úterý 8. 10. 2024
Indie nikdy neměla potřebu definovat či pojmenovávat své náboženství, natož stanovovat ústřední církevní autoritu. Přesto v bílém plášti evropské vědy, ve snaze pojmout složitou a mnohotvárnou náboženskou scénu indického poloostrova, vznikl termín hinduismus, jež má označovat třetí nejrozšířenější náboženství světa. Ve skutečnosti se ale dá hinduismus označit za plnohodnotné náboženství, tak jak jej Evropan chápe, až ve svých konkrétních podobách.
Hinduismus je pojmem vzniklým z perského slova hindu, jenž představuje ekvivalent sanskrtského slova sindhu, označující řeku, velkou vodní plochu či oceán, jímž Peršané nazývali člověka nemuslimského vyznání a jeho zemi za velkou vodou. Touto velkou vodou byla míněna řeka později známá jako Indus. Výraz hindu do Indie importovali muslimští dobyvatelé a sloužil jim pro označení stoupenců indického náboženství. Evropané pak přidali latinskou koncovku. Pokud bychom se na celou věc podívali z opačné perspektivy a hledali indický protějšek k tomuto neindickému slovu, tak abychom vyjádřili podstatu hinduismu a zároveň zachovali jeho rámec, použili bychom termín sanátana dharma.
Hinduismus jako světonázor
Sanáthana dharmu lze chápat jako neosobní sílu tvořící součást veškerého bytí, jejíž zdroj je božské povahy. Jako nejvyšší pravdu a prastarý či prvotní (sanáthana) řád věcí, jehož charakter je cyklický. Což podle hindů demonstruje přírodní cyklus zrodu, růstu, zániku a regenerace, střídání dne a noci, ročních období, kultur, generací i životů jednotlivce a lze ho uplatnit i na celkový obraz světa. Tzn. že ani vesmír podle hindů nemá svůj počátek ani konec. V periodické manifestaci svých zrodů a zániků roste, zraje, upadá a regeneruje se. V rámci tohoto zákona i obdobným koloběhem zrození, dospívání, dospělosti, stárnutí, smrti a znovuzrození prochází i život jednotlivých bytostí. Tento koloběh se stále opakuje v průběhu cyklického střídání vesmírů.
Dharma člověka
Sanáthana dharma v sobě nese i pojem dharma, jež ve svém metafyzickém významu znamená způsob bytí v souladu s božským či tvořivým principem činným v člověku i v přírodě. Představuje individuální vnitřní zákon, jež by měl být následován, přirozenost či podstatu. Tak jako je přirozeností soli být slanou, je přirozeností člověka žít v souladu s principy univerza a duchovními zákony lidské existence, které člověk přes přítomnou podmíněnost své situace a omezenost svého vědění může rozpoznat a pochopit, protože jsou jeho součástí. Každá lidská bytost se tak může dopracovat k pochopení nejvyšší a absolutní reality, zákonitostí vesmíru, dosáhnout míru a stability ve svém nitru a předávat je dál. Každý má schopnost vymanit se z pout podmíněnosti jevového světa a dojít k vykoupení (mókša), po kterém touží každý hind.
Bez nesmiřitelnosti církví a rozdrobenosti sekt
Z globální šíře pojmu sanáthana dharma je zřejmé, že hinduismus je ve svém charakteru univerzalistický, protože zákony vesmíru a duchovní zákony, jimiž se řídí lidské existence, pro život člověka představují totéž co fyzikální zákony pro přírodu. Existovaly dříve, než byly prožity a zaznamenány. Podobně jako fenomén gravitace tu byl předtím, než jsme ho objevili. Nejvyšší autorita v hinduismu byla vždy vnitřní, individuálně prožívaná i chápaná. Proto osobní duchovní zkušenost člověka je zde stavěna nad formální náboženská dogmata. Z tohoto důvodu nebylo nikdy třeba stanovovat nejvyšší církevní autoritu, určovat tempo duchovního vývoje či prostředky k dosažení konečného cíle. Uvnitř hinduismu se tak vyvinula téměř neomezená tolerance vůči různým formám náboženské praxe i kultu, vůči různorodým vyjádřením náboženských zkušeností a vizí, interpretacím svatých textů a myšlenkovým vyjádřením filosofických výkladů o nejvyšší metě i skutečnosti. V rovině hledání duchovního cíle do sebe tak vstřebal vyšší prvky z jiných náboženství na úrovni mystických i filosofických nauk, stejně tak i kmenová společenství a jejich soustavy kultu, mytologie či teologie. Všem školám myšlení, směrům i sektám je tak v rámci hinduismu zachováno právo na existenci, najdou-li své následovníky, jsou-li podřízeny věčnému zákonu a osvědčí se, jako prostředek k dosažení mókši. Sanáthana dharma je tedy určitý světonázor, ze kterého se vyvinul i životní styl. Vše co je podřízeno implikacím tohoto termínu, hinduismus dokáže pojmout, a není tomu jinak ani v případě jógy, jež má sama o sobě velmi mnoho podob.
Sánkhja a původ teismu v józe
Jóga byla magickou a mystickou naukou, jež se vyvíjela v lesních školách – ášramech – a přestože se vždy dovolávala vůle a osobní síly askety, a kladla tak mnohem větší důraz na praxi než na filosofii, i ona potřebovala určitý filosofický obraz světa, jistou metafyzickou infrastrukturu. Převzala ji proto ze sánkhji, nejstaršího filosofického systému hinduistické tradice. Filosofické systémy sánkhji a jógy jsou si vzájemně natolik podobné, že lze říct, že co je platné pro jeden, platí i pro druhý. Podstatný rozdíl lze spatřit pouze v tom, že podle sánkhji je jedinou cestou k mókše intuitivní poznání absolutní skutečnosti, vhled do skutečné povahy věcí a jóga vyzdvihuje význam svých technik, jež byly už před Pataňdžalim známé uzavřeným skupinám indických asketů a mystiků. Dále v tom, že sánkhja je, přestože uznává existenci božstev, neteistickou naukou, protože jejich význam považuje za irelevantní, a jóga je teistická. Díky Pataňdžalimu jóga připouští existenci Nejvyšší bytosti, Pána světa – Íšvary, jež má pro jogína obrovský význam.
Náboženská hodnota jógy a Pataňdžaliho přínos
Pataňdžali sladil filosofické pojmy sánkhji se speciálními návody ke koncentraci a meditaci, jež uchovala tradice a dostatečně prověřila prastará zkušenost, a přidal všemocného a vševědoucího Boha. Díky Pataňdžalimu se tak z jógy, do té doby mystické nauky, stal ucelený filosofický systém s náboženskou hodnotou, který ale zároveň dokáže existovat i bez jakékoliv doktríny o Íšvarovi. Je zřejmé, že podle hindů lze konečného cíle dosáhnout intuitivním metafyzickým poznáním, bez boha. Co tedy vedlo Pataňdžaliho k tomu, aby do neteistického rámce sánkhjové metafyziky zakomponoval i koncept Íšvary? Když shromažďoval a třídil techniky jógy, jež uznávala tradice, nemohl opomenout řadu individuálních duchovních zkušeností, které umožnilo uctívání nějakého boha. Pataňdžali věděl, že v posledních etapách jógy, v přechodu od světského k posvátnému způsobu bytí, jež vždy představoval polaritu, mohl pomoci nějaký bůh. Proč si ale ze širokého spektra hinduistických bohů a božstev vybral Íšvaru – všemocného, vševědoucího, nejvyššího, jedinečného a zároveň věčně svobodného Pána tohoto světa, který jej ale nestvořil, a ani nijak přímo ani nepřímo nezasahuje do jeho dění, dokonale svobodnou a čistou duši, nedotčenou zákony karmy, nehybnou a nespoutanou časem, za transcendentální vzor jogína, se dozvíme v příštím díle.
Hinduismus je třeba chápat jako způsob života lidí sepjatých náboženskou tradicí Indického poloostrova, opírající se o odvěké zákonitosti světa, jež mají transcendentální původ a kteří směřují k nejvyšší náboženské metě – ke spáse, a jógu v Pataňdžaliho podání jako filosofický systém s náboženskou hodnotou – nikoliv proto, že uctívá Íšvaru, ale protože též ukazuje cestu ke svatému způsobu existence, k móše.