Historické souvislosti objasňuje lékařka Jana Stodůlková, která se potkává se svými pacienty hlavně ve Zlíně.

Pes je přítelem člověka už desítky tisíc let. S žádným jiným zvířetem nás neváže tak silné citové pouto. Blahodárného vlivu přítomnosti psa v těsné blízkosti nemocného člověka si všímali již lékaři starověkého Babylonu. Psa si lékař brával s sebou na své pochůzky za nemocnými. Lidé byli v jeho společnosti klidnější, přístupnější radám lékaře, otevření diskusi o svých potížích a kontaktnější. To podporovalo dobrý vztah pacient–lékař, což je podstata úspěšné léčby.

Můžeme tak mluvit o začátcích dlouhé historie zkušeností se psy v humánní medicíně, za kterou stojí mnoho jmen a institucí.

Snad ve všech sférách vývoje lidstva, výzkumu a vědy se některé velké objevy odehrají náhodou. Americký dětský psychiatr Boris Levinson si zcela náhodně všiml, že přítomnost psa u práce s emocionálně narušenými dětmi funguje jako sociální katalyzátor. Zvíře urychlí vytváření pozitivního vztahu k terapeutovi a potažmo pak i k ostatním lidem.

K průlomu v novodobé canisterapii (v ČR vzniklý výraz pro léčbu pomocí psa) tak došlo v 70. letech minulého století.

V anglosaské literatuře Boris Levinson tento fenomén nazval human–canine bond čili ve volném překladu přátelství mezi psy a lidmi.

V České republice často používáme pro tento fenomén termínu canisterapie, tedy léčba pomocí psa. V podstatě existují dva způsoby použití zvířat–psů ve zdravotnických a sociálních zařízeních. Jsou to aktivity za asistence psa a terapie za asistence psa. Obojí je interakce. Činnosti mohou být velmi spontánní, může se jednat o pouhou návštěvu pacienta u lůžka. Při terapiije pes součástí léčebného procesu. Třeba v rehabilitaci nebo v logopedii. Je-li pacient po mozkové příhodě a má potíže s jemnou motorikou, může se pokoušet psovi zapínat obojek, vázat šátek, může jej česat, probírat se jeho srstí, hladit jej. Pokud při cévní mozkové příhodě došlo k postižení řečového centra a pacient trpí tzv. fatickou poruchou, i jen snaha o vyslovení psího jména v doprovodu pozitivní emoce z příjemného kontaktu je motivační a startující pro odstraňování následků nemoci a uzdravování.

Přinášíme vám rozhovor s MUDr. Janou Stodůlkovou, která se ve své ordinaci integrované medicíny věnuje akupunktuře, homeopatii a canisterapii.

Jaká je tedy definice canisterapie?

Je to metoda pozitivního psychosociálního a fyziorehabilitačního působení na potřebné osoby prostřednictvím speciálně vedeného a cvičeného psa.

Canisterapii může provádět jen certifikovaný pes a psovod. Musí to být zdravotník?

Nikoliv. Může to být kdokoliv, kdo splní podmínky organizace, která certifikát uděluje, a jehož pes splní kritéria výběru ve formě zkoušek. Certifikát se obnovuje každý druhý rok. Změnit se může pes i míra empatie a chování člověka na podkladě různých okolností.

Navštěvuji-li pacienty se svým cvičeným psem, přicházím k nim jako psovod, nikoliv jako lékař. Ve skutečnosti si ale jako lékař odnáším nejen krásný pocit z odpozorovaných reakcí nemocných nebo starých lidí. Stále se ujišťuji o bezbřehých potenciálech organismu člověka. Napomáhají uzdravování. Jdou zevnitř. A uvede je v chod i „pouhý“ kontakt se zvířetem. Zvířetem asistovaná léčba není „magie“. Odehrává se na úrovni molekul a biochemických změn, které umíme měřit. Existence živých bytostí je natolik geniálně nastavená, že v nás ovšem pocit magičnosti nepřestane probouzet.

Jaké pomůcky používáte?

Fantazii se meze nekladou. Něco jsme již nastínili – obojek, šátek, vodítko k manipulaci.

A velmi ráda pacientům předčítám knihy. Nejraději Karla Čapka, jeho povídky Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku. Dokreslují atmosféru, jsou inteligentní, vtipné, optimistické, není v nich patos.

Nedávno jsem navštívila na neurologickém oddělení psychiatrického pacienta, který musel být pro svoji bezpečnost na krátkou dobu dokonce připoután k lůžku. Neměl zájem o čtení. Po krátké interakci se psem si po jeho boku v posteli nechal číst, jevil zájem o povídku za povídkou, uvolnil se a srdečně se usmíval. Přitom hladil srst zvířete. Jsou to doopravdy jedinečné okamžiky. 

Co si při terapii obzvláště hlídáte?

Je to náročný moment. Jsem zodpovědná za člověka i za psa. Jsou to okamžiky etické výzvy. Nedovolím polohování přikládáním částí těla člověka na psa. Pes to vydrží, ale je to pro něj ponižující, omezuje to jeho osobní prostor. Pes není nástroj, pes je prostředník. Vždy mu dávám možnost odejít ze situace, která mu není příjemná, sleduji jeho signály, třeba zívání, které takovou chvíli signalizuje.

Pes odejde a spontánně se vrací. To je moje praxe. Jen ten člověk je vystaven kontaktu se psem, který si to přeje. Je moc pěkné, že je to 95 % dotázaných. Při těsném kontaktu dohlížím na pacientův prostor a včasně kontakt ukončím.

Je něco, co vás při terapii příjemně překvapilo?

Nedávno jsem byla požádána o pomoc v rámci zbavení se panické fobie ze psů u malého děvčátka. Canisterapeutický pes přece jen splňuje předpoklady pro to, aby nedošlo k nežádoucí konfrontaci – strach ze psa plus pes samotný. Pes zvyklý na práci s nemocnými lidmi je vysoce empatický a je v určitých ohledech submisivní. Děvčátko sledovalo práci psa a intenzivní pozitivní interakci a po pouhé hodině si hladilo pejska po břiše a do auta mi jej samo odvedlo na vodítku.

Pro mne i pro maminku dítěte bylo až neuvěřitelné sledovat tu bryskní proměnu.

Předmětem zájmu v neurofyziologii jsou tzv. zrcadlové neurony. Aktivují se podvědomě při pozorování činnosti druhých. Je to v podstatě napodobování chování. Nevíme o nich příliš, ale pokud připustíme jejich existenci, tak to mohly být zrovna ony, které tak rychle rozhodly o přeměně strachu v pozitivní vztah. Protože tak to děvčátko vysledovalo. A nikoliv na internetu nebo v televizi, ale v reálné nehrané a neupravené situaci. 

Může toto působení zvířete být léčebné? A na jakém principu?

Je to snad záležitost spirituální?

Nemůžeme se dívat na člověka jako na čistě spirituální a psychologickou bytost, která nemá tělo a nemá mozek. Stejně tak jako člověk není jen strojovna pro biologické pochody, reflexy a reakce.

Dotýkám-li se psa a je mi to příjemné, vzbuzuje to u mne emoce. My neumíme měřit emoce, to je nemožné, ale při emoci dochází k měřitelným změnám v hladině určitých hormonů a přenašečů informací mezi nervovými buňkami.

O jaké hormony se jedná?

Poslední dekády tohoto století přinesly další zlom ve vnímání psem asistované léčby. Johannes Odendaal, doktor zoologie, psycholog a neurofyziolog na univerzitě v Pretorii, měřil hladiny hormonu oxytocinu u lidí před kontaktem a po kontaktu se psem. Výsledky jeho práce jsou ohromující.

Hladina hormonu, který známe pod pseudonymem hormon lásky, se výrazně zvýší po kontaktu.

Krevní tlak klesá při kontaktu se psem už po 15 minutách!

Často na našich pochůzkách (já a moje fenka Fany) za pacienty nosívám s sebou tlakoměr.

Ověřuji si hodnoty krevního tlaku u lidí, kteří nemají hypertenzi (vysoký krevní tlak) a nejsou tedy pro vysoký tlak krve léčeni medikamenty. Tlak po kontaktu se psem klesá pod hodnotu, která byla naměřena na začátku naší návštěvy. Klinicky se mi tak studie ověřuje.

Co se odehrává v organismu člověka v průběhu návštěvy canisterapeutického týmu?

Představte si, jak velké trauma je porod. Jak je možné, že se matka i novorozenec z něj tak brzy zotaví a navíc po většinu případů si jej matka nepamatuje jako záležitost traumatizující?

Ke konci těhotenství se hladina oxytocinu zvyšuje a připravuje tělo ženy na porod. (V řečtině znamená slovo oxytocin rychlý porod.)

Přes placentu oxytocin prochází do mozku plodu a usnadní i dítěti bolestivé zrození.

Oxytocin napomáhá vzniku citové vazby mezi matkou a dítětem. Uplatňuje se i při kojení. Matka i dítě jsou při kojení klidní a šťastní. Někdy se stav podobá jakémusi modelu nirvány.

Podobné hřejivé pocity zažívají partneři v intimních chvílích, oxytocin je vylučován při masážích a jiných stimulacích kůže, ve které je řada receptorů (snímačů), jež v konečném důsledku aktivují oxytocinový systém v mozku.

Totéž se děje při kontaktu se psem.

Canisterapie přináší jeden z nelékových způsobů (non-drug experience), jak se cítit dobře. Všeobecně máme pro to pouze limitované množství postupů v zařízení nemocnic, ústavů, hospiců a pečovatelských domů.

Kouzlo oxytocinu je také v tom, že pokud je oxytocinový systém v mozku stimulován, pak tento hormon umí aktivovat sám sebe. Čili oxytocin rodí oxytocin.

Čím jsou canisterapeutické návštěvy častější, tím více se upevňuje vylučování oxytocinu a nálada a zdravotní stav pacienta se může zlepšovat.

Jaké benefity oxytocin stimulovaný kontaktem se psem přináší?

Oxytocin je hormon v krevním řečišti a nervový přenašeč informací v mozku. Díky němu se dějí v těle blahodárné změny. Pokud canisterapie aktivuje jeho tvorbu v hypothalamu, pak benefity obého jsou tyto:

Upravují krevní tlak a pulsovou frekvenci. Snižují hladinu stresového hormonu kortizolu. Zlepšují trávení, paměť, uklidňují, zlepšují spánek, učení se novému, socializují. Urychlují hojení ran a snižují vnímání bolesti (vzpomeňme na porod).

Co víc bychom si mohli přát?

Co je to za „klid“, který se daří touto metodou u člověka nastartovat?

Živý organismus je schopen dvou protichůdných reakcí. Jedna je stresová, velmi potřebná pro mobilizaci sil. O ní hodně diskutujeme. Ta druhá je méně diskutovaná, ale bez ní by se ono „bojuj, nebo uteč“ nemohlo odehrát. V angličtině pro to máme výraz calm and connection. Když pominu doslovný překlad, máme tady něco jako kontaktem ke zklidnění. Já bych to definovala jinak. Řekla bych, že je to uzemnění.

Protože tato reakce autonomního nervového systému na molekulární úrovni tělo přiměje k uskladnění energie. Chceme ji v zažívacím traktu, nebo ve svalech? Chceme schraňovat, nebo čerpat? Potřebujeme obojí. Jeden bez druhého dlouhodobě nebudou fungovat. Jsou to zákony duality. Nejen filosofické, ale také fyziologické.

rozhovor vedla: Eva Učňová

foto: archiv MUDr. Jana Stodůlková