To si tak jedu po dálnici v Indii a na dlouhé cestě do hor (125km = 5 hodin cesty) na mě vykoukne kavárna. A to ne ledajaká, nýbrž ta, která dělá i CAPPUCCINO! Ne jako ty běžné, kde mám na výběr buď kávu nebo čaj, s cukrem, bez cukru nebo “sugar separate.” Takže můj cíl je jasný: jelikož rodina spí, nehrozí, že by protestovala a tak prudce šlápnu na brzdu, přejedu do pruhu do protisměru, sjedu na postranní tzv. “service road”. Vypořádám se s několika auty a motorkami jedoucími v protisměru a zatočím doprava k vytoužené kavárně. Konečně jsem tady! Mrknu vpravo, manžel slibně pospává. Zezadu se ozývá spokojené pochrupování dcery Gayatri. Již mému záměru nebo jak brzy zjistím spíše ulpívání nestojí nic v cestě.

Jdu ke kavárně a zalomcuji dveřmi. Cože? Je 9 hodin a mají zavřeno? Můj sen o lahodné kávě se pomalu začíná rozplývat.

Přes parkoviště zahlídnu benzinku. “Tak alespoň koupím směs do ostřikovačů, když už ne to kafe.” Prodavač s nevinným úsměvem zakývá hlavou ze strany na stranu, tak jak Indové odpovídají na jakékoli otázky. Avšak já z toho vyrozumím, že směs se u nich neprodává. No, dobrá. Jde se tedy zpět k autu.

Najednou koutkem oka zahlédnu pouliční stánek, kde inzerují prodej kávy. “No pravda, cappuccino to asi nebude, ale v Indii platí pořekadlo lepší něco než nic dvojnásob.” Objednávám si tedy to kafe s výběrem bez cukru a lámanou malajálam se ptám, jestli ta ona kavárna zkrachovala. Kafe stojí 15 rupií. Jelikož mi bylo sděleno, že kávarna má otevřeno, nedá mi to a jdu se tam ještě jednou podívat usrkávajíc instantní kávu za 15 rupií.

V kavárně se svítí a k mému údivu mají i otevřené dveře. Bez váhání odkládám kelímek s instantním kafem na kavárenskou lavičku a jako lovec se vrhám do prostoru kavárny. Nikde nikdo. Volám a čekám, až se za pár minut vyplouží mladá dívenka někde ze dveří a ospale si mě prohlíží. “Takže máte otevřeno?”, chrlím ze sebe v mé verzi malajálam. “Ano, ale musím ještě tak 10 minut nahřát stroj.” “10 minut může být v Indii taky půl hodina”, říkám si. Ale když už jsem tady… dojdu si alespoň na záchod a mrknu na osazenstvo auta. K mému milému překvapení všichni nic netušíc ještě spí.

Zpět v kavárně, kde si objednávám malé cappuccino s sebou. “210 rupií”, ohlašuje mi dívenka z kavárny. “Nezdražili jste”, ptám se ji? No nic, když už jsem tady… Nemám hotovost a tak se nabízím s kartou. “Nemáte GP, tedy google pay?”, táže se mě dívenka… Nemám. A tak zapíná přistroj na karty, který zdá se být také nahřívací. Zasunu kartu a nic. Cancel. Try again. Zasunu kartu napodruhé a nic. Dívenka se na mě obrací s prosbou, abych si šla vybrat hotovost z bankomatu u benzinky. Jelikož jsem takovýchto situací v Indii zažila již mraky a rozčilování nebo náprava by byly jenom ztrátou času a energie, vyrážím k bankomatu a modlím se, aby fungoval… Říkám si, že jak mám tu mantru na parkování, tak si taky musím zvolit mantru na bankomaty.

Přijdu k bankomatu a uvnitř stojí starší pán a pokouší se vybrat hotovost. Naděje umírá poslední. Bankomat jeví známky života. Za 10 minut čekání se mi začíná jevit celá situace podezřelá. Avšak pán za chvíli s kamennou tváři vychází ven. No uvidíme. Na potřetí se třemi různými kartami se mi podaří vybrat vytouženou hotovost. Teď již mému záměru konečně nic nestojí v cestě.

Jdu tedy znovu do kavárny, teď už značně vyřízená. Platím 210 rupií a do papírového kelímku dostávám cappuccino. Rodina se mezitím vzbudila. Od zaparkování totiž uběhlo 45 minut. Už nemám sílu jim nic vyprávět, ale říkám si, že o tom budu muset někdy napsat.

Zároveň se mi vybavují verše z druhé kapitoly Bhagavad Gíty, kde je popsána souslednost lidského utrpení. Nejdříve vznikne zájem, ze zájmu intenzivní chtění, z intenzivního chtění ulpívání, z ulpívání hněv, z hněvu ztráta schopnosti rozlišit správné a špatné rozhodnutí...

Et voilà, ten nejlepší příklad přímo před očima v papírovém kelímku. Místo instantní kávy, instantní karma. Tak se učíme a život jde dál.

• autorka: Marie Meera Karanath
• www.arshayoga.org
• foto: shutterstock.com