Toto vnímání času je zřejmě ovlivněné i „cigaretou“, kterou potahuje, ale i tak Mandrem má svůj rytmus, kterému rychle přivyknete. Mandrem jsou proslulé chatky různých barev, které jsou spojené bambusovým můstky s plážemi Arabského moře.

Sezóna ještě nezačala, a tak vše, co se zde na plážích, ulicích a v barech odehrává, předznamenává přípravy na bujarou sezónu, která vypukne v půlce listopadu. Bude plná večírků, tance, hippies, festivalu, tichých diskoték se sluchátky na uších, setkávání se a také jógy. Jógu zde najdete na každém rohu, a tak chcete-li strávit 10, 14 nebo 30 dnů ve společnosti jógového tréninku, Goa vám to nabídne. Začátkem listopadu zde zatím nejsou žádné davy lidí, ani hluk na ulicích, je sice dusno a velké teplo (36–38 stupňů), a poměrný klid. Po ulicích a na plážích pobíhají psi, kteří nejsou nijak zubožení. Naopak. Jsou krásní, mají obojky, a jak jsem se dozvěděl, vždy někomu patří. Každý bar na pláží má svou smečku psů, která si výborně hlídá své teritorium. Dostávají nažrat od majitelů i hostů, avšak vůbec neobtěžují. Je až neuvěřitelné, jaká jinakost je zde. Dlouhé, jemně písčité – zlatavé/ nebo že by šedé - pláže, které jsou zatím prázdné. Překvapují mě nápisy v ruštině, bez kterých Goa již neexistuje. Invaze rusky mluvících turistů (mnozí z nich zde i žijí) je masivní a ne vždy příjemná. Možná se to zdá jen mé generaci, která zažila okupaci a nadvládu Sovětského svazu (náš vztah k tomuto národu je tím ovlivněný), ale množství „neurvale a jinak“ se chovajících Rusů zanechává pro mě v Goe otazníky. Jako byste se ocitli v ruské kolonii, kdy terapeuti na ájurvédských klinikách a ve SPA salónech, jógoví učitelé, prodejci a barmani komunikují částečně rusky – pochopitelně – business nezná jazyka.

Čas v bývalé kolonii Portugalská Goa se zastavil. Zachovalá i rozpadlá portugalská architektura starého hlavního města Goa, barevné domky i zbořeniny, staré křesťanské kostely i velké množství hinduistických chrámů a oltářů tvoří kolorit jednoho z indických států. Když zhruba v 16. století zavedli Portugalci křesťanství (Vasco da Gama) – uchytilo se. V mnohých obydlích a na ulicích místo tak charakteristických chrámů naleznete symboliku kříže, obrázky Krista nebo Panny Marie, což působí velice zvláštně. Síla hinduistické tradice však během staletí převládla a v tuto chvíli je více než 60 % obyvatel hinduistů a o zbylých 40 % se dělí křesťané, muslimové a další náboženské proudy. Mnoho křesťanských kostelů je zničeno a nevyužívá se. Portugalci opustili Gou v 17. století v období cholery a malárie. V současné době je hlavní město Goy Panádži.

Jedny z nádherných okamžiků přicházejí při odlivu a přílivu na pláži. Když se Arabské moře stáhne a přeteče na druhou stranu, odkryjí se dlouhé, zlatavé pláže, po kterých se můžete procházet i několik desítek kilometrů. Sem tam vás zlákají do baru, půjčí vám surf, loďku... cokoliv, lehnete si na lehátko a dáte si výborné a jedinečné jídlo. Ani v jednom baru a restauraci jsem se nikdy nespálil. Na mysli mám kvalitu jídla, ne jeho ostrost. Zde panují jedinečně chutná a ostrá jídla, a tak i když požádáte o „less spicy“, nemusí to vyjít. Oproti jiným oblastem Indie se zde v Goe prodává volně alkohol, a tak si můžete pochutnat na indickém pivu Kingfisher a dalších nápojích. Do moře vstupujete dlouho a vody je stále po pás, ale to neubírá na kráse místnímu dovolenkovému ráji. Voda byla teplá jak kafe, vzduch horký, a tak ochlazení bylo v nedohlednu. Pot neustále stékal mezi prsa i půlky a vše, co jste měli na sobě, bylo jako byste se v tom koupali. Zajímavé je pozorovat Indy, když napodobují plavání. Oni moc plavat neumí. Dalo by se říci, že minimálně. Z větší části chodí do vody oblečení, drží se za ruce, křičí, když přijde vlna, a dělají si selfinky, když stojí ve vodě po kolena. Smočí se v jeansech, šatech a trikách... prostě jiný styl. Nádhera přichází za večera, kdy začíná příliv. Na odhalených plážích bary rozestaví stolky, zapálí svíčky a lákají vás k romantické večeři za pozorování fascinujícího západu slunce. Západů slunce jsem viděl hodně. Tak i tak zajímavý a něčím jiný západ slunce, jako v Goe, ve mně zanechal hluboké zážitky. Slunce se schovává do moře a vy jste přímo proti němu na každé pláži a plavete k němu. Nemůžete však plavat daleko, i když plavat umíte. Pobřežní hlídka (nevím, jestli umí plavat) stále píská na píšťalky a z tlampačů si vynucuje váš návrat blíže ke břehu, protože když máte vodu k prsům, už je to nebezpečné. Prostě přistupují k vám jako k Indům, kteří neumí plavat. V 18 hodin začnou jezdit auta po pláži a vyhání koupající se z moře. Jako byste zavřeli bazén... máte jít ven. Rozmístěné stolky lákají již první lidi toužící po úžasné večeři a romantice. Voda s přílivem přichází a často zaplavuje první řady stolků. I tak sedíte a čekáte, až opravdu budete muset stůl posunout, protože už by ho voda odnesla. Díváte se na zabarvenou oblohu od právě zapadlého slunce a postupně v té krásné tmě vidíte ráj hvězd na černé obloze. Není-li nějaká party, kolem 23. hodiny majitelé barů začnou balit a pod stříšky začnou nosit stolky, židle a lehátka s matracemi, na kterých si ustelou a spí ve svém království.

Stále v sobě držím tu silnou emocí prvního pochybovačného rozhlédnutí se po dlouhé pláži, kdy obloha byla, stejně jako téměř každý den, zabarvena do šeda. Tuto barvu přejímala i mořská hladina, a tak nešlo o pastvu pro oči. Nebylo to „Bali a Karibik“, ale bylo to zcela jiné - indické a nemohou říci, že jsem byl omámený. Každým dnem, kdy jsem se procházel po příjemném a často rozžhaveném písku, pozoroval odliv a příliv, občas spatřil i vodního hada (naštěstí až poslední dny), zíral při plavání na zapadající oranžovo-žlutou kouli, jsem nabýval pocitu hlubokého klidu, ticha a určitého... nevím, jak to říci... míru. Toto slovo nemám rád z dob komunismu, ale v tuto chvíli má tu podstatu, kterou bych vyjádřil anglickým slovem „peace“, nebo sanskrtským „šanti“. Tato emoce, tento vznikající stav zcela zaplavovaly mě celého a několik posledních dnů v Goe jsem toužil vždy večer usednout na pláž a cítit jen toto. Bylo to neskutečně nakažlivé a silné a já jen „čuměl do blba“ a užíval si… to nic a všechno.

PS: Celý blog naleznete ZDE

• autor: Václav Krejčík
• www.vaclavkrejcik.cz
• foto: archiv autora