Jakuba Šambergera máme většinou spojeného s příjemnou powerjógou, případně s chytlavými příběhy ze života, které si můžeme přečíst na stránkách tištěného časopisu Jóga Dnes. Všichni příznivci jeho svérázného psaní mohou nyní jásat, protože Jakub před nedávnem vydal první knihu. O čem se v ní píše a co vypovídá o Jakubovi samotném? O jeho životním stylu a životní filosofii? To vše jsme probrali při příjemném rozhovoru.

Směju se, abych nebrečel…je název tvojí prvotiny - nové knihy fejetonů. Hned v úvodu přirovnáváš skutečnost, že vyšla - k tužbě, že se někdy podíváš na Havaj – oboje ti připadalo naprosto nedostupné. A stalo se. Chtěl jsi vždycky vydat knihu?

 Já jsem nikdy neměl ambici vydat knihu. Popravdě jsem tomu nevěřil, dokud jsem ji nedržel vytištěnou v ruce. Kdyby nebylo Vaška, asi bych ji nikdy nevydal, protože bych to neustále dokola odkládal. A upřímně se mi do toho nechtělo, protože jsem věděl, co mě čeká za práci. Ale jakmile jsme začali pracovat s Evou Chudomelovou na grafice obálky a kapitol, tak mě to začalo bavit a pak už to šlo samo.

Ty se spíš směješ, nebo brečíš? 

Já se samozřejmě raději směju. Pláču za rohem, aby mě nikdo neviděl. Přestože je pláč součástí každého z nás, považuje se za slabost, takže málokdo je nadšený z toho, že může plakat na veřejnosti. 

Co potřebujeme víc? Pláč, nebo smích?

Při svém pobytu v Americe jsem se naučil usmívat, ať se děje, co se děje. Úsměv totiž dělá zázraky a zlepšuje náladu nejen nositeli, ale i lidem kolem něj. Takže za mě - potřebujeme určitě víc smíchu než pláče. 

Chtěl ses vždycky podívat na Havaj? Nebo až potom, co ti, dnes zesnulá, máma řekla, ať si ji po smrti představuješ jako duhu, která je na Havaji vidět pořád…

Havaj pro mě byla natolik vzdálená, doslova na opačné straně světa, že jsem ani nepřemýšlel nad tím, že bych se tam rád podíval. 

Jak ses tam tedy vlastně dostal?

Moje první cesta na Havaj byla hodně spontánní, protože jsme letěli s Vaškem na Vánoce k mojí sestře do Colorada.  Byli jsme připravení na sněhové závěje a teploty kolem -30 stupňů. A moje sestra přišla s nápadem, že bychom mohli letět na pár dnů na Maui, což je jeden z Havajských ostrovů, protože v té době United Airlines spustily přímý let z Denveru. Navíc noční, takže večer sedneš na letadlo a ráno se probudíš na pláži. Tak jsme prvně v životě letěli jen s carry-onem, ve kterém jsme měli plavky, žabky a pár triček. Z mínus 30 do plus 30. Od té doby jsme se na Havaj několikrát vrátili a procestovali všechny ostrovy. 

A co ta duha?

Duha se tam ukazuje hodně často, to je pravda. Ale myslím, že to mámu ani nenapadlo v souvislosti s Havají. Když byla na konci svých sil, tak nám řekla, když s ní budeme chtít mluvit, ať si ji představíme jako duhu. A od té doby, když někdo z nás vidí duhu, tak fotí a posílá do naší rodinné skupiny a všichni zdravíme mámu. 

O mámě hodně píšeš. Hodně, hezky, nepřikrášleně, realisticky. Byla ti velkou inspirací? V životě, v psaní?

Máma na mě byla často nazlobená, že o ní píšu. Tvrdila, že některé příběhy jsem si vymyslel. To samozřejmě není pravda, ale ona měla ráda dobro natolik, že si ve své mysli všechno upravila tak, aby to vyznělo pozitivně. Nebo možná jen ten příběh viděla jinou optikou a můj pohled se jí zdál prostě jiný. Máma byla silná osobnost a vychovávala nás pevnou rukou. Byli jsme čtyři sourozenci a máma na nás byla sama, takže řád a pevná ruka byla asi jediná možnost, jak to všechno uřídit. 

Proč myslíš, že to nejcennější, co můžeme druhým dát, je náš čas?

Nejde o čas jako takový, jde o čas strávený společně se svými blízkými. Rodinou, lidmi, které máme rádi, se kterými je nám dobře. Uvědomil jsem si to asi nejvíc, když máma odcházela. Byli jsme celá rodina na chalupě s ní, jak jen to bylo možné, až do konce. Povídali jsme si, četli jsme mámě knížky, když už neměla sílu a jen ležela. Ale také jsme se hodně smáli, vzpomínali... Byl to, s ohledem na okolnosti, příjemný čas. Takové zastavení, které nás celou rodinu semklo. 

Vím, o čem mluvíš. Něco podobného jsme jako rodina zažili s milovanou babičkou. Byl to těžký čas, ale, jak říkáš, s ohledem na okolnosti příjemný. Dodnes na něj vzpomínám s hřejivou láskou. Vy jste s Vaškem v posledních letech zažili ještě další velkou ztrátu. Mluvím o pejskovi Akim, který byl vaším chlupatým dítětem. Posilují nás v něčem takové ztráty?

Je to součást života. Jinak to ani není možné. Od narození směřujeme ke smrti. U těch našich zvířecích parťáků je smutné, že jsou tady vcelku na krátké návštěvě, ačkoli Aki s námi byl skoro 15 let, což je moc pěkný věk. Nevzpomínám si, že bych se v tu dobu moc smál. Spíš jsem brečel. Ale ztráty a těžkosti jsou to, co nás posiluje na naší cestě. Překonávání překážek je to, co nás dělá silnými. A po nějaké době vzpomínáme na to lepší a zase se dokážeme smát. 

Největší relaxací je pro tebe kopec nebo hora, kam se můžeš posadit a dívat se dolů, získat nadhled… Souhlasíš s tím, co řekl V. E. Frankl, že „horolezec nezdolává horu, ale sám sebe?“ 

Já lezu na kopec, abych tam byl sám se sebou. Vysoko v horách si člověk snadno uvědomí, jak je maličký. Taky si člověk uvědomí, jak snadno lze přecenit svoje síly, udělat špatný odhad, dostat se nečekaně do bouřky, vichřice, to všechno se v horách může semlít nečekaně rychle. Je to o vystoupení ze svojí komfortní zóny. Z pohodlí. Já se třeba cestou nahoru hodně vztekám a nadávám a jsem naštvaný sám na sebe, že mě bolí nohy, jsem unavený, je mi zima a přitom jsem mohl ležet doma v teple a číst si knížku. Ale když vylezu na vrchol, tak je tam jenom euforie a radost z toho, že jsem to dokázal. Takže ano, horolezec zdolává především sebe. 

A čím je pro tebe psaní? Taky relaxací? Nebo něčím jiným?

Já jsem s psaním začal při svém pobytu v Americe. Přišel jsem si odtržený od domova a přátel a tak jsem se snažil sepisovat svoje každodenní příběhy do dopisů a později emailů. Byla to taková moje terapie. A asi mám nadání popsat situace, které mě trápí tak, že ostatním při čtení připadají vtipné.

S Vaškem jste pořádali jako Energy Studio, které provozujete, jógové lekce ve Werichově vile. To byl taky spisovatel, kromě dalšího mnohého. Za co si ho vážíš nejvíc? V čem tě inspiruje?

Vážím si ho za moudrost, humor a životní nadhled, který kolem sebe šířil. Werichova vila je kouzelné místo v samém srdci Kampy a člověk, když tam vkročí, cítí se tak nějak lehce. Asi je to tím „jednou jsi dole, jednou nahoře“. Někdy se tam se tam stavte a projděte si muzeum v prvním patře. Uvidíte, že vám tam bude moc dobře.

Stal ses učitelem – jógy - ale chtěl jsi být cukrářem… V knize popisuješ, jak jsi jeden čas dlouho nic neupekl, kvůli ztrátě zápalu, motivace pro tu činnost… Teď už zase občas, nebo často, něco upečeš?

Myslím, že kdyby mě tenkrát máma nechala místo střední školy učit cukrářem, měl bych vynikající cukrárnu s kavárnou. Ale doma jsem od té doby už nikdy nic neupekl. Dokonce jsem při rekonstrukci bytu trval na tom, že v kuchyni nebudeme mít troubu. 

Jóga je tvou obživou už hodně dlouho. 

V komediální seriálu od Fan Vavřincové „Taková normální rodinka“, tedy v tom původním z roku 1971, je postava Pavly, kterou hraje Jana Štěpánková, a ta říká: „Jóga je moje profese“. V tom seriálu mně to vždycky přišlo jako vtipná hláška. Mně se profesí vlastně stala také. Nenápadně. Od první návštěvy lekce Yoga for Athletes v roce 1997 v americkém Coloradu s lektorkou Argie Ligeros se stala mojí součástí. 

Co tě na ní pořád, nebo nejvíc, baví? A proč zrovna jóga?

Jóga pro mě představuje ucelený balíček, jak reálně fungovat v dnešním dynamickém světě a zároveň se z něj nezbláznit. Ásanová praxe, kterou si můžu nastavit podle potřeby. Dynamickou, relaxační, krátkou, dlouhou... Tělo se srovná, energie proudí a s pomocí dechu potom můžu věnovat čas práci s myslí. Po lekci jsem vždycky klidnější a dokážu se lépe rozhodovat. Nějak se na sebe dokážu nacítit.

S Vaškem hodně cestujete. Kde to máš nejraději a proč? 

Cestování je mojí vášní. S Vaškem se často vracíme na místa, kde to máme rádi. Máme tři místa, která jsou naše nej. Můj druhý domov je americké Colorado, které mám nejraději třetí týden v září, kdy se mění barvy listů na stromech a nádherně tak kontrastují s modrou oblohou, ta barva existuje jenom tam. Druhým místem je statek pod Dachsteinem, kam se vracíme několikrát za rok. I tam si připadám jako doma. Máme tam prochozené všechny cesty, nejraději ale sedíme na lavičce nad statkem s výhledem do údolí. Dachstein za námi jako ochránce a před námi vrcholky Štýrských Alp. Třetí místo je úplně na druhé straně světa. Havajský ostrov Maui. Ocitnete se tam ztraceni uprostřed Tichého oceánu, kde můžete ležet na bílé pláži, pozorovat velryby z raftu, vydat se na východ slunce na vrcholek sopky Haleakala do výšky tři tisíce metrů, procházet se bambusovým pralesem, jíst tu nejšťavnatější Papáju a avokádo si utrhnout ze stromu na zahradě. 

Je místo, kam by ses vrátit nechtěl?

Mám několik míst, kterým se s radostí vyhnu, ale nechtěl bych nikoho ovlivňovat, protože co se nelíbí mně, může někomu jinému připadat jako ráj. 

Hledáš na cestách inspiraci pro psaní?

Na cestách vůbec nehledám inspiraci na psaní. Naopak nasávám všechno kolem sebe. Energii místa, tradice, pozoruju lidi, chodím bez plánu, vždycky se ocitnu tam, kde mám být. Snažíme se Vaškem každý rok vyrazit alespoň na jedno místo, kde jsme dosud nikdy nebyli. 

Dá se přát si špatně? A může to, jak si přejeme, ovlivnit, jestli se nám naše přání splní? Můžou se nám vyplnit všechna přání?

Pro mě je přání definováním toho, co bych chtěl dokázat, kam směřuji, kdy vnímám sebe sama jako šťastného a spokojeného člověka. A tam se, myslím, nedá přát špatně. Z mého pohledu je špatné přání bydlet na poušti a přát si dům s rozkvetlou zahradou. To se asi budu muset přestěhovat a udělat krok, kterým se mi zahrada přiblíží. Takže je to také o realitě našich přání.

A co bys přál svojí knize?

Co přát knize jiného, než aby se lidem četla dobře a dobře se prodávala? Snad jen, aby vykouzlila úsměv na tváři a čtenáři po jejím přečtení měli pocit, že čas, který čtení věnovali, nebyl ztracený.

Moc děkuji za rozhovor.

Katka Hájková

Více o knize ZDE.