Cestování 25. 10. 2019 PDF Tisk

Japonská (ne)dokonalost

Otevřete dveře, vstoupíte, rozepnete a sundáte kalhoty, a ač byste si nikde na světě nesedli na veřejnou toaletu, v Japonsku toužíte užít si vyhřívané a dokonalé záchodové prkýnko, kde čistota omámí a software toalety překvapí i omyje ze všech možných stran a směrů – to je Japonsko, země kde se nestačíte divit.

 

Japonská (ne)dokonalost

Rozhodnutí vydat se do Japonska na jógovou cestu přišlo do mé mysli bleskurychle. Ještě rychleji jsem vše domluvil s cestovkou a čekal na den „J“ – japonského dobrodružství. S blížícím se odletem jsem pociťoval lehké vzrušení před cestou do naprosté jinakosti, davů lidí, moderní techniky a nejrůznějších pravidel a řádů. Při návštěvách Havaje, města Honolulu na ostrově Oahu, potkávám davy Japonců, protože zrovna Honolulu je tzv. malým Japonskem. V Honolulu je mnoho japonských restaurací s výbornými jídly. Exkluzivní ramen pocházející z Číny – miska s vlnitými nudlemi ve vývaru z kostí kuřecích či vepřových nebo ze sušených mořských řas a ryb, podávaná s dalšími přísadami jako hovězí maso, fazolové klíčky, pórek a dochucená solí, sójovou omáčkou a nebo misem – je pro mě větší lahůdkou než samotné sushi. Rýže na mnoho způsobů, čerstvé ryby a japonské saké dotváří labužnický příběh jednoduchosti a jedinečnosti japonské kuchyně, kterou na Havaji zbožňuji a nyní se těším na reálnou ochutnávku v samotném Japonsku.

Cestování v japonském stylu

Stojím na letišti Kansai v Ósace a nevěřím svému zraku. Okolo mě jsou japonské názvy, pestrobarevný svět reklam, který bliká a vyluzuje množství zvuků. Při vstupu do ósackého metra jsou všude Japonci. Jak jinak, když jsem v Japonsku, že! Valí se z každého koutu podzemního labyrintu tras metra a příměstských vlaků. V ranní dopravní špičce stojíte-li alespoň na jedné své noze, jste rádi. A když takto ustojíte, doběhnou ještě další Japonci především v černých oblecích a vklouznuvše do vagónu vás dotlačí na druhé Japonce, kteří vás vlastně drží ve vzduchu. Najednou se vznášíte a ve chvíli, kdy se otevřou dveře metra v další stanici, vás proud vynáší ven… a to ještě není Tokio. Všichni, bez známky emoce, jdou rychlou chůzí jako tučňáci do práce, protože přijdou-li o minutu později, druhý den již nemusí chodit. Jak neuvěřitelná striktnost a řád panují na každém rohu a ovlivňují životy 136miliónového Japonska. V metru a na nádraží stojíte v přesných zástupech připraveni nastoupit. Vlak nebo metro přijíždějí pokaždé na místo na centimetr přesně. Vystoupíte na stanici metra a o dvě patra výš s předem zakoupeným JR Passem stojíte v krásném vestibulu jednoho z nejrychlejších vlaků světa. Jezdícími schody vyjedete na perón a vyhlížíte svůj vlak. Když se šinkanzen v dáli objeví, zíráte na jeho ladnost a vznešenost. Zastaví, nastoupíte např. v Ósace a za 4 hodiny se rychlostí 200–300 km v hodině ocitnete v 900 km vzdálené Kagošimě na ostrově Kjúšú. Ani jste si nevšimli, že už jste v cíli své cesty. Byla to symfonie rychlosti, ladnosti a pohodlí s výhledem do krásy měnící se japonské krajiny.

Postřehy z japonského života 

V metru nepouštějte starší lidi sednout, protože by se cítili starými a ostatní by se na ně dívali pohrdavě. Tato informace překvapuje, ale dává i smysl. Japonci vypadají mladší, než ve skutečnosti jsou. K odhadovanému věku přidejte 10–12 let a dostanete se na ten jejich. Nejvíce starých lidí nad sto let žije na ostrově Okinawa. Udává se, že takto vysokého věku dosahuje v Japonsku přes 60 tisíc lidí.

Zemětřesení jsou v Japonsku stále přítomna a je třeba na ně být připravený. Začnou pískat telefony, což označuje zemětřesení minimálně čtvrtého stupně. Otevřete dveře a okna, postavte se do futer dveří a na hlavu si dejte polštář. Čekejte v pevných rámech. Až vše odezní, jděte po schodech, nejezděte výtahem, a dejte si pozor na padající skla z oken. Padají kolmo k zemi, stejně jako světelné reklamy, a pak se horizontálně pohybují – proto se nezdržujte v blízkosti domů.

Na ulicích odpadkové koše nehledejte. Odpad si doneste domů, roztřiďte a pouze ve specifických dnech a hodinách ho vyneste na předem určená místa. Některé babky, co nemají co dělat, chodí po ulici, a vyhodíte-li odpad špatně, přinesou vám ho zpět domů, identifikují-li vás.

Spolehněte se na všudypřítomné kamery, které zaznamenávají váš obličej, jeho výraz, typ chůze a rozpoznají vás dokonale. Nemáte šanci zmizet, aniž by o vás nevěděli. Všude jste monitorováni (práce, vlak, metro, ulice), a proto je na ulicích, v metru, ve vlaku… bezpečno. Pocit bezpečí je příjemný, ale je podmíněn druhým extrémem – Big Brother is watching you.

Japonci mají 5 dnů dovolené v roce. Když jsou nemocní, musí jít do práce nebo čerpat svoji beztak krátkou dovolenou. Často vidíme Japonce v Česku, natož Japonsku, jak nosí roušky přes ústa a nos. Vzbuzuje to v nás úsměv, ale jejich nošení má svou podstatu. Nosí je proto, aby se nenakazili, protože si nemohou dovolit nejít do práce, když jsou nemocní. Když jdou do práce nemocní, roušku musí mít, aby nikoho nenakazili. Je-li šéf v práci, zaměstnanci neodcházejí dřív než on. Navíc se předpokládá adorace šéfových názorů a to je opravdu „výsostně svobodné“. Na devátou hodinu ranní cestují do měst, aby „vypadli“ – vystoupili – z metra nebo vlaku, srovnali se podle šipek na nástupištích do zástupů a postupovali vyhrazenými koridory ven ze stanice. Tam v zástupu opět čekají a pak nastupují na svou další trasu. I dvě hodiny jedou z okolí měst do své práce ve městě. Koupí si „bento“ krabičky s nejrůznější skladbou jídla k obědu, aby neztráceli čas, a k večeři si ji kupují do vlaku, protože přijedou pozdě domů a jdou hned spát. Každodenní stejný „softwarový program“ udržuje systém a chod. Společnost působí jako naprogramovaný robot… Vše je založené na systému, a pokud ze systému, řádu a rytmu vypadnou, ne vždy jsou schopni zareagovat.

V tradičním pojetí ženy nepracují a starají se o rodinu. Muži vydělávají peníze na zajištění rodiny. V současnosti se toto ve větších městech proměňuje, ale i přesto jsou velké bouře proti změně role ženy. Navíc ženy jsou podstatně hůře placené než muži a často diskriminované.

Prohlídky pro zdraví, ne až nemoc udeří… Japonci mají zdravotní prohlídky povinné každý rok. Jsou proskenováni na CT vyšetření, podstupují rozbory krve a jsou jim zjišťovány onkomarkery. Jako by si zdejší zdravotnictví nepěstovalo nemocné, ale zájmem o prevenci pomáhalo dlouhověkosti, která následně působí problémy v systému.

Ženy hledají samuraje, kteří již vymřeli. Japonští muži jsou drobní, štíhlí, často absolutně upraveni dle poslední módy. Jsou jako z výkladních skříní proslulých světových značek, avšak např. v tokijské metropoli na sebe navlékají bizarní věci, a vy si často říkáte: „Je to kluk, nebo holka?“ Rozdíly mezi pohlavími se smývají a hledat v Japonsku samuraje – statného, bojovného, udatného – je opravdu jako hledat jehlu v kupce sena. Proto je i málo dětí a mladých lidí… prostě sex a láska jsou na ústupu a začíná vládnout virtualita, ze které se však děti nerodí. 

Životní software „made in Japan“

Náklady na život v Japonsku jsou velké. Ač v Evropě je spotřební elektrotechnika levná, zde pračka stojí např. 5 tisíc dolarů a v podobném rozmezí se pohybují i další domácí spotřebiče. Jídlo a oblečení zase naopak nejsou tak drahé položky v rozpočtu. Japonsko je ostrov a dovoz např. právě spotřebičů je zakázán, následkem čehož zde není konkurence. S cenami lze tedy pracovat a udržovat je na vysoké úrovni. Auta jsou bílá, černá a šedá, stejně jako oblečení většiny Japonců. Chcete-li si pořídit auto, musíte mít nejdříve potvrzení o parkovišti. Nemůžete parkovat, kde chcete, přijdete-li domů do svého malého a ekonomického bytečku. Prostor pro japonské domy (i život) je vymezený a definovaný. Chcete-li si postavit velký dům, musíte mít peníze na placení daně z nadstandardu. Je definováno, kolik metrů čtverečních potřebujete k životu, a tak standardně bez vyčnívání žijete. Když je vedle vás volná parcela a někdo se zde rozhodne postavit svůj dům, může ho napasovat, a také napasuje, 40 cm od vašeho bydlení. To je pravidlo. V obchodech jste překvapení, jak jsou ovoce a někdy i zelenina drahé. Platíte po kusech a např. 1 euro stojí 1 ks brambory. V obchodech je velký výběr všeho možného i nemožného a vždy vám vše zabalí do plastikových sáčků, které přikryjí plastikovou taškou, usmějí se a zkasírují.

Kdo by v Japonsku čekal dokonalou techniku na každém kroku, bude zklamán. Žádná extrémně technická společnost, ale často tužka a papír. Ano, výrobci automobilů mají robotizované závody, ale na ulici žádné sci-fi není. Někdy spíš zůstanete stát údivem ohromeni a říkáte si, že toto je u nás zcela automatizované a technicky zajištěné. Plně automatizovaný systém vstupů do autobusů na japonském venkově je fascinující. Žena, organizátorka, srovná všechny do fronty a zbrkle pobíhá okolo všech a zastrkává je do přesné fronty. Nikdo nesmí vyčnívat. Muži, výpravčí v uniformách, vyhlížejí autobus dalekohledem a po jeho příjezdu již zmíněná žena před dveřmi autobusu kontroluje papírové jízdenky a zdůrazňuje nám, abychom je ukázali také řidiči (japonsky… pochopíme to až u řidiče). Ten je prozkoumá a pobídne nás, abychom vstoupili do autobusu. Žena na nástupišti vyndá z kufříku zřejmě zapomenuté razítko a snaží se orazit již nastoupivším jízdenku. Při výstupu jsme opět kontrolováni novým člověkem, jestli jsme cestou náhodou nenastoupili do autobusu z vesmíru a necestujeme načerno. Všichni fungují, jako když natáhnete u hračky závit, tím ji spustíte a jede do chvíle, než se vybije.

Jde-li večer parta lidí do společnosti, platí se dohromady. To je software. Obsluhu vidíte, pouze když přináší a odnáší jídlo, které objednáte přes iPad v japonském jazyce. Někdy před restaurací musíte pochopit, že v automatu je menu restaurace a je třeba vše předem objednat a zaplatit. Vypadnou kupóny na jídlo, které odevzdáte. Jste-li v podniku bez této technizace a při odchodu chcete rozdělit účet, obsluha to nepochopí. Zavolá posilu… ta je na tom stejně a pak přijde šéf a ten řekne, že to není možné a tak to bude. Vyřešíte to, protože změna je součást našich životů, ale v Japonsku je změna a novost nepřítelem. Změna – porucha softwaru – je bezmoc a neschopnost poradit si, a to je vidět na mnoha místech v Japonsku, např. řidič tramvaje v Hirošimě si neustále na každé stanici opakuje stejné postupy: rukou ukáže na čelním skle doleva, pak doprava a pak do středu. K tomu si opakuje nějaká slova a průběžně celou cestu provádí stejné postupy. Na hlavě má sluchátka a mikrofon, a tak je možné, že je nahráván. Stlačí-li někdo zvukovou signalizaci pro zastávku (tramvaje jsou takto nastavené), zastaví a otevře dveře. Když se turista o signalizaci opře nebo ji omylem zmáčkne a nevystoupí, objeví se na rtech řidiče záškub nepochopení: „Byl zvuk, přeci někdo musí vystoupit, tak co se děje?“

Existují manuály na první pusu, rande, pro kluky, pro holky, na spotřebiče a věci, které pořizujete. Do školy nesmíte být tetovaní, nemůžete mít pearcing a uniforma je součást tradice. Když přijdu já jako potetovaný do lázní, ostatní odejdou, protože mě považují za trestance. Na ulici vidíte mnoho rebelů – mladých lidí extrémně porušujících standardizace výkonnostních robotů. Většinou po skončení školy holky vyhrnou sukni nad kolena místo standardně umístěné pod koleny. Na ulici se obléknou do pohádkových postaviček, barev a bláznivých oblečků, což vyjadřuje revoltu a je to i důvodem k vyhození ze školy. 

„Punc“ jógy

Pokaždé, když jsem vyjel na jógový retreat, bylo připravené místo na cvičení a zajištěné relativní soukromí, aby se na nás nedívaly tisíce lidí. A v Japonsku? To prostě nešlo. Při změně místa jsme byli pokaždé rádi, když jóga kolem poledního v nějakém parku či místě pomohla protáhnout unavené tělo. A tak jsem si musel zvyknout na výzvu – veřejná místa, mnoho lidí okolo a improvizace (možná byste to ode mne nečekali) – a to díky našemu průvodci Peterovi fungovalo na 100 %. Místa, která vybral, umocnila japonské emoce a podpořila jógu. Jóga v parcích pod rozkvetlými sakurami krásně uvolnila tělo. Vyladila energii, když jsme s časovým posunem 7 hodin, po 12hodinovém letu a všech kilometrech v nohách vždy kolem japonského poledne začali odpadávat. Jedinečný zážitek cvičení jógy v císařském paláci v Kjótu, kde sakury braly dech, v zahradách prvního hlavního města Japonska Nara, kde Japonci piknikovali a volně se procházely srnky, na pláži v Kagošimě, kdy příliv téměř zaplavil naše místo v závěrečné šavásaně, na ostrově Sakura-džima pod aktivní sopkou, která za pár hodin prožila erupci v rámci své 52leté aktivity, pohled v pozici stromu na hrad Himedži, podle něhož se stavěly všechny japonské hrady, exkluzivita zahrad v Kanazawě a sakury, sakury a sakury a v neposlední řadě rozprostřené jógové podložky uprostřed velkého přístavu 21. století, v Jokohamě. Ve chvíli, kdy jsem uložil lidi do šavásany, vyskočila mi husí kůže po těle. Vyhrkly mi slzy, zřejmě štěstím, a jen jsem seděl a koukal… nic neviděl, nic neslyšel a jen zkoprněle seděl. Proč? No přeci toto se jen tak nezažívá!

Dny v Japonsku byly velice intenzivní. Nohy mě bolely, protože v sobě měly přes sto padesát kilometrů. Cesty vlaky, metrem a úžasným šinkanzenem vyplňovaly celé dny. Davy lidí, hluk a rychlost města Ósaka střídá prázdná, téměř opuštěná vesnice na jihu Japonska Ibusuki s písečnými lázněmi. Chrám v Kjótu, chrám Tódaidži v Naře s největším dřevěným buddhou (Daibucu) na světě pocházející z roku 728 našeho letopočtu, nastupování do šinkanzenů čekaje v přesné frontě mezi různými destinacemi, od Ósaky přes Kagošimu k japonskému moři a Kanazawě, z Kanazawy přes Nagáno (japonské Alpy) do Yamanochi, kde v buddhistickém chrámu probíhala lekce jógy, a zpět do přelidněného Tokia a Jokohamy. Pokud nemáte v oblibě davy lidí, městům se vyhněte. Extrémní množství lidí tvoří velké aglomerace, včetně např. krásného Tokia, kde se všemi předměstími (včetně Jokohamy) žije kolem 38 miliónů lidí. S tímto počtem patří k největším městům světa před Dillí a Šanghají, a už na 5. místě je druhé japonské město Ósaka s překrásnými paláci a bohatou historií. Nezapomenutelný ostrov Mijadžima s buddhistickými chrámy a šintoistickou svatyní Icukušima je jedním nejvyhledávanějších míst v Japonsku včetně vstupní plovoucí brány (floating gate torii). 

Stojím na letišti Narita v Tokiu a nevěřím všemu tomu, co jsem zažil. Mám pocit, že jsem v Japonsku byl minimálně 2 roky. Tolik zážitků mám ve 14 intenzivních dnech, ve kterých se hlava naprosto resetovala, tělo se unavilo a mysl s duší pookřály jinakostí Japonska. Bylo to zcela jiné, než jsem doposud zažil, a já děkuji, že můžu prožívat, zažívat a uvědomovat si jinakosti světa.

 

 

Objednat předplatné