovnovážného aparátu ve vnitřním uchu.

Používejte inteligenci inteligentně
Nechci tady způsobovat paniku, jen bych rád připomněl, že k praxi jógy je třeba přistupovat s pokorou a zdravým rozumem. Jak se říká: „Používejte inteligenci inteligentně.“ Tak například jeden můj kamarád. V mládí mu nečinilo potíže založit lotosový sed – takzvanou padmásanu, jednu z favoritek pomyslné soutěže o pozici, u které se nejvíc lidí zranilo. Ano, dosáhnout jedné z ikonických jógových pozic jistě stojí za trochu nepohodlí a užití hrubé síly navzdory rezistenci vlastního těla. Zpátky ale k mému kamarádovi – ten postupoval podle známého hesla „co se v mládí naučíš...“ Nedošly mu ale dvě věci: faktor času (s přibývajícím časem se lidské tělo mění) a také to, že si na svoje pokusy dříve neobouval pohorky, které v náhlém vášnivém vzplanutí po padmásaně „zapomněl“ sundat. Podobně bizarní historku s příchutí černého humoru týkající se padmásany obsahuje i pro mě nedocenitelná kniha Guruji. Nebudu nic prozrazovat, abych případné čtenáře neochudil o pointu. Namísto toho zakončím tento odstavec citátem: „Pokud po zdravotním cvičení je člověk nucen vyhledat pomoc fyzioterapeuta, nejedná se o zdravotní cvičení.“

Zranění jako učitel
Na druhé straně si myslím, že zranění (pokud tedy není fatální) nelze vnímat negativně, ale jako jednoho z nejpůsobivějších a nejlepších učitelů. Člověk může mnohokrát slyšet rady týkající se bezpečného provádění pozic, ale dokud se nebezpečí nenaplní, mívají asi takovou hodnotu, jako když dětem v cukrárně vyprávíte latinsky o nebezpečí cukrovky. Teprve když se člověk konfrontuje s limity vlastního těla, je schopen svou praxi přehodnotit a směřovat k vyváženějšímu přístupu. Z vlastní zkušenosti bohužel musím potvrdit, že naučit se ovládat pomyslného berserka zmiňovaného v úvodu není vůbec jednoduché. Bylo potřeba mnohých bolístek a bolestí, které mě postupně dovedly k tomu, že opravdu není kam spěchat. Tyto výchovné facky přicházejí postupně a se zvyšující se intenzitou. Někomu stačí párkrát natažený sval, jiné extrémnější typy dospějí až ke kýle nebo operacím kolen, než nastane moment: „Aha, já bych to vlastně mohl dělat trochu jinak.“

Zřejmě by to tak nemuselo být, ač mně osobně to připadá jako úplné sci-fi. Například Vijay Kumar, můj indický učitel aštanga vinjásy, se jen tak mimochodem zmínil, že v rámci praxe tohoto stylu nikdy nepocítil bolest. Vykulil jsem oči, tolik jsem si cenil svých dosažených „úspěchů“ i cesty k nim – „když se kácí les, lítají třísky“. Samotná aštanga vinjása bývá vnímána jako stejně šetrná k tělu jako dotyková terapie praktikovaná sadistou vyzbrojeným baseballovou pálkou podle známého hesla Winstona Churchillla: „Mohu vám slíbit jen krev, slzy a pot.“ 

Hadí muži a ženy nežijí bezbolestný život
Rozumím, že je to těžké. Fyzická forma je to první, čeho se člověk v jógování může chytit. Začínající jogín neocení hloubku koncentrace ani míru uvědomění si vlastního těla, a tak první, co řeší, je dostat se do těch krásně vypadajících pozic. Málokdo chce čekat. Trpělivost nebývá v naší základní výbavě. Ve svém pomyslném sprintu za dokonalostí formy si také neuvědomujeme, že jsme každý na jiné startovní pozici. Bývalí tanečníci a gymnasté stojí na jiné startovní linii než kupříkladu bývalí pivní atleti. Někdo zakopl o jógu relativně na začátku své životní dráhy, někdo až ve zralejším věku. Každé tělo má jiné předpoklady a představa, že z nás všech budou jogíni jak z plakátu, je mylná. Abych trochu zmírnil možné zklamání, přidám informaci z vlastní zkušenosti podepřenou již zmiňovanou knihou Jóga: fakta a mýty – ne všichni ti hadí muži a ženy z plakátů žijí bezbolestný život. Okamžiky euforie z dosažených pozic bývají vykoupeny někdy vskutku likvidační cenou. Myslím, že možné důsledky nevyváženého ásanování byly zmíněny dostatečně.

Z mého úhlu pohledu neexistuje žádná pokročilá pozice, ale pokročilý přístup k pozici. Ten spočívá v tom, že ze všech dostupných modifikací – a dnes už máme ke každé ásaně nepřeberné množství variant – vyberu tu, která přesně odpovídá možnostem mého těla v daný moment. 

Vím, že to zní hodně suše a vědecky. Dobře znám ten hlad po tom, zvládnout nějakou skvěle vypadající pozici. A znám také tu euforii, když se to podaří. Zároveň je třeba si uvědomit, že jóga by naši pozornost měla směřovat ke zdrojům štěstí, jež jsou trvalejší. Pomíjivost momentálního uspokojení dobře známe z běžného života. Jak dlouho vydrží radost z dosaženého úspěchu? Jak dlouho nový telefon zůstane nový? Paradoxně velmi podobné je to s ásanami. Již zmiňovaná euforie z jejich „ovládnutí“ nemívá dlouhého trvání. I u sebevychytanější ásany nastane chvíle, kdy pro nás přestane být cool. Naše mysl v tom okamžiku pohotově vytáhne nějakou další, ještě zamotanější a zavěsí ji do našeho zorného pole jako pomyslnou mrkvičku. Celé sisyfofské lopocení tak může začít nanovo. Konce tohoto bludného kruhu mohou být velmi silnou deziluzí, kdy člověk naplno docení můj oblíbený citát: „A víte, co se stane, když v téhle pozici (prasarita padottanásana C) dáte ruce na zem?“ – „Vůbec nic, a nebo se zraníte.“ To, že je člověk schopen si všechny končetiny důkladně „zapreclíkovat“, nemusí v životě příliš znamenat. Je škoda promrhat čas a energii na prorážení stěny na konci slepé uličky, byť polepené líbivými yoga postery. 

Na úplný závěr přidávám ještě jeden citát: „Až to budeš dělat dvacet let, budeš vědět, co vlastně děláš.“ Bylo by dobré být třeba po těch dvaceti letech ještě „provozuschopný“. Protože v té chvíli nám začne pomalu docházet, že ásana je spíš pozice mysli než těla; že rozhodující není úhel páteře či kloubů, ale hloubka prožitku jednoty mysli a těla a třeba i toho, co nás přesahuje.

• autor: Martin Wagenknecht
• www.tao-yoga.cz
• foto: Shutterstock.com