pátek 24. 3. 2023
BLESKOVĚ
„Víš, to je složité.“ „Nějak se mi to zkomplikovalo.“ Anebo třeba: „Je to příliš obyčejné, nudné.“ Tohle slýcháme často. Jako bychom toužili po tom, aby náš život byl stále pestrý, zajímavý, chceme vzrušení. Jsme vlastně tak trošku závislí na akci. A někdy i na dramatech.
Jaké by to bylo, kdyby naše vztahy byly jednoduché?
Kdybychom komunikovali čistě a jasně se sebou i okolím?
Jaké by to bylo žít obyčejný život, šlapat tu svou lidskou cestičku každodennosti a prostě být obyčejný člověk?
Co v nás vyvolávají tyto otázky? Nějaký pocit?
Na střední škole jsem se necítila dobře a pořád jsem čekala, kdy konečně začnu žít a něco se bude dít. Konečně něco zajímavého, svěžího. Zbavím se té tíhy depresí, někam odjedu, všechno změním, můj život bude barevný a zajímavý. Ne jen bílá stěna, do které zírám, a černá mysl, která mě tíží. Toužila jsem po velké změně. Ten vnitřní drive, oheň, mě dovedl daleko. Na mnoho míst, do cizích zemí, do spousty zajímavých situací, ano, mnohé jsem se naučila. To bezpochyby. Ale nakonec se stalo něco zvláštního. Po všech těch cestách, nepohodlí, dramatech, babrání se ve všem možném, jsem v sobě konečně, zdá se, objevila více úcty k obyčejnosti a jednoduchosti.
Jedna z věcí, která mi v tom pomáhá, je prostá vděčnost. Možná, že ji někteří z nás jsou schopni pocítit až po tom, co zažijí nedostatek, nepohodlí a to vše okolo. Já to tak asi mám. Poté, co jsem já, paní inženýrka, s vděkem přijímala každou naběračku jídla a trávila pár hodin spánku na zemi na matraci přede dveřmi svého učitele, poté, co jsem Indii prokřižovala sama vlakem, sblížila se s mnoha lidmi a od jiných se záměrně vzdálila, v zimě usínala s pet lahví teplé vody, protože jsem v Himálaji neměla topení, roky jsem neměla stálé místo, kde bych bydlela… jsem se dopracovala téměř do stavu extáze, že si můžu nyní dovolit pronajmout byt v Praze, na sporáku, který sice není můj, ale můžu ho používat, si uvařím to, na co mám zrovna chuť, oblečení nemusím prát v ruce, ale udělá to za mě automatická pračka, otočím kohoutek a teče pitná voda, a když je mi zima, prostě zapnu topení… Tyhle věci, pro nás tolik samozřejmé, mne fascinují. Když jsem delší dobu v Čechách, někdy na to zapomenu. Ale co mne opět probudí, je právě ta vděčnost. Vděčnost za to, že je to tu tak jednoduché.
Možná až po tom, co zažijeme spoustu dramat a nepohody a vysílíme se cestami vnitřními i vnějšími, dovolíme si na chvíli spočinout v jednoduchosti. Možná poznáme, že nemusíme měnit svět, nikoho spasit, že stačí něco málo dobrého prostě dělat každý den. Drobnosti. Trocha toho zdravého jídla, nezahrabat se v životě ve zbytečnostech materiálních ani emočních, objevovat v sobě laskavost a sdílet ji s druhými. Komunikovat co nejjasněji a nejčistěji ve spojení sami se sebou i s druhými. Zdá se, že i celý duchovní svět nás vede ke zjednodušení. Třeba se jen projít v lese a vnímat. Nepotřebujeme extra komplikované jógové pozice ani super výbavičku. To není jógová pokročilost. Spíš jen akrobatická a módní. I v jógové praxi nás může vést jednoduchost. A pokud pořád po něčem toužíme, žijeme neustále v centru tornáda, možná pomůže, když si přiznáme, že to tak někdy máme rádi. To dráááma a nebo naopak tu nudu. Nejsou to náhody. Když si upřímně přiznáme svou závislost na intenzitě a na dramatu, kterou jsme si možná vybudovali už v dětství, protože jsme tak prostě žili a je to pro nás známé, můžeme objevit radost i v jednoduchosti.
Objednat předplatné
