Jóga nesmírná

10. 03. 2017


Dnes je snad společnice každého třetího občana. Trochu přeháním, samozřejmě. Ale na konci 90. let jóga až tak „cool“ nebyla. Pro mě osobně pozbývala lesku a byla jakýmsi experimentem. V každodenním nastavení „nestíhám“ jsem ji na přelomu 20. a 21. století nechávala pouze sporadicky nakouknout do života, naplněným péčí o mezinárodní klienty a příprav reklamních kampaní.

Jenže na rozdíl ode mě je ve své pružnosti stálá. A na rozdíl od žárlivého tance, který byl mnou dlouhé dekády upřednostňován, si na mě počkala. Celých osm let. Dokud nedorazilo vyhoření, fyzické i psychické. Z korporátního světa jsem odešla a zpochybnila svoji celoživotní vášeň, tanec. Tehdy do mého života vtrhla jako vichřice v dynamické podobě vinyasy a aštangy. Škádlivě odhalila roušku světa, který moje tělo neúprosně vytáčel a ohýbal do nemyslitelných poloh. Spolu s potem ze mě vyždímala nánosy jedu a většinu chmur. Po dobu dvou dalších let se mi dvakrát třikrát týdně stala berličkou.

Pak přišla loňská cesta na Bali. Stačilo jedno osudové komáří štípnutí a nešťastně vyvolaný srdcebol. Několik dní trvající vysoká horečka, praskající žilky na rukou a krvácející dáseň potvrdily přítomnost horečky dengue. Bolest a nevolnost zúžily moje fungování na nádech a výdech. Vše ostatní ustoupilo do pozadí, včetně potřeby jíst a pít. Zmizely myšlenky na všechno, co bych ještě potřebovala stihnout, vysvětlit, doběhnout, vyřešit. Najednou jsem byla pouze já. Propocená, zmačkaná, rozbolavělá. Ale zvláštním způsobem doopravdová.

Nemoc mě vrátila na startovní čáru. Klečení na kolenou v mardžariásaně byl vrchol fyzického výkonu na první lekci jógy. Horečka mě znehybnila, ale zároveň zažehla chuť bojovat. Po další dva týdny pobytu na Bali mě jóga doprovázela v cestě do útrob vlastního těla ne jednou, ale dvakrát denně. Nastavenou cestu jsem neopustila ani po návratu do Prahy.

Jenže přišla další zastávka. O pár měsíců později nastoupila nutnost podstoupit neplánovanou operaci břicha. Opět jsem klečela na startovní čáře a učila se pozvolna dýchat do břicha, prociťovat svoje tělo, navazovat s ním komunikaci, bez možnosti zapojit fyzickou sílu nebo schopnost vytvořit půvabné, atraktivní obrazce záklonů, předklonů nebo jakýchkoliv „preclíků“.

Byla jsem jí nevěrná. Ne jednou. Hodněkrát. Občas stále jsem. Například když je ráno mlhavo a deštivo a vyhřátá peřina velí „ještě pět minut“, ze kterých je najednou celá hodina. Nebo po probdělé noci. Nebo… Už se to ale nestává tak často. Fyzické a psychické jizvy a šrámy jsou stálou připomínkou všeho, co mi jóga pomohla překonat. Učí mě pokoře a nadhledu. Učí mě návratům do sebe. Učí mě dávání a přijímání. Učí mě nekonečnu.

Jóga mi nemůže nahradit všechno, co jsem vlastní vinou pozbyla, zejména po zdravotní stránce. Je mi ale stálým zdrojem síly a inspirace, abych zachovala dary, které díky ní přicházejí. Nově poskládané tělo, lehčí o 16 kg fyzického a psychického nánosu. Posílená mysl, která ještě občas skáče jako opice z větve na větev, ale která se pod taktovkou disciplíny už umí pravidelně vracet do role laskavého pozorovatele. Největším darem je mi ale nová životní cesta, na které jsem tvárná, navzdory přibývajícímu věku. Na jógamatce, především ale i mimo ni.

 

  • autor: Karolina Štraus Idris
  • zdroj fotky: Shutterstock.com

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket