„Ano, stojí na hlavě. Podívej se ale jak. Stojí tam špatně,“ řekla mi v rámci jednoho školení moje učitelka Míša Svatošová. „Jak ale může stát ŠPATNĚ na hlavě?“ zněla moje otázka. „Úplně jednoduše,“ řekla Míša a dodala: „Když někdo neumí stát správně nohama na zemi, proč by nemohl stát špatně na hlavě?“ Tehdy jsem tomu vůbec nerozuměla. Když někdo zvládne vykonat širšásanu, kapalásanu, pro mne snad nejnáročnější polohu, jak je možné, že by to udělal špatně? Navíc, když tam dokáže po nějakou dobu setrvat?

Spěch do jógy nepatří

Míšino tvrzení se mi často vracelo. Sama jsem se neustále pokoušela praktikovat polohu širšásany, ale strach z přepadnutí mne vždy brzdil. Přešla jsem tedy na ardha-kapalásanu, kterou jsem praktikovala několik měsíců. Ačkoliv jsem byla spokojená, že se mi daří a je mi v poloze příjemně, ten malý dotěrný hlásek kdesi v mém nitru neustále našeptával: Jde ti to pomalu. Měla bys pokročit.

Pochopení na základě prožitku a zkušenosti

Jednou na lekci akrojógy, kde jsem tehdy byla se sestrou, jsme dělaly stoj na ramenou. Sestra zaujala polohu mostu, já jí dala hlavu mezi nohy, rameny se opřela o její stehna a dostala se do stoje. Šlo to poměrně snadno. Potom jsem tuto polohu občas doma prováděla s přítelem. Jednou se mi to tolik povedlo, že jsem se rozhodla, že se zrovna zkusím dostat do kapalásany. A skutečně jsem se tam dostala. Jenže jsem se tam necítila vůbec dobře. Do polohy jsem totiž špatně přišla, a špatně jsem tam tedy i stála. Vzpomněla jsem si na Míšu. A poprvé pochopila, jak je možné, aby někdo stál špatně na hlavě. Pochopila jsem to, protože jsem to zažila.

Nezaujímejme pozice, budujme polohy

Nechala jsem se strhnout spěchem a očekáváním. Nic se nestalo. Ale neměla jsem pocit, že bych polohu zvládla. A tak jsem si vzala k ruce knihu, mého oblíbeného Lysebetha, a začala znovu pěkně od začátku. Dnes stále ještě na hlavě úplně nestojím, ale už zvednu kolena z loktů a pomalu s nimi cestuji nahoru. Pracuji na tom, abych se v každé mezi-poloze cítila příjemně a abych se potom cítila příjemně i v samotné kapalásaně. Aby byla polohou, a ne pouhou pozicí.

Správné postavení chodidel

Co z tohoto mého malého vyprávění plyne? Že bychom neměli utíkat od základů, které budují stavbu našich snah. A základem všech základů je správné postavení chodidel. Jak při stoji, tak i při chůzi bychom si měli uvědomovat trojúhelníkový systém, tři body opory a využívat celou plochu chodidla. Stejné je to totiž i v kapalásaně. Zde také máme tři body opory. Jen je musíme správně nastavit tak, abychom rovnoměrně vyvážili těžiště a aby vykonávání polohy nebylo jen o síle, ale právě i o vyváženosti. Stejně jako stoj na nohou.

Ne pouze fyzická síla, ale vyváženost a harmonie

Pro mne byl krásný moment, když jsem si uvědomila, že vykonání kapalásany není pouze o fyzické síle, ale právě o tom najít si na temeni hlavy jedno místo, které nám dovolí zvednout se do polohy. Z toho místa by se potom hlava neměla ani hnout. Nalezení tohoto místa pro mne zároveň znamenalo pochopení toho, jak někdo může špatně stát na hlavě. Stejně, jako když při chůzi nevyužíváme celou plochu chodidla a všechny tři body opory, nemusíme při stoji na hlavě plně využívat tři opěrné body – dlaně a temeno hlavy. Dokud se to nenaučíme, nikdy nebudeme stát správně. Ani na nohou, ani na hlavě.

Cesta je cíl

Proto nespěchejme. Nesnažme se překročit základy a budujme své cíle pomalu, postupně a s vědomím každého jednotlivého kroku. Protože bez cesty by nebylo cíle. Již sama cesta je cílem. Cílem, na němž poznáváme sami sebe a učíme se sami se sebou pracovat tak, abychom žili šťastný a naplněný život.

• autor: Kateřina Lukášová
• www.sadhak.cz
• zdroj fotky: Shutterstock.com