Zase nám kradou jednu hodinu.

Takhle se o změně času ze zimního na letní mluvilo u nás doma. Tatínek, praktikující katolík, vždycky říkal, že zimní čas je ten podle Pána Boha, zatímco ten letní nikterak výrazně nekomentoval. Zřejmě jsem tak nějak vnitřně takové vnímání času přejala od tatínka, a ostatně také od maminky, která si moc ráda přispí, když může, a tak ji ono pověstné kradení hodiny také nikdy příliš netěšilo. Naopak na opačnou situaci, tedy změnu času z letního na zimní, jsme se vždycky celá rodina ohromně těšili. Den bude delší, na všechno více času, když by bylo sedm ráno, je teprve šest a člověk může déle spát. V mladických letech jsme pak s kamarády nad přidáním hodiny jásali, protože to znamenalo, že můžeme v noci pařit o hodinu déle.

Ona pověstná změna času je znovu tady.

Jak ji vnímám dnes? Usmívám se, když musím přiznat, že velmi podobně, jako když jsem byla malá. Mám zkrátka ten pocit, že nám někdo krade hodinu. Ty benefity, které s sebou změna na letní čas přináší, tedy že bude déle světlo a podobně, už tak nějak vnitřně nevnímám. Zimní čas je pro mě přirozenější, vlídnější, přátelštější, klidnější. Je pro mě jako jóga – následující přirozenost, ctící neměnné přírodní zákony ve smyslu brahmačarji, plynoucí jako sám život a klidná mysl, jako řeka či potok. Naopak letní čas vnitřně vnímám jaksi chaoticky, zrychleně, nuceně, jako něco, co se snaží jít proti proudu a proti tomu, co je přirozené, nenucené, plynulé. Možná se jedná jen o princip, který v sobě nesu od dětství, možná bych to všechno vnímala jinak, kdyby to jinak vnímali rodiče. Tak nějak ale cítím, že se jedná o něco, co vychází z mojí přirozenosti. Jako dech. Jako jóga.

Pravdou ale je, že po nějakých pár dnech se se změnou času vždy vyrovnám a necítím se potom nikterak oslabená nebo znevýhodněná. Jde vždy jen o ty dva momenty a prvních pár dní, kdy nám někdo hodinu bere a kdy ji naopak přidává. Ten přechod od něčeho k něčemu je tak magický a děsivý zároveň, že jsem jej nikdy úplně vnitřně nepřijala a nepochopila. Jak se čas na telefonu přenastaví sám. Jak je možné, že je zkrátka najednou o hodinu více a o hodinu méně. A stejně se to všechno po pár hodinách zase srovná a jede se dál jakoby nic. Ti, kteří jsou na změnu času citliví, zřejmě citlivější než já, mohou cítit drobné či větší nabourání cirkadiánního rytmu, biologických hodin těla. Ty tikají a jedou podle svého vlastního času a režimu. Jsou zvyklé a nastavené na přirozené fungování. Pro ně může hodina navíc, nebo naopak méně znamenat mnoho. Někdo to vnímá, jiný ne.

A potom je tady další otázka. Pohodlnost, zvyk, nevole jej překonávat a měnit. Nechuť vyjít ze zajetých kolejí, které známe, a tím pádem jsou pro nás bezpečné, jasné, přirozené. Je těmi kolejemi pro mě zimní čas a letní je něco, co mě krátkodobě, než si na to zase zvyknu, donutí vystoupit z komfortní zóny a změnit do té doby zaběhlé obyčeje? Je tohle ten důvod, proč mě změna času z letního na zimní netěší? A neměla by na mě ale potom podobně působit i opačná změna, z letního času na zimní? Myslím, že ne.

Zimní čas, čas podle Pána Boha, pro mne zkrátka symbolizuje přirozenost a plynutí, jako dech, jako jóga, jako sám život. V neděli, dnes v noci, se ale mění. A přijde letní čas. Ať už tuto skutečnost vnímáte stejně, podobně, nebo úplně jinak než já, nejlepší, co všichni můžeme udělat, je tento fakt ctít, respektovat a nenechat jím přespříliš narušit své vnitřní plynutí, na němž tak vytrvale pracujeme při jógových praxích. Na němž pracujeme celý život. Přijměme změnu času vnitřně, ve smyslu brahmačarji, a pouze sledujme a následujme plynutí.

• autor: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com