Když sejdu z pokoje do zahrady, užasnu podruhé – přestože ranní jóga je od sedmi, už teď se tu tiše pohybuje několik žen. Asi máme stejný rituál – než „to“ začne, užít si bdělou chvíli jen samy pro sebe, s teplým čajem v dlaních a s ranním výhledem na kopečky městečka Grasse a ranním zpěvem ptactva.

Jak se blíží sedmá hodina, zvyšuje se i pohyb po domě. Naše jedinečná kuchařka Dani si dává svoje první kafe a naše neopakovatelná cvičitelka Bobi rovná podložky a chystá atmosféru. Jak týden postupuje, pořád čekám, že někdo vymění ranní jógu za hodinu a půl spánku navíc, hurá, dnes se zase nedočkám.

Tak jak se plynule probouzí den, plyne i ranní praxe jógy - nenásilně a přirozeně. Tak jak se začíná zahřívat vzduch, zahříváme se i my. Vše jakoby začalo dýchat s naším prvním vědomým nádechem. Nádech, výdech, nádech, výdech… blaženě proplouváme praxí a užíváme si dlouhé ranní jógy. Kdo má běžně každé ráno tolik času na praxi? Ze šávásany nás vytáhne vůně snídaně, jupíííí, hlad už se ozval dost nahlas.

Během snídaně upřesňuju dnešní program, nepočítám s tím, že by ho někdo držel v hlavě (vždyť se tu hlava čistí, ne?) a počítám s tím, že ženy mají jiné „starosti“.

V deset hodin užasnu toho dne potřetí: vyrážíme načas! Dnes nás čeká trochu turistiky v kopečcích nad Azurovým pobřežím, piknik a moje nejoblíbenější vesnička – Tourettes sur Loup.

Když vytáčím už několikátou zatáčku ve strmě stoupající cestě (přece jen je to 400 výškových metrů), začínají padat dotazy „kdy už tam budem“. Chápu, je to náročné na žaludek, ale výhledy budou stát za to! Procházka provensálskou divokou přírodou je ve znamení obdivování květeny, která se tu v tomto období úplně zbláznila. Čichové buňky mají pré. Piknik je pak další ódou na naše smysly, prostě nic nenecháváme náhodě. Kávičku plánujeme na později a sjíždíme do Tourettes sur Loup, který je přezdíván vesnicí fialek, na ty se ale můžete podívat v době jejich největšího rozkvětu a to je přelom února a března. Začátkem června tu ale kvete spousta jiných omamných květin – například jasmín, ten je tu tak intenzivní! Procházíme se středověkými uličkami a užíváme si toho, že jsme tu téměř samy. Ano, Tourettes sur Loup je neprávem turisty zapomenutá vesnička, ale právě to nám vyhovuje – na zahrádce kavárny se zájmem pozorujeme místní, jak hrají - co jiného než - pétanque. Jejich vášeň a zaujetí pro hru jsou nakažlivé.

Nespěcháme, ale plán tu je a tak je potřeba ukončit sledování hry a vrátit se domů – nastal čas na večerní jógu. Po dni plném dojmů je celkem těžké přimět hlavu vypnout a přepnout do modu tady a teď. Bobi to vnímá a několikrát vrací naši pozornost na podložku, k sobě samým…  Když pak uléháme do šávasány, proniká k nám vůně připravované večeře, prostě smysly si tu opravdu neodpočinou.

Večerní sklenička rosé, sledování oblohy, poslech žabího koncertu přerušovaný cikádami… den byl zase svátkem všech pěti smyslů.

Sylva Vrzbová Ceballosová

www.jogavprovence.cz