Zpívat na začátku lekce mantru přející mír všem bytostem, a to mantru Lokah Samastah Sukhino Bhavantu, a za rohem klít, pomlouvat a závidět není tím, co z nás udělá jogíny. Opak je pravdou. Ponechat si prostor pro uhnízdění významu mantry a zpívat ji se srdcem na dlani ve chvíli, kdy se alespoň o onen mír vůči sobě a okolí pokoušíme, může poukázat na ryzí duši jogína bez potřeby nalepit si nálepku I love yoga na čelo.

Hledat obsah za formou je nejen název tohoto článku, ale současně fakt, o který by se měl opřít praktikant jógy, který nepovažuje jógu za pouhé protažení hamstringů a stylově zabarvenou jógamatku houpající se na rameni při chůzi do jógového studia, které zrovna frčí. Hledat obsah za formou je cíl, na který by mohla jóga v dnešním světě poukazovat. Nedělat věci jen proto, že je dělají druzí. Nemyslet si něco, protože si to myslí i ostatní. Nebýt prázdnou nádobou.

Cíl jógy je jednota, spojení a osvobození se od dualismu a nahlížení na svět jako na něco, co je od nás odděleno. Individuální duše od božského. Nahlížení na sebe jako na oddělenou část všeho, co je kolem. Cíl je přijetí. Přijetí rozdílu. Přijetí všeho a všech bez slova ale. A právě k tomu nás vyzývá i ona úvodní mantra. Mír a štěstí všem bytostem bez rozdílů. Sobě i druhým. Avšak po přečtení těchto pár řádků se nám může zamotat hlava s hořkou chutí na jazyku a s nutkavou touhou najet myší na křížek v rohu obrazovky, a zavřít tak pomatené myšlenky jedné jogínky. Netřeba. Pojďme se na slova známé mantry podívat trochu jinak. Pojďme jej vložit do kontextu jednadvacátého století, mezi nátlak dnešní společnosti.

Forma. To, co je na povrchu, to, co je nějak společností vytvořeno a bráno za ideální. Ideál, do kterého máme všichni, dle pár zvolených fotících se na přední titulky časopisu v té či oné, na oko opravdu dobře vypadající, pozici, daleko. Avšak zdá se, že bychom přesně takhle měli vypadat, že bychom přesně tohle měli také umět a dokázat se zamotat do kostrbaté pozice. A protože nedokážeme, jsme frustrováni a s vibrující nervozitou, aby po nás lektor na příští lekci nechtěl stoj na hlavě, se zastrašeně v šatně potichu ptáme kamarádky: A ty to dokážeš? Kamarádka pohodí dlouhými blond vlasy a jako by nic pronese: Ano. A my jí se zatajeným dechem závidíme.

Mír a štěstí všem bytostem. Věta, která doprovází nejen praktikanty zejména jivamukti jógy na začátku každé lekce, a to jejím zpěvem v sanskrtském znění, ale současně i řidiče na dálnici D1 mířící do Brna na velkém billboardu. Věta, která nás mezi svými řádky podněcuje k zamyšlení se nad jejím obsahem a objemem v jedné kostce nabádající nás k tomu, aby naše myšlenky, slova, srdce a z něj vycházející činy byly čisté a laskavé vůči nám i vůči ostatním. Mír a štěstí všem bytostem. Představme si, kdyby byli všichni šťastní. Tak, jak jsou. Kdybychom si přestali závidět, kdybychom přestali poukazovat na druhé a nehatili to, co dokázali, a my nikoliv. Kdyby si lidé přáli. Přáli si navzájem. Nejen onen mír, ale i hmotné statky. Kdybychom přestali závidět hezký trikot sousedící jogínky, perfektní pozici dívky na titulní straně časopisu, novou kabelku kolegyně v práci. Kdybychom jim to vše přáli. Kdyby ano, otevřeli bychom svá srdce plná zloby a přeměnili je na po okraj naplněnou nádobu něhy a lásky. Kdyby si lidé nebáli otevřít vrata svých srdcí navzájem, zmizela by závist, porovnávání a neustálá sebekontrola dohánějící nás na pokraj úzkosti a šílenství. Kdybychom toho byli schopni, možná bychom pochopili, že když je šťasten člověk vedle nás, můžeme být šťastni i my. Jak? Protože jsme jedna částečka celku.

Začněme tím, že přestaneme přemýšlet nad tím, co nemáme, nad tím, jací nejsme. Začněme tím, že si uvědomíme, co všechno máme, jaké bohatství nás obklopuje, jací jsme. Poděkujme. S plnou pokorou k životu. Přejme stejné štěstí, jaké potkalo nás, i druhým. To, že máme dvě nohy, dvě ruce, a ještě k tomu dvě oči. To, že můžeme chodit, to, že můžeme jíst, to, že můžeme dýchat, to, že můžeme žít. Co bychom více mohli chtít? Nesrovnávejme se, nezáviďme, neporovnávejme. Nebojme se být jiní. Buďme ozubené kolečko celku. Celku, který společně tvoříme.

• autor: Šárka Konečná
• www.jogovna.cz
• zdroj fotky: Shutterstock.com