Pestrobarevná, byla moje nejčastější odpověď. A když jsem se podíval zpětně na svůj Instagram, tak tam převažoval hashtag #incredibleindia. A je to přesně tak. Indie je totiž neskutečně pestrobarevná.

Připouštím, že před odletem z Prahy jsem pociťoval mírnou nejistotu. Indii jsem znal jen z dokumentů, které většinou měly za cíl šokovat, nebo z vyprávění kamarádů či z knížek Vaška Krejčíka. Navíc jsem cestoval se skupinou 40 lidí a každý z nich měl vlastní očekávání, nejistoty či představy.

První varování, které znělo velice často, bylo: Připrav se na smrad! Tak jsem čekal na smrad. A k mému překvapení se žádný smrad nedostavil. Alespoň mému nosu to tak přišlo. Nepopsatelná, jemně nasládlá vůně byla všudypřítomná, ale smrad bych tomu neříkal.

Druhé varování: Připrav se na bordel a špínu! To už se zdálo jako reálnější. Vezmu-li ale v potaz svoji návštěvu Bali, kdy jsme si cestu do moře museli klestit skrz igelitové sáčky, dětské pleny či kondomy (obavám se, že použité) plovoucí všude kolem, či skládky na zahradách a ulicích ve Vietnamu, opět musím přiznat, že mě Indie nešokovala. Naopak úsměvné momenty, kdy si lidé zametli před svým domem a nepořádek nametli sousedovi před vchod a ten to tam buď nechal nebo nametl o dům dál, nás jako pozorovatele velice bavily. Nepořádek, respektive odpadky trápí celou Asii a ve většině za ně bohužel můžeme my turisté. Zaplavujeme svět plastem a odpady všeho druhu a většina asijského světa ho neumí zpracovat, protože byli po staletí zvyklí používat přírodní materiály, které se samy časem rozloží, a novodobý odpad tak zůstává ležet všude na zemi. 

Doprava v Dillí

Naše skupina, plná očekávání, přistála v Dillí za příjemného odpoledního slunce. Venku jasno, 26 stupňů a po smradu a smogu ani stopy. Cestou k autobusu si nás našla skupinka místních psů a v naději, že z nás vyloudí něco ke svačině, s námi poctivě vyčkala až do příjezdu autobusu. Autobusy v Indii jsou kapitola sama pro sebe. Většina z nich pamatuje britskou okupaci a vypadá, že nedojede ani do další zatáčky, natož do cílové destinace. Ale díky tomu, že naprosto postrádají elektroniku, prostě pořád fungují. O komfortu sice nemůže být řeč, ale dopraví vás, kam je potřeba. I když někdy je to velký adrenalin, obzvlášť pokud sedíte v první řadě. Indická doprava má svoje vlastní pravidla, kterým my zápaďané rozhodně nerozumíme. A tak když jsme se dopracovali do podvečerní zácpy na okraji Dillí, koukali jsme, kudy všude dokážou Indové projet. Osm pruhů se různě prolínalo, auta jezdila i z boku, v protisměru, po chodníku, někteří odvážnější řidiči si troufli i na průjezd škarpou. Většina aut byla omlácená, asi to kličkování nebylo tak jednoduché, jak to na první pohled vypadalo. Občas se v koloně objevil nablýskaný Mercedes nebo Range Rover a bylo zajímavé pozorovat, jak se ostatní auta téměř rozestoupila, aby mohly projet. Kasty, oficiálně sice zrušené, ale reálně fungují i v dopravní zácpě.

První indický večer

Díky zácpě, kterou jsme se prokousávali mnohem déle, než jsme měli v plánu, jsme ovšem nezvládli už první bod našeho programu, a to večírek na ambasádě k oslavě stého výročí vzniku Československa. Trochu nás to mrzelo, ale rozhodli jsme se využít uvolněného večerního programu k návštěvě města. Dvě hodiny jsme jeli namačkaní v taxíku do centra, a když jsme vystoupili, ocitli jsme se uprostřed chaosu. Zjistili jsme, že přejít ulici nebude žádná legrace, protože semafory sice fungovaly, ale auta jela pořád všemi směry. Zachránil nás zkušenější Vašek, vkročil do silnice před jedoucí auta s rukou napřaženou vpřed a my rychle za ním. Musíte jim koukat do očí a prostě tam vkročit, zněl pokyn. A tak jsme se začali učit přecházet indickou ulici. Občas bylo slyšet křik, ale v ostatním troubení, pískání a hlasité hudbě hrající ze všech aut, obchodů či restaurací se to úplně ztratilo. Nadšeni z toho, jak se nám daří kličkovat mezi auty, jsme se vydali hledat restauraci, protože nás přemohl večerní hlad. Našli jsme si restauraci, která splňovala naše představy restaurace, a zašli dovnitř. Menu nebylo k dispozici, tak jsme byli trochu vyjukaní, ale na stole ležel před každým z nás tác s prázdnými miskami a zvědavost zvítězila nad obavami, abychom večeři zvládli dovézt alespoň do hotelu. Misky se postupně plnily různými dobrotami, které byly pálivé už od pohledu, ale všechno chutnalo báječně. Po večeři, která stála každého z nás asi tak 80 Kč, jsme se vydali do baru. Ano, čtete správně. Do baru. Respektive správnější by bylo říct diskotéky. Mladí kluci a holky vesele popíjející koktejly, to jsme tak úplně nečekali. Velké město přeci jen funguje v uvolněnějším režimu. Alkohol tady tekl proudem. Nám stačila jedna sklenička, byli jsme po dvou dnech na cestách docela unavení a hlavně ráno jsme vstávali 5:30, abychom vyrazili včas na Tádž Mahal.

Bájný Tádž Mahal

Většina z nás sice protestovala, že to není vůbec dovolená vstávat takhle brzy, ale když jsme druhý den ráno vyrazili, tak jsme pochopili. Po čtyřech hodinách kodrcání jsme dorazili do Agry. Vyzvedl si nás průvodce, který nastolil tempo, kterému většina naší skupiny nestačila, asi měl ještě jedno ryto odpoledne. Když jsme dovláli v úmorném vedru a úplně mokří ke kase, dostali jsme lístky a pokyny. Bylo jich tolik, že jsme je v půlce přestali poslouchat. Tádž Mahal je výkladní skříň indického turismu, přesto nás překvapilo, jak tady bylo všude uklizeno. A vše zorganizováno. Prošli jsme branou, muži a ženy zvlášť, a došli k červenému paláci, za kterým vykukovala bílá kopule. Napětím jsme ani nedýchali. Když se objevila bílá stavba v zahradě před námi, spadly nám brady. Tak jako další tisícovce lidí, která s námi před Tádž Mahalem stála. Dopracovali jsme se zahradami do fronty a náš průvodce nás instruoval. Když do vás bude někdo strkat, strkejte do nich taky. Tak jsme se začali učit, jak si razit cestu indickým davem. Ostré lokty a na nic nečekat. Myslím, že by císař Šáhdžahán neměl radost, že mu hrobkou, kterou z obrovské lásky ke své třetí manželce Mumtaz Mahal (zemřela v roce 1631 při porodu jejich čtrnáctého dítěte) vybudoval, proudí davy turistů… obzvlášť když ho jeho nejstarší syn nechal pro mrhání penězi na stavbu uvěznit a po zbytek života se na hrobku svojí milované ženy musel koukat z okna agerské pevnosti. Ale kdoví, jak to s tou legendou vlastně bylo. Slyšeli jsme ji od každého z našich průvodců trochu jinak. Zážitek to ale byl nepopsatelný.

Den druhý

Cesta zpět opět trvala drkotavé 4 hodiny a většina z nás ji, zmožena časovým posunem, únavou a horkem, prospala. Večerní výlet do města jsme zatrhli, protože ráno jsme začínali v našich oblíbených 6:30. Ranní program jsme zahájili prohlídkou mešity Jama Masjid a cesta k ní nám ukázala tu méně načančanou tvář města. Při projížďce uličkami v okolí mešity měla většina zájezdu radost, že sedí v autobuse za sklem. Před vstupem do mešity jsme se poctivě zuli a dámská část zájezdu dostala, k jejich velkému nadšení, fialové hábity, do kterých se musely obléknout, asi tak jako tisíce návštěvnic před nimi. Hábity podle toho vypadaly a taky voněly. Občas jsme svojí bosou nohou do něčeho šlápli, raději jsme se nesnažili, vzhledem k obrovskému množství ptáků kroužících nad mešitou, ani identifikovat, co to bylo. Výhledy z mešity do okolních ulic nás ujistily, že jsme toho už viděli dost, a vydali jsme se na prohlídku Lotus Temple. Místo, kde se mísí všechna světová náboženství. A opět jsme poctivě vystáli obří frontu, milionkrát vyslovili, že nemáme zájem o nabízené zboží místních prodejců, a odmítli ruce mnoha žebrajících dětí. Jeden z našich průvodců nám výslovně zakázal dávat cokoli žebrajícím dětem, protože bychom se jich už nedokázali zbavit.

Čekal nás odpolední tranzit na letiště a přelet do Goa. A také setkání s místními zvyky na letišti. Nejsme zvyklí se separovat na muže a ženy, ale tady s tím i přes protesty nikdo nic nezmůže. Realita domestic terminálu byla přeci jen trochu jiná než toho mezinárodního. Především co se smrádku týká. No musíme si zvykat. Pán v letadle před námi má dva palce na ruce. A všichni si naplno pouští indickou hudbu z telefonu a po dvou hodinách letu také většina z nich pěkně smrdí.

Cesta do Goa

V Goa přistáváme za tmy. Možná lepší varianta. Čekáme před letištní halou v dusném parnu na autobus, který nás má vyzvednout. Po půl hodině čekání se před Karolinou, naší šéfovou zájezdu, objevuje indický mužík, na telefonu její fotku a nadšeně něco vykřikuje. Prý nás nemohl najít. To se nedivím. Skupina 40 bělochů na indickém letišti se snadno přehlédne. Přistavený autobus ani omylem neodpovídá velikosti naší skupiny. Indové s tím nemají vůbec problém, tlačí nás do autobusu a kufry za námi. Když je autobus plný až po střechu, zaklapnou dveře a my se jen modlíme, aby naše kufry byly v autobuse, ale také abychom všichni dojeli do místa určení, protože Karolina na nás z venku gestikuluje, že musí s dalšími lidmi autem, že se do autobusu nevejdeme. Náš autobus uvnitř svítí modře jako na diskotéce, kterou vzápětí spouští řidič z reproduktorů. Vyrážíme směr Goa. Prý dvě hodiny cesty. Po nějaké době náš autobus zastavuje, řidič vystupuje a jde pryč. Začínáme být nejistí, ale už k nám běží řidič zpět. Ovšem je to někdo úplně jiný. I jízda je razantně jiná. Lítáme ze strany na stranu, kufry padají na nás a jediná šance, jak cestu přežít, je otevřít láhev rumu z duty free shopu. Necháváme ji kolovat autobusem a vrací se prázdná, tak otevíráme druhou… Přestává nám vadit, že nám kufry vráží do nohou, a nevadí nám už ani to, když nás přebírá třetí řidič. Přijíždíme k hotelu a Karolina nás vítá se slovy, kde se touláme. Popsat to nedokážeme a většina zájezdu vypadá, že ranní lekci bude muset oželet. Ubytováváme se v hotelu Riva Ridge, kterému se tady říká resort.

Luxusní resort očima Evropana

V průběhu následujícího týdne pochopíme, že to resort na místní poměry opravdu je a v oblasti jediný. Asi bylo velké štěstí, že se většina účastníků zájezdu setkává s realitou resortu pod vlivem rumu. Já osobně jsem vstoupil do koupelny v botách a zase z ní vystoupil s přesvědčením, že se týden prostě nebudu mýt. A do postele si lehám oblečený, tak jak jsem byl po celém dni. Ranní realita vzhledem k rumu, který vyprchal, je už trochu ostřejšího charakteru. Začíná akce kulový blesk. Po zbytek týdne se vlastně kontinuálně někdo z našeho zájezdu někam stěhuje. Já se vydržel nestěhovat 3 dny. Zvládl jsem díry v podlaze, přestože jsem věděl, že všude okolo se plazí spousta hadů, zvládl jsem broučky v posteli, zvládl jsem bahno, které mi dírami v podlaze nateklo do batohu, bot a oblečení. Nezvládl jsem až benzinový zápach, který se jednoho dne najednou v naší chatrči, jak jsem důvěrně náš domeček pojmenoval, zničehonic objevil. Do té doby jsem na sebe byl pyšný, jak všechno zvládám. Ale přítomnost benzinu mě rozčílila do ruda a během několika minut jsme byli přestěhovaní do první linie s výhledem na moře. Začal jsem si vyčítat, že jsem se tak dlouho kontroloval, protože jsme tady mohli bydlet už mnohem dřív. Abych ale náš resort nevykreslil ve špatném světle. On byl na indické poměry opravdu luxusní, jak jsme začínali na našich výpravách okolím zjišťovat.

Bylo zábavné pozorovat, jak se postupem času mění nálada našich cestovatelů. První den na pláži to nestálo za moc, je to takový šedivý, v půlce už to bylo docela fajn a na konci to byla vlastně super pláž s vynikajícími restauracemi a bary.

Ájurvédské procedury a lokální výlety

Odvážnější skupinka nastupuje hned první den po odcvičení ranní lekce jógy na ájurvédskou kliniku, kde absolvujeme vyšetření a dostaneme rozpis procedur a doporučení, které budeme následujících 7 dnů dodržovat. Jako první musíme každý den ráno po cvičení nastoupit na pití másla ghí a poslední den si užijeme tzv. flushing day, kdy dostaneme tabletu na pročištění. A strávíme půl dne na záchodě. A mezitím vše proloženo masážemi, jógou a výlety.

Jako první výlet nás čeká návštěva kostela sv. Františka z Assisi. Stará Goa v 17. století dokonce soupeřila svou velikostí a významem s Lisabonem. Pod portugalským vlivem byla až do 17. století, kdy byla postupně opouštěna kvůli epidemiím cholery a malárie. Pozůstatky portugalské nadvlády jsou zde patrné dodnes. Malé barevné domečky na vás působí dojmem, že jste někde v horách v portugalské vesničce.

Při vstupu do kostela se ve mně něco pohnulo. A vůbec se mi to nelíbilo. Víc než obhlídka kostela mě zajímalo, kde mají záchod. Jenže tady žádný záchod neměli. Rozhodl jsem se vydržet do prohlídky druhého kostela, který byl přes ulici. Tam jsem zajásal, protože jsem uviděl cedulku toilet. Jenže když jsem k ní dorazil, radost mě přešla. Otevřel jsem dveře a viděl díru v zemi, což by ještě šlo, ale v tu chvíli mi hlavou problesklo pravidlo, že pravá ruka se podává, pravou rukou se jí, pravou rukou se dělá všechno. Na tu levou zbývá to jedno. Nedalo se nic dělat. Zasedl jsem nad díru v zemi a potom použil levou ruku. A tak jsem pokřtil svoji levou ruku za kostelem svatého Františka z Assisi, který mimochodem pochází z roku 1661.

Náš další pobyt plyne ve veselém duchu. Cvičíme jógu v naší jóga šale, které vévodí obrovský bílý Šiva, procházíme se místní Pařížskou, jak jsme si pojmenovali jedinou ulici, na které jsou soustředěné všechny stánky místních prodejců, občas někdo vidí hada, bordel na ulicích nás nechá naprosto chladnými, těšíme se na pozorování západu slunce z naší „krásné“ pláže a hlavně se těšíme na každé jídlo, které je zde opravdu vynikající.

Zvolna se nám blíží konec našeho pobytu a stále častěji slýchám od ostatních, že by klidně ještě pár dnů zůstali.

Leaving Goa

Poslední den je opravdu dlouhý, cesta naším „modrým“ autobusem na letiště, trocha vzrušení před odletovou halou, protože někteří z nás nenašli papíry s elektronickou letenkou a bez té vás nepustí do haly. Nakonec ale všichni dohledali v telefonech a dostali se dovnitř. Přes Dillí a Dubaj jsme po mnoha hodinách doputovali do Prahy.

Když jsme se loučili na letišti v Ruzyni, bylo mi líto, že ostatní neuvidím druhý den ráno u snídaně, tak jak jsem je vídal celou dobu našeho indického dobrodružství. A také vím, že někteří se už do Indie nikdy nepodívají a někteří naopak ano. A tak je to v pořádku. Každý si najde to svoje. A slovy Honzy, který se s námi loučil v Ruzyni: „Tak jsem, kluci, zvědavej, do jaký špíny nás vezmete příště.“

Chcete poznat krásy Indie na vlastní kůži? Pojeďte na jógový retreat do Indie s V. Krejčíkem a J. Šambergerem!

Více informací a přihlášky

• autor: Jakub Šamberger
• www.energystudio.cz
• foto: Jakub Šamberger