Muž či žena sedí s nohama založenýma v lotosovém sedu, oči má zavřené, ve tváři poklidný výraz, koutky rtů pohrává náznak jemného úsměvu. Utěšený pohled, harmonizující vzezření, čiší z něj klid, pohoda a spokojenost. Navíc vypadá tak přirozeně! Můžeme si myslet, že stav klidu, který se mu odráží ve tváři, odhaluje jeho podstatu – že prostě je takový: klidný, mírný, srovnaný se sebou i se světem. Že ale takový je, neznamená, že takový byl vždy. K vnitřnímu klidu a spokojenosti vede dlouhá cesta bez konce. A začíná prací s vlastními myšlenkami.

Jak vydržet sám se sebou
Vzpomeňme krátce na film Jíst, meditovat, milovat, v němž se po delší pauze veřejnosti znovu ukázala královna romantických komedií Julia Roberts. Hlavní hrdinka je vnitřně rozháraná a vydává se do světa hledat štěstí. Mimo jiné se chce naučit meditovat. Jenže když se konečně dostane do Indie, kde v ášramu usedne do meditační místnosti, zjistí, že se vlastně vůbec nedokáže soustředit. Že místo čekaného klidu cítí jen rostoucí neklid a nervozitu a také frustraci z toho, že nezvládá vydržet sama se sebou.

Když ticho křičí
Takové problémy ale trápí spoustu lidí, Liz Gilbert v podání Julie Roberts rozhodně není sama. A právě jóga, která nám nastavuje zrcadlo a k trávení času sama se sebou poskytuje prostor, nám tuto nemilou skutečnost mnohdy odhaluje. Současně s tím ale poskytuje vodítka, která nám v tápání pomohou, jsme-li pozorní, a která způsobí, že se postupnými krůčky budeme propracovávat k něčemu úžasnému: stát se pánem vlastní mysli a užít si opravdové ticho, ticho s absencí hlasitě povykujícího věčného koloběhu myšlenek zmítajících neklidnou myslí.

Polkněme a sledujme dech
Začněme praxí. Zaujměme pohodlnou polohu, zavřeme oči a polkněme. Vnímejme, kam až sliny v těle putují. Není nám to jasné? Polkněme znovu. A zas. Polykejme, dokud nebudeme schopní identifikovat, kam se sliny dostávají. Potom zaměřme pozornost na dech. Sledujme dráhu, kterou v těle vykonává. Všímejme si, jakou má teplotu, když do těla vstupuje a když z něj vystupuje. Pozorujme dechové pohyby. Nic víc, nic míň.

Nezáleží na tom, zda se nám něco líbí, záleží na tom, co s tím uděláme
Co se děje během takové praxe? V ideálním případě sledujeme dráhu slin a posléze dechu. Jsme klidní, vyrovnaní a dýcháme plynule a přirozeně. Jaký je ale ideální případ? Ideální situace? Taková nikdy sama od sebe nenastane: na nás je, abychom si vytvořili podmínky pro to, aby se něco stalo ideálním. Když budeme spoléhat nebo čekat na ideálnost, život nám proteče mezi prsty. Věděl to i Winston Churchill, když říkal, že „nezáleží na tom, zda se nám líbí nebo nelíbí, co se kolem nás děje. Záleží na tom, co s tím uděláme.“

Jak obrátit mysl na svou stranu
Takže pokud se nám nedaří meditovat, mysl odvádí naši pozornost od dechu a loví nové a nové podněty, přestaňme především sami sebe odsuzovat za to, že jsme špatní, protože se nám nedaří. Jsme lidé – lidé chybují a chybami se učí. Přestaňme na sebe klást vysoká očekávání – tedy, že se usadíme a okamžitě se uvedeme do stoického klidu – taková očekávání s sebou nesou zbytečná zklamání, protože nic nikdy nevyjde přesně tak, jak jsme plánovali. Přijměme věci tak, jak jsou, a přestaňme se na sebe zlobit, že se nedokážeme soustředit. Rozpusťme pocity studu, frustrace, vzteku a hněvu, lítosti a méněcennosti. Všímejme si všeho, co se v nás odehrává, a pokusme se to sladit s dechem. Když přijde myšlenka, pošleme ji dál a snažme se volně dýchat. S každým nádechem vzduch nasáváme, s každým výdechem posíláme pryč vše, co nás frustruje.

Nad dálnicí plnou automobilů
Myšlenky nikdy nezmizí. To ani není možné. Můžeme se ale naučit si jich nevšímat a naučit se jimi nenechat rozhodit a odvést jinam. Můžeme se naučit si vybírat.

Představme si, že stojíme na mostě vinoucím se vysoko nad frekventovanou silnicí. Ta je plná automobilů, které ji křižují tam a zpět. Je jich tolik a jezdí tak rychle, že nám splývají v jeden jediný jednolitý tok: plynutí. To plynutí existuje, víme o něm, přesto nám nebrání v klidné koncentraci na dech – víme o něm, ale nevšímáme si jej. Nesnažíme se zjistit, které auto je modré, které červené nebo zelené… Jen ten tok jaksi nezúčastněně shora sledujeme bez toho, že by se nás jakkoli dotýkal.

A potom z něj třeba jedno červené auto vystoupí a my se rozhodneme, že se na něj podíváme. A něco nám dojde, něco, s čím můžeme dále pracovat… Nebo se rozhodneme se na to auto nezaměřit, takže jej z davu vystoupit nenecháme. Důležité je, že je to na nás: my sami určujeme, čemu pozornost dáme a čemu nikoliv.

• autor: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com