Potřebuji pauzu a nejlépe hned. Nezvládám to, síly docházejí, energie ubývá. Dnes mám velikou krizi. Je to snad úplňkem? Anebo jsem prostě ze všeho mnohem více unavená než obvykle? Možná za to může to počasí, je tak depresivní! Venku mrholí, sluníčko nechce ven, dodat trošku optimismu. Co se to děje? Venku, uvnitř? S lidmi, se mnou… Nerozumím já jim, nebo oni mně?

Jedu autem a přemýšlím, jak dlouho již zastávám roli mámy i táty. Jeden, dva, tři, čtyři… V podstatě asi čtyři roky. Do tří let dvojčat jsem sice žila v jedné domácnosti s jejich otcem, ale jako rodič jsem byla za mámu i tátu. Živitelka, vychovatelka, kuchařka, hospodyně, kamarádka, chůva, utěšitelka. V podstatě jsem s dětmi od začátku sama. Náročné jak psychicky, tak fyzicky.

Po dvou letech této obojetné role rodiče jsem našla jógu. Nejdříve jsem tam chodila kvůli psychickému rozpoložení. Každá hodina mi přinášela klid a harmonii. Chodila jsem na lekce unavená, nešťastná, psychicky doslova utýraná, odcházela jsem jako sebevědomá, zharmonizovaná, usměvavá bytost. Jaká změna! Už jsem nechodila tolik zamračená, cítila jsem se lépe. Duše odpočívala, hlava byla v režimu OFF. Naprosto fantastický stav pro uhoněnou mámu, která má nejméně 17hodinovou šichtu každý den. Bez možnosti pauzy, oddechu. Bez podpory, naděje na lepší budoucno. Chtěla jsem si uchovat tento stav co nejdéle. A to samozřejmě nešlo, aniž bych se do jógy nezačala zapojovat více. Zkusila jsem jít dvakrát do týdne, když byl otec dětí „ochotný“ pohlídat, anebo když se nabídla tchýně, že si děti vezme k sobě. Čím častěji jsem chodila, tím více jsem poznávala sebe samu. Docházela mi spousta věcí a souvislostí, které jsem neviděla. Nebo nechtěla vidět?

Ne, takhle to nejde.

Musím odejít.

Ničím své děti. Ukazuji jim špatný model rodiny. Přece nenechám svého syna žít v tomhle, aby se ke své budoucí partnerce choval jako jeho otec ke mně? Přece se má dcera nebude na základě takového modelu chovat jako oběť v dospělosti?

Jsem špatná žena? Špatná máma?

Zavírám oči… Prodýchám… A najednou mi při závěrečných ásanách začnou téct slzy. Samovolně, bez přemýšlení. Tryskají ze mne, jako bych nebrečela několik let. Nenápadně je setřu, odpočívám a zapojím hlavu.

Odcházím z další lekce… Nevím, kolikátá je, ale je jedna z těch nejzásadnějších. Je totiž zlomová. Zlomová v mém životě… Protože najednou vím přesně, co mám udělat. Je to přece tak jednoduché! Svůj život si řídíme my samy. „Rozumíš, Verunko?“ ptám se sebe samotné. „Ano, už si rozumím,“ odpovídám zase pouze sobě. Nic není složité, to jen já si to složité udělala. Stačí překonat strach, který mi ex partner nahání svými výhrůžkami. Neustálé BU, BU, BU mi do těla zasadilo tolik obav, až jsem z toho měla zkažený žaludek. Neustále bolesti břicha.       

Je to pryč…

Děkuji ti, jógo!

• autor: Veronika Fojtíková
• zdroj fotky: Shutterstock.com