Dostal jsem se po dvou a půl letech do izolace, protože přišel "ten" vir. Proto jsem odjel na chalupu, kde se můžu izolovat a také to tam mám moc rád (na konci dubna 2022). Les, les, louky, pár baráků, těžební věže, uranové doly… to vše prostě miluji a tak jsem byl rád, že tam mohu odjet. Mám takové katarzní a velice milé a potřebné, vesmírem přinesené flow - transformaci. Příznaky covid byly (naštěstí lehké - byť jsem riziková skupina), a tak to vlastně byla odměna, která přišla, protože tento čas, který jsem zažil sám se sebou a s transformací naší firmy, nepamatuji. Tak intenzivní poznání vycházející zevnitř, které přineslo sílu rozhodnutí a plynutí v “ posteli a v lese” jsem dlouho neměl. 

Covid podělal, co mohl. Vyzkoušel, prověřil a dával podněty k transformaci i zániku. Je jedno, jak to bylo, nebo nebylo reálné, úmyslné, vymyšlené, manipulátorské, neexistující, politické, slabošské, silné… ale ve společnosti to bylo a rezonovalo to postupně každým člověkem. Zakusil jsem, stejně jako ostatní, navíc i má prosperující firma byla prozkoušena tak, že bych nikdy neřekl, že to je možné.

Každého z nás to zasáhlo a každý jsme hledali postoj k danému. Neočkovat se, nechat se očkovat, bojovat, nebojovat, propadat depresi a nebo nenávisti s prohlubující se apatií a možná i nešťastností. A nebo… člověk šel bez závažného povšimnutí si situace, protože nebyl v tom sektoru, kterého se to dotklo.

Pak přišla má padesátka a doporučení na 2 operace (srdce, páteř - 6 měsíců jsem téměř neudělal krok). To jsem nevěděl, zda-li se mi to zdá, nebo v které galaxii se nacházím. Srdce jsem řešil a postupně dospěl do stavu, že je to pod kontrolou. Když toto odeznělo, přišel můj krok na horské louce, který jsem nemohl učinit. Stál jsem tam jak golem a nemohl pohnout svýma nohama. Stály, byly připevněny mega lepidlem k zemi a jen pánev chtěla udělat krok, stejně jako moje mysl, a… ono to nešlo. “Já” sportovec, jogín, trochu obraz zdravého životního stylu jsem nemohl udělat krok. Kamarádi, včetně Jakuba, šli dál na procházku, já s nejistotou ztrácel jejich skupinu a psychicky vyděšen z nové situace jsem se na ně díval nebyl schopný pochopit, že “já Krejčík, pohybový mág”, nemůžu chodit.

Ten hrozný pocit v sobě stále cítím. Vzpomínkově ve mně zůstal, umím ho prožít a stále si říkám: “Kámo, stačí sekunda - ani ne tak dlouhá sekunda, a vše se dokáže zbořit.” To je až neskutečné, jaký “mžik” nastane a vy jste postaveni do latě, s pozorností teď a tady a všechno, kdo, čím, kým jste byli - je zcela zapomenuto a mizí to jak zamilovanost pod dvou letech vztahu. Jste postaveni před vědomí teď a tady. 

Zakřičel jsem na přátele, že nemůžu jít dál. Samozřejmě mě všichni znali a vůbec nechápali, co říkám. Ale já stál a nebyl jsem schopný kroku. Po chvíli jsem se nějak intuitivně překlonil, a mohl se posunout o sto metrů. Pak to přišlo znovu, znovu a znovu. Kroky, předklon, kroky, předklon…až jsem se dostal na pokoj a ulevil tělu, když jsem si sednul. Ale mysli jsem ulevit nedokázal.

Následně přinesl čas potřebu pomoci lékařů a odborníků, kteří říkali… operace - hned. Mám genetickou vadu páteře, na kterou se přišlo až ve chvíli, když jsem upadl v mém milovaném lese a vyvrátil si nohu. Jenomže já jsem měl již z atletiky zlomený L5 a tento pád to zranění obnovil. Všeobecně - kdybych necvičil, nikdy bych nefungoval. Teď se tím pádem obnovilo vše z minulosti a ona minulost zde byla proto, abych se s ní vypořádal.

Rozhodnutí bylo na mě. Operace a nebo snaha s tím něco udělat. Sjel jsem na youtube operace páteře a následné rekonvalescence a hned jsem to vyřešil. NE! Udělám vše, abych se z toho dostal. Pomohla mi Aneta Králová, která mě dostala ke své kamarádce, lékařce do Motola. Sjednala mi fyzioterapeutku Julii, se kterou jsem se scházeli, povídali si, řešili jemné niance věcí, které jsem znal. Jen jsem je potřeboval dostat - ne do cvičení, ale do života - do běžného dne. A já, protože jsem zažil, co je to nechodit, jsem se snažil.

Vzpomínám si, jak jsem slavil svou padesátku v Mikulově s mými přáteli, cvičil na zámku jógu a od rána si vzal několik prášku proti bolesti, motivoval jsem se k úsměvu, podpíral jsem se, aby to nebylo moc vidět, proto, abych vkročil s úsměvem dál (a vkročil) a všem, kteří přišli na jógu na zámku dopřál radost a jógovou praxi. A to se mi podařilo. Ale pak jsem na 3 dny zkolaboval. Prostě to tak bylo. Pro mě to však byly velké motivy, které mi pomohly společně s vírou v uzdravení i s revizí toho, co dělám. 

Prostě jsem sám se sebou uskutečnil neskutečné poznání, když zdraví vybočí z rovnováhy. A to já jsem, díky mým problémům s krví, zvyklý. Ale tato zkušenost mě naprosto katapultovala dovnitř, k sobě a cestě rozhodnutí, jak jít dál. Díky bohu za zkušenost. Ikdyž hustou. Pozici vrány udělám, stoj na hlavě miluji a patří k mým ránům, pozici osmi úhlu zacvičím -“ásanové mety”  prostě nemám. Jsem spokojený, když můžu jít, fungovat a tvořit bez omezení. Jsem vděčný mému tělu, když funguje a já mu pomáhám v tomto procesu. Nejdu proti němu. Starám se o něj, pečuji o něj, dopřávám mu aktivitu i oddech, i když některé aktivity musím vypustit, protože pak… nechodím. A to opravdu nechci.

Ale teď jsem na té vesnici - izolován s covidem, v těch 5-ti barácích u lesa a pracuji od rána do noci. A nepřipadá mi to jako práce. Cítím to jako součást, která ze mě plyne. Vše vzniká v plynutí, bez plánu a spontánně, a za to jsem neskutečně rád. V průběhu 22 letech přišlo určitě (normálně-nutně) několik vyhoření, pochybností, krizí na základě podnětů z vnějšího prostředí. Prostě přichází cokoliv, co vás zkouší a ověřuje vaši pevnost, rozhodnutí a především víru. Víra je pak to, co mě přenáší turbulentními stavy a udržuje na zvolené cestě.

A tady musím říci, že já jsem byl vždy ateista. Nebyl jsem k víře a s vírou vychováván. ALE. Cesta jógy mi do cesty přivedla určitou vnitřní jistotu. Postupně jsem pochopil, že se jedná o jistotu - stabilitu, o které se mohu opřít a začal jsem o tom “vnitřním prožívání” uvažovat, jako o víře.

Má prvotní definice víry byla: Víra je to, že pro co se rozhodnu, je uskutečnitelné. A tomu stále věřím. Ona definice se pak proměnila a vytvořila novou interpretaci slova víra (pokud to chci slovně popsat) - opora o něco, co není možné vzít do svých rukou, rozumově vysvětlit, jakkoliv popsat. Existence něčeho víc, co nás převyšuje a v našem nitru to tiká - jsem pod kontrolou a ochranou. Toto vnímání jsem se neučil. Ale postupným mým studiem, zkušenostmi, cestami do Indie a věkem, jsem k tomu dospěl a vlastně o tom vůbec nepochybuji. Je to uvnitř. Je to ve mně a cítím se s tím jistý a stabilní. Popsat to neumím - ale důvěřuji plynutí a přijímání všeho, jak přichází, to je pro mě žijte jógu, aneb #jogunecvicimaleziju.

Děkuji.

• autor: Václav Krejčík
• www.vaclavkrejcik.cz
• foto: Jakub Šamberger