Je o prastaré moudrosti Indie, která zpracovaná v knize Bhagavadgítá pohladí každého, komu jeho a ostatních život není lhostejný. Tolik pravdy a lásky v ní je, že to nemohu říci svými slovy, a tak používám citace z této úžasné „bible hinduismu“, kterou mám rád.

Kniha Bhagavadgítá z roku 1945 se skrývala na půdě stavení, jež obývá maminka Jakuba. Dostal jsem ji jako dárek a jsem za ni neskutečně vděčný, protože právě ona je tím, co dokáže pohladit po duši i ve chvílích, kdy k radosti máte daleko. Nemusíte být věřící, abyste byli schopni pocítit jednotu, kterou popisuje. Stačí mít jen mysl otevřenou a přijímat radost ze života, která pochází z každého nádechu a výdechu, tedy stavu přítomnosti a neomezenosti.

Indie je plná pocitů a prožitků, díky kterým rostete a otevíráte se cestě uvnitř. V ní se odehrává ten nejúžasnější příběh… Vidíte a přitom jsou oči zavřené, slyšíte a přitom jsou uši zavřené… pouze jste. Tento pocit nemá podmínek a přívlastků s kým, čím a jak.

A že je špinavá, divoká a člověk z ní má strach? Uvolněte se a nenechte se zmást obrázky. Je taková, jaká je, a tak si dovolte přivonět k ní a zažít ji. Uvidíte, kolik barev a podob ona, jedna z nejstarších zemí, má. A možná je tam i něco víc. Něco, co Bhagavadgítá (bible staré i dnešní Indie, šestá kniha velkého eposu Mahábhárata) popisuje následovně. Pro autenticitu jsem použil jazyk i přesné citace z úvodu knihy, kterou přeložil Rudolf Janíček, vyšla v červnu 1945, nákladem a tiskem Jaroslava Jiránka v Železném Brodu.

„Zatím co v rozbřesku svých prvých dnů hledala Evropa všemi svými smysly a silami ukájení těla, živící se lesními plody a žaludy a odívajíc se v kůže, zatím co každý její muž se zbraní v ruce stál proti muži, rod proti rodu, kmen proti kmenu, zaznívaly už tehdy bambusovými háji na březích Gangy a šuměly déodárovými lesy nebetyčných Himálájí první stance indické bible: Jsem zlatá šňůra, na níž jako perly jsou navlečeny všechny světy a všechny životy. Jsem věčné sémě, kvetoucí ve všech bytostech. Jsem tajemství mezi tajemstvím. Jsem Mlčení za hlukem všech skutečností…“

„Bhagavadgítá po mnohá staletí přecházela z pokolení na pokolení jen ústním podáním – jako vzácné dědictví minulosti, jako předrahý odkaz otců, jako ‚manikarnika‘ – jako klenot klenotů! Neboť Indové mají výbornou paměť a do paměti vypisují to, co my píšeme na papír. Jako se naše děti učí číst, psát a počítat, tak děti slunného Hindústánu už od šerého dávnověku se učí veršem Bhagavadgíty, veršům, které slyší doma od matky a v chrámu od bráhmana: Jsem vědění. Jsem předmět vědění. Jsem cíl vědění!“ 

„Gíta je vzácné mléko, vydojené z vemen upanišad k výživě vaší duše. Mír budiž s vámi! Žijte v míru s lidmi i se zvířaty! Žijte v míru se vším!“

„A jako matka si utrhuje od úst, aby mohla dávat svým dětem, tak i Matka Indie, odřeknuvši se tohoto světa a jeho radostí, odvrátivší svůj zrak od vší marnosti a obětovavši sebe samu na oltář Poznání, po věky rozdává svou nesmrtelnou moudrost – onu moudrost a útěchu Bhagavadgíty. A rozdává tuto útěchu nejen dětem svým, ale dětem všech národů jak pravá Všemáť! Ať se tyto děti modlí ke Kristu nebo Konfuciovi, k Višnuovi nebo Buddhovi. Všem praví Bhagavadgíta: Na konci každé cesty Já čekám, neboť všechny cesty jsou Moje cesty. I volej hlasně, Ardžune, že nikdo z Mých služebníků nebude zatracen!“

„A to je první z velikých odkazů Bhagavadgíty – onen odkaz snášenlivosti náboženské a tím i snášenlivosti plemenné. Vedou-li všechny cesty k jednomu a témuž Bohu, ať je to cesta lásky nebo cesta vědění, cesta Kristova nebo cesta Konfuciova, cesta Buddhova nebo cesta Mojžíšova, vidí pravdivě a věrně ten, kdo v Kristu jako v Konfuciovi, v Buddhovi jako v Mojžíši vidí vtělení jednoho a téhož Boha! Co praví Bůh v Bhagavadgítě? Kdykoliv ctnost upadá a neřest nabývá vrchu, tu vždy se řídím na zemi, abych obnovil Své království. Rodím se, abych chránil dobré, ničil zlé a dával průchod právu. To, že Bůh na tuto planetu sestupoval nejčastěji na půdě indické, s tělem indickým a krví indickou, že právě Indii si nejčastěji volil za Svého tlumočníka, je nejvyšší milost, kterou Indie od něho vykoupila svými obětmi a svým sebeobětováním.“

„Kdo uctívá Mou přítomnost ve všech věcech a všechny věci vidí jako jedno jediné, ať žije jakkoliv, ve Mně žije!“ 

Těmto slovům patří můj největší dík, protože právě tato slova mi pomáhají v uvažování o jednotě, lidskosti, zakoušení celistvosti a hledání cesty k ní, stejně jako k radosti a objevování víry, možná i pociťování Boha. Slovo Bůh je velice silné a s respektem i úctou si ho zde dovoluji psát. Na druhou stranu se jógou a mými pobyty v Indii, studiem i životem v mém srdci otevřelo něco… co pojmenovávat nebudu, protože to podstatné není. Důležité je prožívání daného a v knize Indická ulice aneb Hledání štěstí k tomu říkám více. A tak děkuji, děkuji a děkuji za krásná slova jednoho z nejstarších spisů, který byl ve světě zachován. Právě ona ukazují, jak mírumilovný svět může být a jak dokonalí i totožní všichni jsme.

Namasté.

Vašek

PS: Více z Indie můžete okusit v mé knize Indická ulice aneb Hledání štěstí, kterou jsem minulý rok vydal. A navíc, toužíte-li po očistě, indických příbězích a dobré partě, v únoru 2021 chystáme s Jakubem a CK Blue Banana Travel cestu na mýtický Tádž Mahal, z něho do Rišikéše a pak do Keraly. Jógový retreat INDIE 2021 se blíží, tak každou chvíli sdělíme, co jsme připravili.

foto: archiv autora