Intuitivní stravování aneb jeden velký italský paradox

12. 09. 2018


V době, kdy je každý výživový styl spíše o restrikcích či usměrnění, je tento trend, který si nachází stále více příznivců, vítanou změnou. Už název napoví, že se jedná o něco, co velmi závisí na nás samotných, a ne jen na tom, co nám ostatní lidé tvrdí...

Intuitivní jezení je volným překladem anglického termínu Intuitive eating a jeho základem je myšlenka, že my sami nejlépe víme, co je pro naše tělo dobré, a proto bychom se ho měli naučit poslouchat a dát mu to, co po nás žádá a také kdy a kolik. Tímto stylem v podstatě jedí ti šťastlivci, kteří se nikdy nenechali ovlivnit žádnou dietou či někým okolo sebe, nikdy nepočítali kalorie a nemají zaseté semínko „neustálého řešení“ jídla. I z toho důvodu je těžké o tomto přístupu mluvit jako o nějakém speciálním stylu výživy. Jde spíše jen o návrat ke kořenům a k něčemu, co tu dlouhá léta přirozeně bylo. Ruku na srdce – kolik lidí okolo sebe znáte, o kterých víte, že typologii a množství jídla prostě neřeší, a přesto jsou zdraví a štíhlí? Já moc ne, ale před několika dny jsem se s tímto pojmem konfrontovala přímo u celého národu, ale o tom až za chvíli.

Zásady intuitivního stravování

Tvrzení, že bychom měli poslouchat své tělo, je samozřejmě trochu zavádějící a je potřeba ho správně uchopit. Ne každý umí rozlišit mezi tím, co chce vyloženě jeho hlava (často touha po sladkém, lahodném, tučném, a ne vždy zdravém) a co vyžaduje tělo – fyzicky. Proto hned první zásada spočívá v tom, že je potřeba rozlišovat, co jsou opravdové fyzické potřeby těla a co jen psychická potřeba. Druhá zásada říká: „Jez jen tehdy, pokud cítíš opravdový hlad.“ To můžete poznat tak, že když si myslíte, že máte hlad, a ve skutečnosti máte jen chuť a vypijete sklenici vody, postačí to k tomu, že se cítíte plní a sytí. V takovém případě hlad nemáte a jde jen o chuť. Třetí zásada je velmi podobná tradičnímu rčení „Jez do polosyta“ – jezte jen do té doby, až se budete cítit příjemně plní a nepřejídejte se. Poslední základní zásadou je doporučení, abyste jedli, o co si tělo žádá, ale zapojili u toho selský rozum a zdravotní majáček – nejezte něco, co víte, že vašemu tělu škodí, nedělá mu dobře a máte vyzkoušené, že s tou potravinou vaše tělo bojuje.

Italský paradox

Před několika dny jsem se procházela italskými uličkami a nasávala místní kulinářskou atmosféru. Neubránila jsem se zamyšlení nad paradoxem italské kuchyně, která je postavená hlavně na pozdním dlouhém stolování a doslova pšeničné mouce – tedy na hromadě lepku a spoustě rychlé energie, která by se měla ukládat, o to více, když se jí na noc! K snídani croissant či máslové sušenky, k obědu pannini, plněná focaccia nebo bageta, odpoledne kopeček italské zmrzliny a v pozdních večerních hodinách těstoviny a pizza na všechny způsoby. Hodně kávy a cigaret během dne je samozřejmostí. Přesto všechno jsou Italové – jak ženy, tak muži – obecně štíhlí a rozhodně neplní první příčky v evropské statistice incidence obezity a cukrovky.

Když jsem seděla okolo deváté hodiny večerní v místí trattorii a pozorovala, jak se stoly okolo začínají jako na povel plnit, nemohla jsem si nevšimnout absolutní pohody mezi „místními“. Ať to byla mladá dívka okolo pětadvaceti, dáma v letech, kdy jdou kila nahoru sama, nebo sedmdesátiletá babička, nikdo z nich nevypadal, že by je trápilo, že doslova porušují „naše“ představy o zdravých výživových stylech. Prostě si v těch deset večer daly to kolo plné lepku, italské šunky a sýra, a ideálně to završily ještě kávou na slehnutí a dezertem. V čem tedy tkví to tajemství, že JIM to prostě všechno neškodí? První věc je střídmost, která je provází. Croissant nebo dvě sušenky a dost. Žádné misky ovesných vloček, několik plátků chleba či pět vajec. Druhá věc je, a to jsem si uvědomila zase až tam, jak velkou moc má tradice. Italové mají rádi svých řekněme 30 typů potravin a pokrmů, které jsou schopni točit stále dokola. Nepotřebují megalomanský potravinářský byznys a tisíce výrobků, které byly vysoce technologicky zpracovány. Mají prostě rádi to své – i když to je sladké, samá mouka a samý lepek. Neholdují fastfoodům ani regálům umělých cukrovinek. A třetí věc je intuitivní stravování. Věřím tomu, že ta pohoda a bezstarostnost, která se line v jejich myslích, má velký vliv na to, že jejich tělo není sužováno stresem z toho, co mají, nebo nemají jíst. Oni jí to, na co jsou hrdí, co mají rádi a co je prostě pro ně normální, a představa, že by celou Itálii měla zachvátit vlna vyhýbání se lepku, protože to je prostě teď trend, je skoro nemyslitelná.

Věřím tomu, že náš vztah k jídlu ovlivňuje náš metabolismus mnohem více, než jsme si schopni připustit. To, jestli jsme z jídla ve stresu a řešíme ho od rána do večera, se prostě musí někde projevit. To, jestli jsme správně glykemicky posnídali, jestli jsme nesnědli moc másla, nebo jestli jsme naopak doplnili dost bílkovin, je samozřejmě do jisté míry důležité, ale určité FLOW a uvolnění se ve vztahu k jídlu je však ještě důležitější... Ponechme někdy ty diety, zásady a všeobecné představy o tom, co je zdravé a správné, stranou, a dopřejme si s chutí to, co nám opravdu dělá dobře.

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket