Kdysi jsem od své jógové učitelky dostala dva úkoly.

První úkol: Každé ráno studená sprcha

Prvním bylo pěstovat kázeň a disciplínu a naučit se každé ráno osprchovat studenou vodou. Od malička jsem spíše teplomilný tvor, takže mi logicky zadaný úkol nebyl příliš po chuti. Každé ráno jsem se však poslušně vydávala pod ledovou sprchu a zjišťovala jsem, že mi ten zvyk prospívá – cítila jsem, jak mne posiluje na těle i na duchu. Co se ovšem neměnilo, byla moje nechuť, s níž jsem ke sprše přistupovala – jakmile jsem se probudila, doslova jsem se snažila oddálit tu chvíli, kdy se pod ní vydám, ačkoliv jsem věděla, že mi potom bude dobře.

Mé snažení na chvíli přerušila viróza, kvůli níž jsem sprchu musela přestat praktikovat. Během onoho přerušení jsem si uvědomila jednu zásadní věc – že zvyk mi přináší více škody než užitku, že sice vnímám, jak mne zoceluje, ale že překonávání nechuti hraničící až z tísní či úzkostí mne stojí více úsilí, než mi sprcha přináší libosti. Takže jsem se, v souladu s ahimnou (neubližování, laskavost) rozhodla, že tento zvyk vypustím a budu své nitro i tělo zušlechťovat jiným, pro mne přirozenějším způsobem.

Druhý úkol: Zákaz každodenní fyzické praxe

Druhým úkolem bylo omezit fyzickou praxi. Jeden den jsem měla povoleno praktikovat, ale druhý den jsem místo toho měla studovat jógové texty. Nechápala jsem. Moje učitelka však na mé dotazy reagovala tajemným úsměvem doprovázeným slovy, že to pochopím sama. Se splněním úkolu jsem měla kupodivu větší problém než s tím, abych se donutila vlézt denně pod studenou vodu.

Fyzickou praxi jsem odjakživa milovala, dává mi pocit svobody, dělá mi dobře na duchu i na těle. Jakmile jsem za den nestihla odpraktikovat svou hodinu, cítila jsem se nesvá. Stejně jsem si připadala i tehdy, když jsem nestihla praxi v ten den tak, jak jsem byla zvyklá. V případě, že se mi nepodařilo praktikovat ráno, jsem se po celý následující den potýkala s nepříjemným vnitřním pnutím pramenícím z toho, že jsem přemýšlela nad tím, kdy si najdu chvilku pro praxi.

To jsem si ale uvědomila až díky onomu na první poslech zcela nelogickému zákazu – moje praxe mě, místo toho, aby mi dávala pocit svobody, spoutávala. Respektive jsem já sebesamu spoutávala ulpíváním a nesplňovala jsem tedy jednu z jam, aparigrahu.

Co mě dva zadané úkoly měly naučit?

Umění rozlišování. V tomto případě odlišit od sebe tapas a aparigrahu.

Ačkoliv v prvním případě by se mohlo zdát, že jsem úkol nesplnila, protože jsem se přestala sprchovat, opak je pravdou – pěstovala jsem sebekázeň a otužovala ducha i tělo, ale když mi došlo, že v daný moment jde takový přístup proti mojí přirozenosti a přináší mi více škody než užitku, v duchu ahinsy, neubližování, jsem se rozhodla s tím přestat. Nikde není psáno, že se ke sprchování nevrátím, až nastane vhodný čas. Neulpívala jsem na tom, že musím NĚCO splnit, ale s respektem a láskou vůči sobě samé jsem se svobodně rozhodla, že disciplínu mohu budovat i jinak. Příležitost se vynořila sama a záhy… Ve druhém úkolu.

Ačkoliv by se tedy v druhém případě mohlo zdát, že jsem pravidelnou ranní praxí jsem pěstovala tapas, ve skutečnosti jsem na praxi ulpívala a když mi bylo její provádění zakázáno, měla jsem problém pěstovat disciplínu, protože jsem nedokázala pochopit, že musím překonat nelibost k nepříjemnému – v tomto případě k nepraktikování. Samozřejmě, že jsem se podvědomě pokoušela zákaz všemožně obejít, například jsem při čtení zaujímala statické ásany, takže jsem měla pocit, že fyzicky praktikuji, a zároveň studuji… Když jsem se učitelky ptala, zda to tak může být, opět s oním typicky tajemným úsměvem odpovídala, že to vím přeci sama… Nemohlo. Přišla jsem na to, praxí. Ale jinou než tou fyzickou – praxí vnitřní.

Jak nás jóga učí

Dva úkoly, které mi moje jógová učitelka zadala, mne naučily propojit praxi fyzickou s praxí vnitřní. Naučily mě odlišit od sebe tapas (disciplínu, sebekázeň) a ulpívání (aparigraha). To se může naučit každý z nás.

Situace, které nás k tomu přímo vybízejí, přicházejí dnes a denně. A nemusí mít ani podobu zadaných úkolů. Mohou se ukrývat v různých případech, které se nám různě vracejí a opakují. Abychom se mohli učit, musíme se jim otevřít, pustitje k sobě. Nezavírat oči před tím, co je nám nepříjemné.

S vírou v sebe sama, v dobrotu a v to, že když nezhasneme světlo uvnitř sebe, zvítězíme, nakonec vždycky skutečně zvítězíme. A zvítězit na sebou samým je ze všeho nejtěžší. Snaha a vytrvalost ale vždycky stojí za to, vždycky se vyplatí.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com