Ideální je alespoň občas navštívit lekci mysore neboli takzvanou samopraxi. Na tomto typu lekce cvičí každý sám podle svého tempa, nebo spíše dechu, a učitel zde funguje jako takový průvodce pro každého individuálně. Zjednodušeně se dá říct, že se jedná o soukromou hodinu, na které cvičí víc lidí. Panuje všeobecné přesvědčení, že mysore = aštanga. To není tak úplně pravda. Aštanga se opravdu tradičně cvičí mysore stylem, kdy každý cvičí jednu ze sérií podle svého dechu a učitel mu ve cvičení pomáhá, především formou „adjustmentů“ neboli dopomocí do pro studenta nelehkých ásan. Mysore je město v jižní Indii ve státě Karnátaka, odkud také „mysore styl“ pochází. Tímto způsobem zde začal své žáky vyučovat Tirumalai Krišnamačarja známý jako otec novodobé jógy. Mezi jeho slavné žáky patřili mimo jiné B. K. S. Iyengar a Pattabhi Jois, zakladatel novodobé aštanga jógy.

Mysore stylem se však nemusí praktikovat pouze aštanga. Je možné tak cvičit jakýkoliv druh jógy, od jógové terapie přes hathajógu až po vinyasu. Je ideální jak pro začátečníky, tak pro pokročilé studenty. Nováčkům tento styl pomůže začít praktikovat jógu „správně“ s ohledem na jejich fyzické možnosti a pokročilí mohou díky samopraxi zjistit, jak na tom ve skutečnosti jsou, a velmi rychle posunout své ásany dál.

Nenachází-li se ve vaší blízkosti takový druh lekce, doporučuji popřemýšlet o investici do několika soukromých lekcí s vaším oblíbeným lektorem.

Na soukromé lekci máte prostor jen sami pro sebe a během pár hodin je možné zjistit a opravit mnoho chyb, kterých se při cvičení nevědomě dopouštíte. Mezi nejčastější patří nesprávný či nedostatečný dech či zautomatizované vykonávání pohybu. Při praxi je nejdůležitější kromě vědomého, hlubokého dechu správné provedení ásan, tedy správná aktivace či relaxace zapojených částí těla. Kolikrát si můžeme myslet, že ásanu děláme správně, máme ji tak přece naučenou, a najednou zjistíme, že při malém posunutí například rukou či aktivaci jiných svalů dostane prováděná ásana úplně jiný rozměr. Už B. K. S. Iyengar říkal: „Dělejte ásany vždy tak, jako byste je dělali poprvé,“ a tuto větu bychom při cvičení měli mít stále na paměti.

Přichází na řadu to nejdůležitější. Mnohdy obávaná domácí praxe. Často slýchávám: „Když já se doma prostě nedonutím,“ nebo „Mě to doma nebaví.“ Nejde o to se nutit, ačkoliv pravidelná fyzická praxe někdy nevyhnutelně přináší určité odříkání. Upřímně přiznávám, že mám dny, kdy se mi prostě cvičit nechce. Převážně se tak děje v zimě, při nedostatku světla nebo ve stavech celkové nepohody. Vybudovat si pravidelnou praxi chvíli trvá a jedinou podmínkou je chuť a vytrvalost. Za nejdůležitější považuji pravidelnost a nestanovení si nereálných cílů typu: „Od zítra cvičím hodinu.“ Téměř s jistotou můžu z vlastní zkušenosti říct, že se to nikdy nestane. Daleko důležitější je zabudovat třeba jen patnáctiminutovou praxi do každého dne. Vstát o patnáct minut dřív může každý a velmi rychle je možné pocítit, jak těchto patnáct minut může způsobit rozdílné plynutí celého dne. Tělo protáhne, rozhýbe a nastartuje lépe než dvojitá káva. Stačí pár pozdravů slunci, několik hlubokých dechů a vykročení do dalšího dne bude podstatně jednodušší.

• autor: Dana Macková
• Instagram: @seafox_yoga
• foto: Shutterstock.com