Moje cesta k józe začala velice nenápadně a je pravda, že každý, kdo mě zná, by těžko tipoval, že adrenalinem naspeedovaná sportovkyně, která nepreferuje nudu, stereotyp a zajetou rutinu, se stane někdy v životě milovnicí jógy.

Je to už nějaký ten rok, co jsem si uvědomila, že stres nejlépe zvládám vykompenzovat pohybem. Přišlo těžké období, a tak jsem stála na bruslích denně několik hodin a stále mi to bylo málo. Přidala se nová práce pro korporát, kde vždy bylo všechno awesome, amazing a aspoň navenek zalité sluníčkem. Bohužel velké pracovní tlaky, přesčasy a nevyřčený, avšak očekávaný požadavek na neverending smile si začal vybírat svou daň v podobě změny druhu sportu a navýšení intenzity. To s sebou přineslo i nechtěný side effect. Vedle každodenních naběhaných 15–19 km ráno před prací, které mě bavily, se dostavila nepřestávající bolest kolen, která mě přivedla až k vynucené pauze.

V té době jsem si začala uvědomovat, že moje životní tempo je dlouhodobě neudržitelné a je na čase udělat změnu. Začala jsem více přemýšlet nad svými pocity, jak se cítím, proč se tak cítím a co můžu pro sebe udělat.

A závěr mě opravdu překvapil. Nebyla to o pomyslnou nulu na konci vyšší výplata, ale klid v životě. Vnitřní klid. Schopnost najít sama v sobě ten pomyslný ostrůvek klidu, kam se ráda schoulím, když budu potřebovat, kde mě nikdo nebude rušit a kde bude mně, mému tělu, mojí duši dobře a já tam budu šťastná.

Požadavek na nalezení vnitřního klidu a rekonvalescenci pohybového aparátu mě přivedl do jógového studia, kde cvičila velice příjemná, usměvavá instruktorka, a já pochopila, že toto je to, co chci. Být v souladu se svým tělem, náladou, usmívat se, protože chci, nenechat se pořád ždímat okolím a konečně žít a ne jen přežívat. Absolvovala jsem kurz instruktora jógy a začala se více věnovat filosofii jógy. Miluju jamu a nijamu v Pataňdžaliho cestě. Zbožňuji ten pocit, že se člověk na chvilku zastaví, uvědomí si, co potřebuje, a přestane se přetěžovat kladením zvýšených nároků na sebe jen proto, že to okolí vyžaduje. Přestane si ubližovat. Ahimsa. Není nic krásnějšího než si uvědomit, že veškeré změny se v životě dějí, protože se radžas, tamas a sattva neustále prolínají a pohyb je přirozený. Nic není napořád, a proto je důležité neulpívat na vztazích, na lidech, na práci či na hmotných statcích. Pomyslný step back a hluboký nádech následovaný výdechem nám umožní žít svobodněji. Spokojeněji. V souladu se svým vnitřním přesvědčením. A pokud nám naše vnitřní přesvědčení říká, že nechceme sami sobě ubližovat nevhodnou stravou, životním stylem, je třeba pro to něco udělat. V rámci tapasu, sebekázně, zařadit více jógové praxe do svého života, jíst potravu, která nám činí dobře, a naopak vyhýbat se všem zbytečnostem, které od nás společnost žádá a nám spíše ubližují.

S tímto přesvědčením jsem začala vést lekce jógy a není krásnější pocit než pracovat s lidmi, kteří chtějí dát svému tělu jen to nejlepší, chtějí na sobě pracovat a chtějí změnit něco ve svém uspěchaném životě. Miluju každou ásanu, každý nádech a každý den, kdy vím, že jógová praxe bude jeho součástí. Pro mě je totiž jóga cesta k poznání sebe sama, dlouhá pouť sebelásky, kdy na prvním místě jsem já, můj vnitřní klid a z něj vycházející přirozený úsměv a pocit štěstí, kterými můžu obdarovat ostatní.

Namasté!

o autorce...

foto: archiv autorky