čtvrtek 5. 12. 2024
Tohle rozhodnutí mi trvalo asi pět vteřin. V Miami Life Centre se v loni červenci konal 200hodinový teachers training s Kino MacGregor a Timem Feldmanem....
S učiteli, kteří mi sedli od prvního momentu, kdy jsem je potkala. Říká se, že pro svou jógovou cestu by si člověk měl vybrat jen jednoho učitele. Jak ale podotýká Tim, máte na to až 10 let, a dokud ho nepotkáte, máte naprostou volnost v tom, je zkoušet – tak trochu jako randění. Pro mě jsou „mým učitetelem“ rozhodně Kino s Timem.
Ona je neuvěřitelně inspirativní, pokaždé když ji potkám, je zase o velký kus hlouběji v aštangové praxi, vždy připravená zažehnout plamen lásky k téhle jógové praxi, plná vtipu, pochopení a veselých historek o Sri K. Pattabhi Joisovi. Žena, která díky praxi našla cestu ven z depresí a života beze smyslu. On je bývalý tanečník a choreograf, který se po téměř smrtelné nehodě dostal díky józe zpět na nohy a k tanci. Muž, který s laskavým srdcem provede každého studenta nejtemnějšími zákoutími jeho duše a nenechá jej z téhle cesty uhnout, dokud společně nedojdou k cíli. Dohromady jsou pro mě naprosto dokonalou kombinací. Dohromady jsou pro mě mým učitelem.
Když jsem zjistila, že letos spolu nebudou učit v Evropě, byl měsíc na Miami Beach jasnou volbou. Jelikož jsem s nimi už několik kratších intenzivních aštangových programů absolvovala, měla jsem docela jasnou představu, do čeho jdu. Kromě každodenní ranní jógové praxe ještě studium Pataňdžaliho Jóga súter, Bhagavadgíty, lekce anatomie, adjustementů čili opravování v pozicích. Jediné, co se mi na tomhle tolik nezdálo (a proč jsem se těch pět vteřin rozhodovala, byla lokace. Přestože místa, kde můžete být každý den na pláži, miluji, Amerika není mou nejoblíbenější destinací. Byla jsem na Miami Beach na pár dnů už před rokem a pařící teenageři, přeplněná pláž a naprostá absence větších parků mě tak úplně nenadchla. Ale šlo o měsíc s aštangou a Kino a Timem, takže jsem koupila letenku a začala se připravovat na tuhle část světa.
Jógová přátelství vznikají po lekcích
Na kurzu bylo na začátku 22 lidí, a byl sice nazvaný jako teachers training, ale jelikož v tradici téhle šaly může učitele „jmenovat“ jen Sharath Jois v indickém Mysore, počítalo se s tím, že ne všichni budou po skončení učit. Směsice účastníků byla jako vždy pestrá. Lidé z celého světa, a jak je na akcích tohoto typu zvykem, také mnoho lidí, kteří se někde narodili a žijí úplně jinde. Já jsem například sdílela byt s Denise, narozenou v USA, současně žijící v Londýně, a s Nim z Thajska, toho času žijící v USA. Jedna z krásných věcí na jógové komunitě, kterou si víc a víc uvědomuji, je fakt, že když se s někým potkáte (obzvláště na těchto několikadenních až několikaměsíčních akcích), velice brzy si lidi pustíte k tělu. Místo toho, jak se vám líbí místní pláž a co říkáte na dnešní počasí, řešíte to, co máte v životě za sebou, jak proběhlo vaše dětství a co si můžete vzájemně předat, aby váš život po tomhle setkání dával ještě větší smysl. Je úžasné, jak hluboká přátelství můžou takhle vzniknout za několik týdnů. A je neuvěřitelné, do jaké hloubky můžete lidi takhle poznat. Hodně tomu samozřejmě pomáhá fakt, že jste zrovna sdíleli stejně zpocenou praxi, stejnou lekci meditace nebo stejně únavných šest hodin anatomie.
Domácí úkoly vypracované u oceánu
Tím si dostáváme k tomu, co bylo vlastně obsahem těch 200 hodin. Kromě toho, co jsem očekávala, přizvali naši hlavní učitelé ještě několik hostů. První týden byl ve znamení anatomie. Po ranní praxi a krátké pauze jsme každý den ve dvou tříhodinových blocích probírali kosti, svaly, vazy, šlachy... hráli jsme si s kostřičkou, kterou jsme pracovně nazvali „bones Ben“, a hledali propojení. Na večer jsme pak, asi abychom nevyšli ze cviku, dostali okolo 250 stránek k přečtení. Zdálo se, že na můj milovaný oceán nebude čas. Ale když se chce, všechno jde. Už druhý den jsem zjistila, že když se hned po ranní praxi odeberu na pláž, tam si dám snídani, tak se tam můžu učit i udělat domácí úkoly. A když jsem si vyčlenila čas, abych pak zbytek dočetla těsně před spaním, zbyl mi prostor i na večerní procházku při západu slunce. Jeho pozorování se tu ostatně stalo mým rituálem. Nedovedu si představit magičtější moment, než když slunce pomalu mizí a zabarvuje oblohu do různých odstínů červené, oranžové a fialové. Soboty jsme mívali volno, tak jsem v tenhle den přidala ještě pozorování východu slunce. Pláž byla úplně prázdná, a tak jsem postupem týdnů přidala ranní meditaci na pláži ke svým zvykům. Vůbec jsem si za ten měsíc, kdy jedinou činností bylo vzdělávat se a praktikovat, uvědomila, jak lehce se mi žije, když mám několik denních rituálů, kterých se držím. Vstát kolem půl šesté, dát si sprchu, kávu s kokosovým mlékem, meditaci doma nebo na pláži, 20 minut rozhýbání a pak svou aštangovou praxi. Zaujalo mě, co všechno tělo dokáže, když se mysl může uvolnit. Přestože tu moje každodenní praxe byla mnohem intenzivnější než doma, nebyla jsem téměř vůbec unavená.
Když zmizely myšlenky
V druhém týdnu nám přibyla třikrát týdně ranní lekce meditace, před ásanovou praxí. Učili jsme se několik technik a zkoumali, která je pro nás osobně nejvíce vhodná. Při jedné z posledních lekcí už to s mou vlastní ranní meditací dalo dobrou hodinku. Byl to velice zajímavý zážitek, protože většinou mi hlavou víří mnoho myšlenek a čas od času se mi podaří zaměřit se na dech, ony se však za pár chvil zase vrátí. Ten den ale zmizely, mysl byla klidná. S tímhle pocitem, kdy jsem najednou ani téměř neslyšela okolní zvuky, necítila pachy a nevnímala teplotu, se mi podařilo přejít i do jógové praxe. Asi čtvrt hodinku jsem nevnímala nic než dech... a pak se všechno zase objevilo... Každopádně to byl jeden z vrcholných zážitků tohohle pobytu, jeden z důvodů, proč někam odjet a tam se věnovat jen sám sobě. Aby člověk zjistil, že vnitřní klid je něco, co máme v sobě, i my běžně neklidní jedinci, a že když ho budeme hledat, on se objeví. Poprvé na chvíli. A pak postupně na déle a déle. Zajímavé je, že v tenhle moment už mi bylo úplně jedno, na kterém místě na planetě se nacházím. Byla tu skupina báječných lidí, sdílejících stejnou praxi, báječní učitelé, a to bylo vše, na čem záleželo. Tenhle záblesk se objevil na Miami Beach – místě, kde se nosí ty nejodvážnější outfity, které jsem kdy v životě viděla, na místě, kde jezdí víc superluxusních aut bez střechy, než jsem napočítala za celý život, tam, kde každou sobotu ráno potkáte masy lidí, co paří ještě od pátečního večera. Tohle všechno bylo jedno. Protože nejde o to, kde jste, respektive kde se nachází vaše tělo, ale o to, zda jste schopni utišit mysl.
Zábavní chlapíci Chase a Jesus
Kromě lekcí meditace nám postupně přibylo studium Jóga súter. Hledali jsme jejich významy ve spojení se svou jógovou praxí a životem obecně. Tyhle lekce vede Kino, a jelikož je to něco, co ji velice zajímá, strhla jednoduše i nás. A pak přišel Chase. Zábavný chlapík, který jako jediný při přednášení neseděl na zemi, ale na židli. Člověk, který desítky let studoval se synem zakladatele moderní jógy, mistrem Desikacharem. S ním jsme procházeli významy skryté v Bhagavadgítě a brali lekce základů sanskrtu. Jako všichni ostatní na tomhle kurzu uměl i Chase podat svůj předmět tak, že jsme ani po několikahodinové přenášce nechtěli, aby skončil. Vysvětloval nám, jak je v Gítě schovaná mapa k životu, návod, jak dělat rozhodnutí tak, abychom vedli klidný život, bez výčitek a pocitu, že se ubíráme špatným směrem. S jeho výkladem dávaly verše o bitvě najednou smysl a každý z nás si mohl v sobě začít uvědomovat, jakým způsobem jednat, aby cítil, že jeho život plyne přesně tak, jak má. Když už jsme mohli nabýt dojmu, že tohohle chlapíka už nic nepřekoná, objevil se Jesus. Vlasatý chlapík, který se uvedl příběhem o sobě. O tom, jak bojoval s fatální chorobou, a když už měl pocit, že nic nemůže pomoci, přišla mu do cesty ájurvéda. Potom, co díky ní vyléčil sebe, rozhodl se v ní stát mistrem a vyučovat ji dál. Vysvětlil nám její základy v hrubých obrysech a naprosto přesně popsal zvyky i neduhy některých z nás – jen podle toho, jak fyzicky vypadáme, jak chodíme a mluvíme.
Vracet se k józe každý den
Stejně jako Chase, tak i Jesus zasel v našich myslích i srdcích upřímný zájem. Touhu po tom, dozvídat se víc o ájurvédě, jógové filosofii. A řekla bych, že o tom byl i celý tenhle měsíc. O tom probudit v nás oheň, který nás přiměje konat. Víc studovat, víc praktikovat a vydržet i v momentech, kdy je to náročné. Kdy toho v životě máme moc a máme pocit, že na to už není kapacita. Protože takhle funguje aštangová (věřím, že i každá jiná jógová) praxe. Je jedno, kolik času a energie pro ni v daný moment máme, důležité je vracet se k ní každý den. Učinit z ní součást svého života a sledovat, jak se nám energie do ní vložená několikanásobně vrací. Jak lépe a lépe poznáváme sami sebe a jsme schopni čím dál tím víc pozorovat dění okolo nás, místo abychom se do každé situace nechali vtáhnout. Jak se naše tělo stává pružnějším, silnějším a odolnějším.
Tenhle měsíc mi dal hodně, prohloubil vztahy s mými učiteli, dal mi nové přátele a znalosti, ale hlavně mi dal chuť jít po aštangové cestě dál a dál a sdílet ji s každým, kdo na to bude mít chuť a odhodlání. Protože jak se píše už v Hatha Yoga Pradipice: Jóga je pro všechny, pro mladé i staré, pro ženy i muže, pro zdravé i nemocné, není jen pro líné lidi…