O životě 15. 10. 2021 PDF Tisk

Honba za zážitky – hobby naší doby?

Víc zážitků, víc adrenalinu, víc selfíček. Někdy mám kolem sebe pocit, že jsem mimořádně nespolečenská, když si radši zalezu s knížkou a můj Instagram zeje prázdnotou. Mám tak trochu podezření, že v mém dynamičtějším životním obdobím se ozývá přirozená touha po klidu, respektive po rovnováze. Nebo prostě dneska musíme lovit radost všude možně a ještě ji stavět na odiv ostatním?

Honba za zážitky – hobby naší doby?

Přesně nevím, zda jsem rozený optimista či přeučený pesimista, ale pozoruju u sebe milý sklon užívat si drobné radosti. Velice mě potěší výhled do krajiny při procházce, ledová káva, porce domácích lasagní, nebo dokonce luxus thajské masáže, která mě na rozdíl od těch klasických nelechtá. Myslím, že tímto doceňováním okolních radostí se moc neliším od většiny (zejména jógu praktikujících) lidí.

Některé druhy zážitků, které však ostatním běžně přinášejí radostné okamžiky, mě poslední dobou vyloženě zneklidňují. Pojala jsem dokonce podezření, že jsem se stala vnitřním předčasným seniorem nebo mám nějakou neodhalenou alergii na adrenalin. Jak jinak si vysvětlit, že mi po zhlédnutí nového dílu Mission Impossible stoupla teplota a dva dny jsem nemohla spát, jak mi bušilo srdce. Nebo že jsem ječela jak pominutá v aquaparku – při sjezdu z naprosto obyčejné skluzavky. Krátké působení vzrušení mi pak samozřejmě vyplavilo příjemné endorfiny a zavalil mě pocit radosti. Nebo to byla vděčnost, že jsem přežila zážitek určený původně pro děti?

Vzrušení vs. radost
Zdá se, že zarytě odmítáme nudu a rutinu a snažíme se jim co nejvíc vyhnout. A stereotyp? Ten se stal v dnešní době skoro sprostým slovem. Vždyť trochu vzrušení do života přece chceme všichni –jen zas ho nesmí být moc, aby se v tom dalo žít. Ale co když ve skutečnosti nehledáme nabuzení, jen by nám stačila jednoduše lehká hladinka konstantní vnitřní radosti?

Můžeme cítit, že vzrušení a radost mezi sebou nemají rovnítko. Vzrušení je pomíjivé a velice omamné, lehce zavání nebezpečností, hraje na strunu tělesna. Přináší velký vzrůst energie i větší pád emocí. Radost v nás funguje podobně, jen mírněji a stabilněji. Nevyhodí nás úplně z konceptu, ale je snazší, aby se rozplynula. Je jako koření života, jako lehká euforická hladinka běžného dne. Tedy nejen když si koupím něco hezkého na sebe.

V současném shonu si často neuvědomíme, že k radosti možná nejsou potřeba konkrétní (kupované) zážitky. Vnější situaci pochopitelně zpracováváme a reagujeme na ni emocemi, ale jsme to my, kdo si vybírá prožívání radosti. Proto depresivního člověka nerozveselí ani bláznivá jízda na kolotoči nebo překrásný motýl. Proto pocit zamilovanosti figuruje v nás samotných –ve skutečnosti nemilujeme toho druhého, ale zbožňujeme naše vnitřní chvění.

Luxus zastavení se
Když si vzpomenu na zkroušenější dny, kdy mě nepotěšily ani ty oblíbené lasagne, začínám se sama sebe dotazovat. Co potřebujeme k tomu, abychom kultivovali schopnost najít radost sami v sobě kdykoliv?

Radost totiž obvykle nedostává prostor, pokud v sobě vyživuju myšlenky, o kterých racionálně vím, že mi vůbec neprospívají. Jakmile najedu na vlnu podezřívavosti nebo vzteku, emoce se rázem roztočí jako spirála a radost se sem jednoduše nevejde.

Naše emoce jsou jako divocí koně, kteří se při povolení uzdy splaší… situace ale záleží na jejich kočím, naší mysli, a jak povolí či utáhne otěže. Stejně jako ásany nebo dechové techniky, každá další praxe naší „sebemluvy“je další příležitostí k růstu. Proč se tedy opakovaně bičovat za chyby, když si příště povedeme lépe. Budeme silnější.

Velmi se mi líbí vedení deníku vděčnosti. Zapsat si 5 věcí, za které jsme vděční, se může snadno stát každodenní rutinou, uplatnění však přináší zejména ve chvílích, kdy člověku není do skoku a svým deníčkem zpětně listuje.

Síla těchto zápisků pramení z uvědomění si té spousty radosti, kterou v nás vyvolávají ty nejbanálnější věci. Zápisky nám také posilují schopnost pozastavení se. Jako bychom se v těchto chvílích tetelili. Opakováním pak pilujeme schopnost zaregistrovat sebemenší pozitivní podněty, respektive naše vlastní prožitky. Právě ono plné prožívání ozdravuje tělo i mysl přímo zázračně.

Lebedění v nezabavenosti

Dnešní doba nás podporuje v přemíře aktivit a podnětů. Je těžké najít vlastní střed, pokud si k jeho uvědomování nenajdeme potřebný prostor – ať už jde o jógový pobyt nebo jen prodýchanou pětiminutovku v tramvaji. Sama cítím, jak se snadno naladím mezi nestíhajícími kolegyněmi a stávám se jednou z nich… nebo jak pozorně sleduju sluníčko s kamarády, kteří se zájmem pozorují každý jeho západ. I psychologové tvrdí, že člověk je průměrem pěti nejbližších lidí, kterými se obklopuje. Kým jsme obklopeni? Rychlostí, nebo klidem?

Zdá se, že lebedění v komfortní zóně se už moc nenosí, protože dobré nápady přece přicházejí mimo ni. Přece nezůstaneš na jednom místě, musíš se neustále rozvíjet, posouvat a podávat lepší a lepší výkon! A přece nezůstaneš doma, musíš se podívat do světa, abys viděl a zažil co nejvíc. Emoce lítající nahoru a dolů…

Přímo ikonický je pro mě Miroslav Donutil ve filmu Pelíšky, kdy jako otec Šebek houká na svého syna: „To nemáš žádné zaměstnání?“ Všichni se neustále snažíme zabavit, jako by nicnedělání byla letenka do lenosti nebo vymýšlení neplech. Obyčejnému válení se bráníme u sebe i u svých dětí. Možná také proto, že volný čas se začal rovnat vegetění s mobilem v ruce.

Právě kvůli vlivu médií mám pocit, že radost by měla ideálně vypadat nějak konkrétně a zachytitelně. Podle fotek z Instagramu se zdá, že chvíle radosti se vážou jen na exotickou dovolenou, nové oblečení či zkrátka něco, do čeho investujeme peníze. Přitom ty nejjednodušší věci, při kterých zažíváme radost, se fotkou často nedají zachytit. Typicky ten impozantní západ slunce nebo zamilovaný pohled partnera do vašich očí. Vám se po těle rozlévají nádherné pocity, zatímco objektiv nezachytí ani setinu z nich.

Platíme svou energií
Ty nejlepší věci jsou zadarmo, zpívají Chinaski, a mně tato idea byla a je sympatická. Jednu dobu jsem se ji snažila dodržovat přímo úzkostlivě a odmítala zaplatit cokoliv navíc. V tomto období jsem také psala články o cvičení a mimo jiné jsem absolvovala 30denní cvičící program podle videí s trenérkou. Z výsledků jsem byla naprosto nadšená a vůbec jsem nechápala, proč lidi dávají peníze za fitness centra, když si můžou zacvičit v pohodlí obýváku.

Jenže pak jsem začala pracovat z domova. Mezi čtyřmi stěnami jsem zůstávala celý den, chybělo mi rozdělení práce a volna. Navíc byl pořád někdo doma! Copak já, pohybový individualista, mám skákat před obrazovkou, když někdo hraboší vedle? Vyřešila jsem to skutečně „šalamounsky“ – přestala jsem se hýbat a trávila čas výhradně vsedě.

Se zděšením jsem zjistila, že se mi z pusy derou klasické argumenty jako NEMÁM ČAS. Času se mi nedostávalo, protože jsem volný čas trávila s kamarádkou, známou, další známou… až mi došlo něco naprosto nepřekvapivého – že si celou situaci nastavuju sama a že sama sobě musím říct, co vlastně chci a co je moje priorita. Přiznání, že něco osvědčeného už prostě nefunguje, bylo úlevné. V tu chvíli jsem věděla, že moje energie v podobě peněz za vstup do posilovny bude odměněna dobrým pocitem na těle i duši. Když jsem pak po sedmé ráno zapnula běžící pás ve fitku, zaplnila mě čirá radost. Hodinu jsem se slastně usmívala, i když jsem místo běhu vlastně chodila. Samotná myšlenka, že dělám něco pro sebe v tu chvíli prospěšného, mi úplně prostoupila tělem. Koupila jsem si zážitek, ale moje radost proudila zevnitř. Přitom taková blbost, řekla by Šebková. 

Neměř svou radost
Fitko mě posléze naučilo vyběhnout občas ven pro dávku vitamínu D ze sluníčka. Po čase se mě kamarádka ptala, kolik běhám kilometrů a za jaký čas, a já se skoro zastyděla, protože jsem neměla nejmenší ponětí. Dokonce jsem zjistila, že existují různé aplikace, kde se můžete srovnávat s ostatními a navzájem se motivovat. Pojala mě hrůza. Jako by mi někdo měřil pozdrav slunce na čas! Právě proto mě před pár lety zaujala jóga. Nikdo u mě nestojí se stopkami nebo metrem, aby posuzoval, jak velký jsem udělala pokrok.

Podobně to vidím i s prožíváním a hledáním radosti – každý máme vlastní míru toho, co nám dělá radost a co dokážeme ocenit. Proč měřit, jestli můj zážitek byl lepší než zážitek někoho jiného jen proto, že má víc lajků na sociálních sítích. Nedovolme, aby o naší radosti rozhodovalo srovnávání s ostatními. Nejspíš nás zaplavuje víc radosti, když se s kamarády pouštíme do grilovaného hermelínu, než když rozhádaný pár postuje fotku tyrkysového moře na Instagram.

Naštěstí se v našich životech objevují okamžiky, které jsou na peníze naprosto nepřepočitatelné a do kterých rádi investujeme. Právě objevování zážitků, ať už těch zdarma či za peníze, patří k největším radostem života. Stačí si jen uvědomit, že na hledání radosti máme povedený vnitřní radar a dalším praktikováním můžeme jeho signál účinně zesílit. Dopřejme si tedy prostor a čas, který k tomu potřebujeme, i kdyby šlo jen o mizerných pět minut klidného dechu. Nebo že by se zase hledění do blba vracelo do módy?

 

Objednat předplatné