Jan Potměšil: Vítej slunce, vlij se do mých žil. Je čas, abych žil.

16. 08. 2015


Herec Jan Potměšil byl miláček divaček. Mladý, talentovaný. Sklízel jeden úspěch za druhým. V jeden moment se ale jeho život otočil o tři sta šedesát stupňů. Po závažné nehodě v autě bojoval tři měsíce v bezvědomí o život.

Sami doktoři si nebyli jisti, jak u jeho případu postupovat. Nakonec ale sebeléčebná síla Janova organismu a chuť do života zvítězila a on se probudil. Nepamatoval si nic. Vše se musel učit znovu jako batole. Nebyl schopen napočítat více než do pěti. Černé myšlenky si ale nepřipouštěl a začal bojovat, učit se, znovu chápat souvislosti. Sám říká, že neexistují náhody, ale pouze námi zatím nepoznané zákonitosti. Všechno mělo svůj důvod. A nehoda, která ho upoutala na vozík, mu paradoxně ukázala novou dimenzi života. Dnes ji přirovnává k šamanské smrti. Zůstal idealistou, rebelem a bojovníkem, ale naučil se trpělivosti a užívá si každou minutu života. Založil rodinu a tu spoustu energie, kterou má, předává denně divákům z jeviště Divadla v Celetné i mladým studentům, které vyučuje na FAMU. O jeho setkáních s energiemi jsme si povídali dokonce na dvakrát a mnoho materiálu se do rozhovoru nevešlo. Je toho totiž hodně, o čem může charismatický herec vyprávět.

Mnoho lidí tě obdivuje pro tvou vnitřní sílu, pro tvou radost ze života, hravost. Musel si toho hodně překonat, a přesto si zůstal idealistou a bojovníkem…

Je pravda, že se raduji z každé vteřinky, kterou prožívám. Hravost mám v sobě už od dětství, asi proto hraji divadlo. Baví mě výzvy. Mám rád aktivitu, když jsou věci v pohybu. Na druhou stranu mě ale ta událost kolem mého úrazu a návratu do života, hledání cesty zpět, naučila velké trpělivosti, která mě zklidňuje. Věřím, že věci musí uzrát, že všechno má svůj čas. 

Vrátit se do života – ten pocit asi zažije jen málokdo z nás. Jaký ten návrat byl? 

Cítil jsem obrovský vděk. Říkal jsem si: „Dobrý, tak už si něco pochopil, ale co teď dál? Chceš do života, nebo do smrti?“ A ta smrt, to byly ukřivděné otázky – proč se to stalo právě mně a podobně, ten nepohyb. A já chtěl do života. Všichni se vyskytujeme na nějaké pomyslné nitce života a nikdy nevíme, kde na ní právě jsme. Měl jsem pocit, že náš život je součástí něčeho, co trvá bezbřeze, a já jsem jen zrníčko písku na poušti, po které jede kůň a kopyty v tom písku kluše. Byla to uvolňující, nadějeplná představa, něco jako kdybych zažil šamanskou smrt a znovu se narodil. Najednou jsem byl v jakési energii, cítil jsem, že všechno je v pořádku

Jak si prožíval bezvědomí? Byl to opravdu čas, který uplynul, aniž by si cokoli vnímal?

Nevím vlastně, proč se na to lidi neptají. To vnímání bylo na dvou rovinách. Na vědomé rovině si pamatuji jen moment, kdy se krátce po té autonehodě probudím, ležím na chodbě v nemocnici, drží mě za ruku sestřička, abych neodešel a já jí říkám, jak jí to sluší a že vypadá jak anděl. Byla to taková rozzářená vzpomínka a pak střih a probudil jsem se až za tři měsíce a nepamatoval si vůbec nic. Během těch tří měsíců za mnou ale chodili rodiče i má tehdejší přítelkyně, a ačkoli měli pocit, že je neslyším, mluvili na mě. Moje podvědomí vše přijímalo. A tatínek pak po mém probuzení řekl jednu geniální větu: „Václav Havel je prezidentem.“ A mně to najednou všechno zacvaklo a všechno se mi objevilo, jako by mi někdo do hlavy nasadil nějaký šém. No a na té úplně nevědomé rovině… Vím, že kolem nás ty tajemné věci a jemně hmotný svět existuje. Měl jsem zážitek univerzálního bytí, toho, že jsme jen malou součástí všeho kolem nás. 

Co pro tebe ten jemně hmotný svět představuje? 

Myslím, že jeho poselství je radovat se z toho, že tu jsme. Nejde o křesťanství, každá filosofie má na počátku podobný impuls a cíl je totožný, přijetí toho všeho kolem nás. Nicméně pro mě osobně je úplně přirozené, že se pomodlím. Je to ale spíš taková meditační technika. 

Praktikuješ některé další meditační techniky? 

Smažím se. Třeba vnímání energie dechu, vnímání nádechu a výdechu. Když se prodechnu, hned se cítím uvolněnější. Občas si představuji, že mnou prochází světlo od hlavy dolů, do kříže páteře. Něčemu jsem se naučil díky lidem, jako byl Patricia Anzari nebo pan František Karabina či paní Dostálová. Také cvičím pozdrav slunci, ale takovou svou podobu.

Prozradíš nám jakou?

Odříkávám si jednu říkanku, kterou jsem kdysi vymyslel. Je to takový dokonalý verš jak od Cimrmana: „Vítej slunce, vlij se do mých žil. Je čas, abych žil.“ Potom vztáhnu prsty k nebi a otevřu se směrem k slunci a vnímám energii, která mnou proudí, rozdýchám se. Rád se vědomě uklidním, useberu, drží mě to psychicky fit.

Fit se ale držíš i fyzicky. Hodně se věnuješ sportu. Bylo tomu tak vždycky?

K pohybu mě přivedl táta. Objevil jsem díky němu dovednosti s míčem, jezdil jsem na kole, hrál fotbal, běhal. Naučil mě být ve svém těle doma. 

Teď potřebuji mít dostatek fyzické síly, obratnosti a uvolněnosti, abych uměl se svým tělem zacházet a mohl sportovat. Jezdím na handbiku, občas si zaposiluji, dělám kliky nebo sedy lehy na břišní svahy. Hodně musím cvičit záda, protože vlastně pořád sedím, je pro mě ohromně důležité mít funkční svalstvo trupu. Z hlediska stability totiž moje tělo funguje trochu jinak. Nohy vytvářejí běžně takovou kotvu, a když je nemáš, musíš se stále vyvažovat. Sedím na sedacích kostech jako vosa na bonbonu. Než jsem to pochopil, občas jsem spadnul dopředu nebo na bok, i když jsem jen seděl. 

Ve fyzičce tě také musí udržovat divadlo…

To je pravda. Například v Rozmarném létě Ladislava Vančury hraji pana Důru, který na jevišti pořád cvičí s činkami. V Richardovi III. mě zase někdo strhne z vozíku, na který se musím dostat zpátky a šermovat. Postava Richarda je pro mě mimochodem nějakým způsobem zásadní. S režisérem Jakubem Špalkem jsme o ní hodně mluvili a nakonec to, že jsem na vozíku, vzali jako ohromnou devizu. Vozík totiž znázorňuje právě jeho outsiderství, vyřazenost z rodiny, tu jeho vnitřní pochroumanost.

Ačkoli „jen hraješ“, tělo a možná i mysl všechno prožívá, jako by se to dělo doopravdy. Není to někdy nebezpečné? Jak s tím pracuješ?

Když jsi v roli, v tu chvíli sloužíš představení a dáváš se v plén i energiím, které mohou být destruující. Je to trochu hra s ohněm. V tu chvíli tě to nevyčerpává, protože na té energii letíš, potom ale přijde fáze, kdy to skončí. Já osobně musím vědomě tu divadelní kapitolu, tu energii, se kterou se dostanu do velmi úzkého kontaktu, uzavřít. Třeba právě Richard III. je hra o temných zákoutích lidské duše, která končí potoky krve. Postava Richarda je arogantní. Manipuluje s lidmi, aby získal svoje profity. A já se do té postavy pokládám tak, že mi pak volají lidé a říkají mi: „Kdybych tě neznal, tak si před tebou odplivnu.“ Když pak po představení přijdu do šatny, jsem pořád ještě Richardem a musím ten jeho kostým sundat. Jednou jedinkrát jsem to neohlídal a v jeho arogantní náladě zůstal a okamžitě jsem dostal takový záhlavec, jako bych padnul hlavou do bláta. Díky bohu mi to došlo dost rychle, ale bylo to dost výstražné. Vedle toho hraji třeba postavu Charlieho v představení O myších a lidech a v jeho pozitivní nadějeplné energii mohu klidně zůstat i po představení. 

Kde energii nabíráš?

Ohromnou energií mě nabíjí divadlo. Když výměna mezi hledištěm a jevištěm funguje, je to úplný zázrak. Po představení nejsem unavený, spíš naopak, ale když večer usínám, tak cítím, že mě to stálo nějaké síly. 

Jak se ti po představení usíná? Jaké míváš sny?

Občas jsem tak unavený, že usnu a nic si nepamatuji, ale občas se mi zdají hodně konkrétní sny. Zdály se mi sny, že zase běhám, že se zase pohybuji, hraju fotbal. Někdy je zas těžké po představení usnout, mozek je pořád v aktivitě, a tak občas, když mě zastihne únava třeba kolem páté, šesté odpoledne a já vím, že vrchol dne mě ještě čeká, protože večer budu hrát, dokážu si lehnout a usnout, a to je opravdu skvělý spánek. Vzbudím se úplně při plné síle. 

Jak sis užil léto?

V létě jsme hráli Rozmarné léto v okouzlující češtině Vladislava Vančury. Nejdřív jsme s tou mluvou měli problémy, ale pak jsme si to tak oblíbili, že jsme tak začali mluvit i v šatně. S Othellem, kterého jsme nazkoušeli v loňském roce, jsme byli na hradě Brumově na Valašsku. Poprvé jsme byli i na festivalu ve Velkých Losinách. S Romeem a Julií a se Cyranem na hradě Kašperk. Hráli jsme hodně pod hvězdnou oblohou, a to jsou úplně vzrušující představení. Zároveň jsem byl v létě doma s rodinou, s klukama Šimonem a Janíkem a ženou Radkou. Být s rodinou je pro mě teď to nejpodstatnější. 

  • autor: Markéta Faustová
  • z archívu časopisu JÓGA DNES

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket