Přírodu nezachrání trocha odpadků, které při procházkách a úklidech vysbíráme. Změna se děje během nespočtu konverzací, které inspirují nebo alespoň přátelsky otevírají ekologii dalším lidem. Obyčejné povídání u piva může změnit víc než přednáška na fakultě.

Napůl veganem
Před pěti lety bych nezvedla pohozenou plechovku ze země. Neodmítala v obchodě igelitové sáčky. Nestáčela prací gel do vlastní lahve. Do svého života postupně zavádím drobnosti, kterými snad pozitivně přispívám světu. Jenže na druhou stranu se v mém jídelníčku objevuje maso a na letadlo jsem nasedla víckrát, než dokážu spočítat na prstech rukou i nohou. Proto se necítím jako ta nejlepší osoba, která má vyprávět o šetrnějšímu chování k přírodě. Přesto píšu tyto řádky. S vědomím, že nikdy nebudu ekologicky ani jinak dokonalá.

Když si přiznáme, že důležitý je směr, nikoliv dosažení dokonalosti, začneme jednat s větší lehkostí.

Jenže zkuste někde říct, že jste napůl vegan. Lidem se to bude zdát divné. No a co? Pokud vám není cizí ani tofu, ani steak, mluvte o své „nedokonalosti“. Není potřeba spadat do určité škatulky. Zůstat někde mezi je naprosto legitimní.

I proto se učím nacházet odvahu mluvit o ekologických maličkostech, které si osvojuju. Je totiž velmi snadné zůstat u poměřování, kdo má nižší ekologickou stopu, a hledat na druhém jeho „ekochyby“. Tím však řešíme pouze vlastní ego, nikoliv pomoc přírodě.

Nadšení, které odrazuje
Možná si vzpomínáte na své první roky s jógou. Nejprve nesměle zkoušíte první pozice, pak se ale prudce nadchnete, pořád a všude o praktikování mluvíte a máte pocit, že všichni přece musí jednou začít dělat jógu. A časem váš radikální přístup nejspíš vystřídá lehké vystřízlivění a ideálně také pokornější přístup k sobě i k okolí.

A tak si říkám, že s tématem ekologie je to podobné  – je zapotřebí více pochopení a méně agrese. Demonstrace, blokády a petice jsou sice silné prostředky, jak dát o současných problémech vědět, jenže ve výsledku se opozice soustředí spíš na formu než na obsah. A na svém názoru trvá dál a možná sveřepěji než dřív.

Demonstrace jsou médii dobře uchopitelné, protože zpravodajství z principu lépe funguje na konfliktu než na shodě. Jenže nezavírají se aktivisti před světem, který právě chtějí ovlivnit? Environmentální uvědomělost můžeme prezentovat v každodenním životě zcela bez agrese, a dokonce tiše. Nejen tím, co říkáme, ale především tím, jak se chováme a co kupujeme. Osobně věřím v sílu trhu. Když lidi odmítnou jednorázový odpad, firmy se podle toho velmi rychle zařídí i bez nařízení vlád.

Má to však velkou nevýhodu. Změna nepřijde hned, jak by bylo pro přírodu nejlepší. Nicméně se ukazuje, že poptávka funguje lépe než přitlačení ke zdi.

Drž úhel a emoce na uzdě
Moc se mi líbil rozhovor s environmentálním psychologem Janem Krajhanzlem pro Aktuálně.cz. Na otázku, co by poradil Čechům a Češkám, řekl: „Jako první bych se jich zeptal, co je pro ně v životě důležité, co jim dělá radost. Každý jsme jiný a to je třeba respektovat. Jestli jsou to vášniví gurmáni, nebo spíš cestovatelé… A pak bych se jim snažil nabídnout řešení, která je co nejméně omezí v tom, co mají skutečně rádi, a zároveň přinesou co největší možné snížení emisí.“

Ahimsa. Každý může udělat pro přírodu to nejlepší.

Pokud se přestaneme stavět do pozice osoby, která má rádoby ekologicky navrch, můžeme vést konverzaci s ostatními lidmi s přirozenou zvědavostí obohacovat sebe i protějšek. Co když ten druhý používá plastové sáčky při každé příležitosti, ale odmítá si pořídit auto (třeba i z jiných důvodů, než jsou ty ekologické)? Nebo zásadně nekupuje avokádo, které se dováží přes půl světa?

Nesoustřeďme se na to, v čem tkví naše odlišnosti, ale oceňujme pestrost a hledejme inspiraci. Své mámě se třeba snažím vysvětlit, proč by místo třídění odpadu mohla zkusit omezit jeho vytváření. Nakonec zjišťuju, že je to možná ona, kdo žije s nižší emisní stopou než já.

Občas mi přijde, že by bylo jednodušší schovat se do svého okruhu přátel, kteří se vědomě snaží žít šetrněji. Jenže kdybychom se obklopili podobně smýšlejícími lidmi, těch pár kapek se nikdy v oceán nespojí.

Zůstaňme upřímní sami k sobě. Pokud nám naše pojetí ekologie přináší radost, vyvoláme tím spíš zvědavé otázky okolí a skutečný zájem. Teprve potom se možná někdo inspiruje nebo nalezne vlastní cestu k udržitelnějším stylu. A že se nám někdy radši nechce mluvit nahlas? Hlasujme každým pípnutím své platební karty. Co kupujeme, v jakém množství a jaké kvalitě, řekne víc než tisíc slov.

Tipy k efektivní komunikaci nejen o veganství či ekologii

Myšlenky šířené Melanií Joy a Tobiasem Leenaertem (zdroj časopis Sedmá generace)

• Forma je víc než obsah. Sklon k poučování, vyslýchání, přesvědčování, drobné úšklebky či ironická poznámka – nic z toho nepřiměje člověka ke změně návyku. Naopak téma ekologie smete ze stolu jako něco nepříjemného.
• Buďme v konverzaci přítomní. Každý máme naučenou řadu frází a spoustu argumentů, které používáme stále dokola. Je ale opravdu na místě recyklovat vlastní nebo cizí hlášky bez ohledu na to, co nám ten druhý říká?
• Respektujme individualitu každého. Někdo se neobejde bez cestování letadlem, plastových sáčků nebo spotřeby masa. A je to tak v pořádku. Nikdo nemáme univerzální recept na nejlepší možný život, proto odlišnost v postoji či názoru berme jako rozšíření svých obzorů.
• Snižme laťku očekávání. Nechtějme zázraky a velké skoky, těšme se z drobných změn, které si naši přátelé a rodina postupně osvojují. I pouhé odmítnutí igelitového sáčku může být pro někoho významný výstup z komfortní zóny.
• Představte si sebe na opačné straně. Vážně bychom chtěli vést ráznou ekologickou debatu, kdybychom byli v kůži svého protějšku? Respekt, zájem a vzájemné obohacení zanechá lepší dojem, než když na kamaráda „naběhneme“ s kampaní za práva zvířat.

• autorka: Monika Barešová
• www.trashhero.cz
• foto: Shutterstock.com