Jóga a úsměv

22. 06. 2019


Úsměv je velmi mocný a nemusí být viditelný. Rád bych v tomto textu ukázal, že úsměv není věcí vůbec špatnou a že může být velmi nápomocný i při samotné praxi té „závažné“ jógy. ..

Poznámka na úvod. Tento text se obrací především na ty, kteří chtějí dělat tu opravdovou jógu, a to přesně tak, jak by se mělo. Pokud se jógou „jenom“ bavíte, děláte to dobře a dělejte to tak dál... Nabízelo by se začít text věnovaný úsměvu a józe nějakým pěkným jógovým vtipem. Bohužel s jógovými vtipy to není žádná sláva. Ten o tom, jak aštangisté vyměňují žárovku, mi přijde hodně slabý. Pak mě ještě napadne ten o bačovi shánějícím jógamatku v obchodě s alkoholem. Ten je zase svou tematikou nevhodný pro otištění v jógovém časopise. Žádný další vtip o józe neznám. Svým způsobem se není čemu divit. Vždyť kolikrát slyšíme, že jóga – to je věda. Jde v ní o duchovno. O povznesení jedince z mrzké materiální existence do spirituálních světů. Tak o józe hovoří pohled „zevnitř“.

Pohled zvenku na jógu, resp. na jogíny, bývá trochu odlišný – pregnantně vyjádřený slovníkovou definicí jogína jako „asketického podivína“. Každopádně ať tak, či tak, kde je tady prostor pro úsměv či humor? Ano, máme sice také jógu smíchu, ale ta se bere jako taková roztomilá úchylka někde na úrovni beer jógy.

Rád bych v tomto textu ukázal, že úsměv není věcí vůbec špatnou a že může být velmi nápomocný i při samotné praxi té „závažné“ jógy. Místo vtipu začnu dvěma citáty svých oblíbených učitelů: „Jde o to, co chci při svojí praxi trénovat. Chci trénovat, jak být v pohodě a uvolněný, anebo jak být zaťatý a ve stresu?“ „Pokud se při svojí praxi nemůžete usmát, nejedná se o jógu, ale o mučení.“

Žil jsem, abych cvičil

Budu vycházet ze své vlastní zkušenosti. Od samých začátků mé „jógové kariéry“ jsem měl štěstí na učitele, kteří se nebáli nadhledu a svým způsobem adepty zrazovali od toho začít s jógou na vážno. Velmi dobře si uvědomovali, co věnovat se něčemu „vážně“ znamená. Malinko o tom pojednám níže. Každopádně jsem své učitele oslyšel a ve chvíli, kdy jsem cítil, že mě jóga baví a že mi pomáhá, jsem se do ní rozhodl opravdu ponořit. Začal jsem ji dělat tak, jak jsem si myslel (a jak jsem se v knihách dočítal), že by se měla dělat. Chtěl jsem podřídit celý svůj život józe. Když se na to dívám zpětně, v té chvíli jsem celou věc vlastně zabil. Začal jsem být striktní, rigidní. Začal jsem žít, abych cvičil. Už jsem necvičil, abych žil (lépe).

Jóga pro mě byla věc prvořadé důležitosti. Občasné vtípky na lekci jsem ale bral jako vytržení ze svého posvátného úsilí o kultivaci sebe sama. Ano, tato krkolomná změť slov přesně vystihuje to, co se odehrávalo. Cosi urputného křečovitého až neživého, a ve výsledku umrtvujícího. Když o tom tak zpětně přemýšlím, tak ta v úvodu zmiňovaná slovníková definice byla docela trefná.

O čem je jóga pro mě...?

Až za relativně dlouhou dobu mi došlo, že zatímco na začátku mě moje praxe těšila, nyní mě vyčerpává. Valím ji před sebou jako Sysifos svůj balvan a z radosti se staly v podstatě galeje, jistá povinnost. Při pohledu zvenku sice vše běželo, jak má – pokrok se dostavoval. Takový ten pokrok, co máme rádi, měřitelný počtem uzlů, do kterých jsem byl schopen svoje tělo zauzlovat. Jenže se ukazovalo, že jen „preclíkování“ k pocitu vnitřní radosti nestačí. A každý preclík se jednou přejí. Nebo třeba způsobí nějaký zdravotní problém. Častokrát se mi vracela slova mojí maisúrské jógové sestry: „Tak jsem si plácla patou na čelo v ekapáda rádža kapotásaně, ale co z toho? Kromě toho, že mě teď bolí záda?“ A podobné příklady se začaly v mém okolí kupit. A já si začal klást otázku, o čem by vlastně jóga měla být. To je otázka, na kterou neexistuje přesně daná odpověď. Zároveň je to otázka, kterou by si měl sám pro sebe položit každý adept jógy a upřímně ji prozkoumat.

Já jsem začal zjišťovat, že pro mě osobně tu nejde o doslovné a dokonalé provedení nějakých technik. Důležitější než samotné techniky je to, v jakém stavu a s jakým nastavením člověk tyto techniky provádí. Takhle to zní možná složitě, pomůžu vám hláškou z jednoho qigongového semináře: „Nebudeme cvičit, budeme si dělat dobře.“ Velmi pěkně o tom píše Norbekov ve své knize Jak se zbavit brýlí: Zkušenost hlupáka aneb klíč k prozření. Ten velmi osobitým přístupem popisuje svou zkušenost, kdy se při léčení svého zdravotního problému soustředil jen na samotnou techniku. Dané procedury poctivě prováděl, dokonce více než poctivě – nebál se přidávat další a další opakování. Dalo by se říci dle Zátopkova slavného hesla: „Když nemůžeš, tak přidej.“ Ano, výsledek se dostavil – byl schopen podávat velké výkony. Jen to hlavní, tj. uzdravení, jaksi nepřicházelo. Jak bylo naznačeno – zásadní je vnitřní ladění. Při správném nastavení nakonec Norbekov pocítil velmi výrazný ozdravný efekt i při zlomku prováděných postupů.

Nedbalá elegance pohybu

Vlastně to známe všichni – tedy alespoň teoreticky – všude se říká, že jóga by měla být prováděna uvolněně a s lehkostí. Například i docent Véle na svých přednáškách s oblibou hovořil o tom, že zdravý pohyb je prováděn „nonšalantně“, tedy s nedbalou elegancí. Blbé je, když se těchto hesel chopí naše výkonově orientovaná mysl, která chce všechno dělat dobře, co dobře, dokonale. To ve výsledku vypadá tak, že velmi úzkostlivě kontrolujeme, zda jsme na 100 %, ale opravdu na 100 %, uvolnění. Velmi se divíme, že ne, když se tak strašně moc CHCEME uvolnit. Tenhle stav je pro naše tělo dost podobný třeba situaci, kdy jsme na nějakém příjemném místě, třeba v nemocnici (nebo na úřadě), a někdo velmi příjemný, třeba nějaká paní v bílém plášti s injekcí v ruce, nám říká: „Uvolněte se a buďte v klidu,“ následované: „Nejste uvolněný, uvolněte se.“ Čím častěji je nám to řečeno, tím větší panika se nás zmocňuje. Stejně tak se při vytrvalém poctivém kontrolování, zda jsme uvolnění a náš pohyb je ladný, oboje dvoje z naší praxe vytrácí.

Nemůžeme se „donutit“ uvolnit. Mnohem účinnější je v těle nastavit příjemný pocit. Všichni víme, že celkové napětí našeho těla může být v běžném fungování velmi odlišné. Například ve chvíli, kdy potřebujeme najednou v reálném čase vyřídit celou řadu úkolů, deadline se blíží a stejně tak narůstá seznam komplikací. Každý jsme ve svém životě asi zažili nejeden hektický moment. Na druhou misku vah můžeme dát třeba situaci, kdy vtipkujeme s přáteli či jenom tak lenošíme u příjemné hudby. Ve druhém případě jsme dokonale uvolnění bez toho, aniž bychom svému tělu říkali, co a jak. Věřím tomu, že tělo samo ví, jak se uvolnit, jen je potřeba mu dát signál, kterému rozumí. Naše tělo nejlépe komunikuje v obrazech a emocích.

Mocný úsměv

Zde se otevírá cesta pro úsměv. Jak píše pan primář Nešpor ve své knize Léčivá moc smíchu, dobrá nálada, úsměv a vtipné nápady jsou navzájem propojeny a tvoří pomyslný trojúhelník. Vtipné je, že do toho trojúhelníku můžeme vstoupit, z jakékoliv strany. Tedy i jinak, než je běžné. Můžeme začít úsměvem a postupně získáme dobrou náladu (a tedy uvolnění) a začnou nás napadat vtipné věci. Vím, že to zní velmi podivně. Pro nevěřící Tomáše nabízím jednoduché cvičení ze zmiňované knihy. Postavte se před zrcadlo, usmějte se (úsměv klidně navoďte s pomocí svých prstů, pro větší efekt možno vstrčit brčko mezi rty) a přibližně dvě minuty setrvejte a pozorujte svoji tvář. Uvidíte, co za zázrak se stane. Již zmiňovaný Norbekov uvádí příklad léčivého působení mnichů v jednom odlehlém chrámu. Celá jejich terapie spočívala v tom, že nutili lidi k úsměvu a správnému držení těla.

Úsměv je velmi mocný a nemusí být viditelný. Pro svoji praxi jsem si z qigongu vypůjčil techniku „vnitřního úsměvu“, ta spočívá v tom, že ten pocit, jaký máme, když se usmíváme, posíláme do jednotlivých částí svého těla, až postupně do něj zabalíme celé tělo, které pocitově „roztaje“ a rozhostí se v něm na výsost příjemný pocit, jako když vynoříte hlavu z vody a můžete se konečně nadechnout. Když se tímhle začne na začátku praxe, člověk zjistí, že ke spokojenosti stačí vlastně málo, jen se umět usmát (nejen při cvičení nebo sezení jógy). A to hlavně na sebe. Ostatní se ukáže v nové perspektivě.

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket