Pokušení je mocné. Stejně jako touha chtít víc. Obojí je součástí života a obojí nás často dovádí na scestí. Podlehnout, či nepodlehnout? Držet se, nebo povolit? Kdo z nás neřeší podobná dilemata každý den? Mám si dát ten skvostně vyhlížející dortík, i když jsem teprve před hodinou dojedla oběd a nemám ještě vůbec hlad? Mám si dopřát další sklenku vína, i když cítím, že alkohol začíná opájet mou mysl? Mám dojíst tu ohromnou porci, kterou jsem dostala na večeři, i když cítím, že jsem již přejedená?

Řešit lze jen problémy, o kterých víme
Takové a další podobné otázky si jistě každý z nás klade velmi často. Možná i několikrát denně. To k nám promlouvá naše podstata. Hovoříme sami se sebou. Vnímáme, co a jak cítíme, jak zvažujeme a rozvažujeme, jsme ve spojení se sebou a s potřebami těla, mysli i duše. Pozitivní je už jen fakt, že ony otázky vnímáme. Pokud bychom totiž se sebou podobným způsobem nekomunikovali, neměli bychom co řešit a netušili bychom, kde je problém. A problém můžeme vyřešit jedině v případě, že jej identifikujeme.

Umění naslouchat a rozlišovat
Komunikaci se sebou učí jóga. Navázání pozornosti dovnitř, k dechu a dráze, kterou v těle vykonává, nás činí vnímavějšími k tomu, co potřebujeme – učí nás rozlišit, co jsou pouhá nutkání ega a tendencí a co je skutečná naléhavá potřeba, bez níž se bytostně neobejdeme. Nebo obejdeme, ale může se nás to negativně dotknout velmi hluboko – až tam, kde pociťujeme sami sebe. A to je kde? Hledejme to místo v praxích. Naslouchejme a ono nás k sobě dovede.

Proč si vědomě ubližovat, když nemusíme
Když dokážeme rozlišit, co je pro nás dobré a co ne, bude potom jednoduché odmítnout to, co víme, že nám neprospěje. Další dortík, další knedlík, další sklenku alkoholu… A pokud se někdy rozhodneme si dopřát, uděláme to vědomě, tedy s plným vědomím toho, co děláme a jaké to bude mít důsledky. Nikdo není dokonalý a chybovat je lidské – navíc chybami se člověk učí. Je ale škoda, když někdo ve vztahu k tělu chybuje stále a pořád dokola a není ochoten se uskromnit, aby tělu poděkoval za službu, kterou pro něj odvádí. Ubližuje tím jen sám sobě. A netrpí tím jen tělo, ale i mysl a duše. Takový člověk je otrokem svých tužeb.

Když je s vámi ostatním dobře
Tělo je fyzická schránka, o kterou bychom měli pečovat, protože nás nosí po tomto světě. Můžeme v ní přebývat, je naším domovem, který nás schovává před deštěm a mnohými dalšími nástrahami okolního světa. Je-li v souladu mysl, duše a tělo, vyzařuje to pozitivní sílu a energii, která je patrná navenek – lidé se s vámi cítí dobře a netuší proč, dělá jim dobře trávit ve vaší přítomnosti čas a nemohou se vás nabažit. Protože jste rozsvítili své vnitřní světlo. To může udělat každý. Stačí naslouchat signálům, které z těla přicházejí, a následovat je. A rozlišovat, na čem záleží a na čem ne. Co nám přísluší řešit a co máme pustit, rozpustit. Takový životní přístup vede k uměřenosti fyzické i mentální, které jsou základem hluboké vnitřní spokojenosti nezávislé na čemkoliv vnějším.

• autor: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com