Vrátila jsem se po roce dobrovolnických cest a výuky jógy ve světě do vlasti, abych si uvědomila, že se můžu napít vody rovnou z kohoutku, že můžu bez starostí hodit toaletní papír do záchodové mísy, že moje jídlo je v bistrech připravené v takové čistotě, že se nemusím obávat tyfu nebo žloutenky, že naše byty jsou často vybaveny nadstandardním uživatelským komfortem (včetně myčky, již si například v Brazílii nemůžou pořídit ani rodiny vyšší střední třídy, které mají služebné a chůvy), že naši mazlíčci mají dokonalou péči (dokonce i lékařskou) a nemusí se toulat hladoví po ulicích – ale chybí v tom všem radost nad tím, co máme, vědomí skutečnosti, že to není samozřejmost. Máme hodně a chceme stále víc, větší domy, lepší auta, vyšší prestiž, pořád dál a dál, až si uvědomíme, že vlastně nic z toho samo o sobě ani dohromady radost nepřináší… že ta se generuje pocitem vděčnosti.

Simle living
Mnozí z nás si uvědomují, že konzumerismus a okázalá spotřeba nevedou nutně ke spokojenosti, ba naopak, a tak se vymezují nejrůznějšími způsoby alternativního žití, například protipólem takzvané dobrovolné skromnosti (z anglického voluntary simplicity či simple living), což je styl zahrnující praktiky minimalizující složitost života, mimo jiné se záměrem snížit negativní dopad, který může mít zbytečná spotřeba na životní prostředí.

Tvůrci tohoto konceptu se sice nechali inspirovat americkým spisovatelem Thoreauem, jehož skromný způsob života v úzkém sepětí s přírodou není ničím neznámým, ale zároveň se vymezili proti jeho původnímu pojmenování voluntary poverty (dobrovolná chudoba), aby dali najevo, že v jejich záměru je víc než pouze „úmyslně se chovat jako chudý v hmotném smyslu, aby se zabránilo společnému osudu být vlastněn vlastním majetkem“.

Komunitní bydlení
Základem dobrovolné skromnosti je „soběstačnost domácnosti“ a ta se zase úzce pojí s odkazem kmenových civilizací – komunitním životem, který v postmoderní době může zahrnovat nejrůznější podoby od komunitní dopravy přes volnočasová centra pro setkávání obyvatel po komunitní zahrady a komunitní bydlení, což je aktuálně velmi rychle se šířící forma bydlení více osob (či rodin), většinou nezávislých, bez příbuzenského vztahu, v jednom bytě nebo domě (podřazeným pojmem je cohousing – „blízké sousedské bydlení“ neboli „vědomě budované sousedské společenství“, kdy má každý – respektive každá rodina – své plnohodnotné bydlení, ale všichni navíc sdílí nějaký společný prostor či společné prostory – interiérové či exteriérové).

Nejsnazší cestou, jak ochutnat „komunitní život na zkoušku“, je využití portálů, jakými je třeba couchsurfing, přes nějž můžete kdekoli na světě bydlet zdarma u neznámých lidí, kteří jsou ochotní s vámi sdílet svůj byt nebo dům. Já tímto způsobem žila několik týdnů v Mexiku, v Chile, na severovýchodě Austrálie, v San Franciscu, v Kanadě i v různých státech Evropy. Mé zkušenosti byly veskrze pozitivní. Je ovšem nutné respektovat svět, do nějž člověk vstupuje (pomůžu s úklidem, občas pro všechny uvařím, dovezu nějaké dárky nebo nakoupím společné jídlo), a být vděčný za to, co hostitelé poskytnou (ať už je to matrace, gauč, čaj, jídlo, voda ve sprše či dokonce čistý ručník). Několikrát se mi stalo, že jsem měla k dispozici svůj vlastní pokoj (třeba i s koupelnou), že se mnou hostitelé sdíleli všechny své pokrmy a provedli či provezli mě krásami svého kraje.

Hlubší zkušenost komunitního života na cestách lze získat například prostřednictvím dobrovolnických portálů. Vypomáhat je možné s lecčím, od hlídání dětí a psů přes práce na farmách, stavební a údržbářské práce až po výuku (jazyků, jógy), umělecké aktivity (tvoření nástěnných maleb, grafický design apod.), tvorbu webů, marketing či výpomoc při propagaci na sociálních sítích.

Dobrovolnická svoboda
Co si při takových výpomocích, za něž je vám poskytnuta střecha nad hlavou (často vlastní pokoj) a jídlo, uvědomíte, je fakt, že se takhle dá docela dobře fungovat, že opravdu nepotřebujete peníze v ruce a po svých čtyřech až pěti odpracovaných hodinách pětkrát týdně vyrážíte na treky do džungle, na meditace do buddhistických chrámů, na kole na pláž… žijete skromně, jednoduše a pohodově – a stále intenzivněji si uvědomujete, že i takto může vypadat realita, že v principu nepotřebujete nic vlastnit, že váš telefon nemusí být upsaný žádné smlouvě, protože do něj pouze vkládáte předplacené sim karty s daty (v Austrálii za 10 dolarů 20 GB, neomezené volání i sms a 30 volných minut mezinárodních), a že když potřebujete nějaké peníze třeba na benzin do skútru, jednoduše si přivyděláte někde v kavárně nebo lekcemi jógy. A lze tímto způsobem žít vcelku dlouhodobě.

V australských Modrých horách jsem jako dobrovolnická lektorka jógy strávila dva měsíce v komunitě, která společně zaštiťovala běh retreat centra, vedeného dvěma manažery. Příjezd byl trochu šok pro člověka, kterému je třicet sedm a miluje pořádek. Komunita totiž čítala asi patnáct mladinkých lidí v průměru kolem čtyřiadvaceti let, kteří byli velmi nezávislí a rozhodně nestavěli pořádek v komunitě na první místo. „Palác“, obrovský luxusní dům, který dobrovolníci sdíleli, kde byla veliká společná kuchyň, dva obývací pokoje, tři koupelny a kde měl každý svou ložnici (jen páry a někteří dobří přátelé spolu sdíleli jednu ložnici), byl tak chaotický, jak si jen dokážete představit, v obývácích leželo často pohozené špinavé oblečení a nádobí, v kuchyni se neustále vršilo neumyté nebo „osychající“ nádobí, v prádelně se objevovaly stohy mokrých a neidentifikovatelných šatů. Když ale dobrovolníci viděli, s jakou vervou jsme se já a postupně i hrstka dalších pustili do úklidu domu, začali se přidávat s úklidem svých ložnic, bazénu a prádelny. Z domu se stal během několika týdnů díky dobrému příkladu, vůli a vytrvalosti ukázkový komunitní prostor.

Kdokoli z dobrovolníků odjížděl, zanechával v obýváku hromádku svých věcí, které už nechtěl brát s sebou, volně k rozebrání. Často se tak objevily zajímavé knihy, dekorace, oblečení i boty, nabité Opal karty na dopravu i jízdní kola. Second-hand sekce v obýváku nám pomáhala šetřit peníze a zároveň podporovat v Austrálii velmi rozšířené „Reuse Movement“ (tyto charitativní obchůdky a second-hand butiky, kde najdete vše od oblečení po kutilské potřeby, jsou samozřejmostí po celém východním pobřeží).

Jako buddhistický mnich
Často jsem si tehdy připomínala život buddhistických mnichů, kteří nic nevlastní a jsou závislí na almužnách, jež jim s respektem a úctou dávají lidé každý den, tak jak jsem to viděla při tradičním rituálu v laoském Luang Prabang. A protože jsem rok cestovala pouze s laptopem na zádech a kufrem, jehož obsah mi vystačil do vlhkého vedra Thajska, zimy Posvátného údolí v Peru i větru a chladu dubajské pouště, aniž by mi cokoli scházelo (ačkoli všichni, kdo mě znají, vědí, jak značným rozsahem disponuje má standardní garderoba), došlo mi, že opravdu potřebujeme mnohem méně, než je nám triky konzumní společnosti vnucováno. Gándhí jednou řekl: „Svět je dost velký, aby uspokojil potřeby všech, ale bude vždy příliš malý, aby uspokojil nenasytnost. 

Zkuste si dnes na chvíli v klidu sednout a nechte si myslí projít obraz všeho, co v životě máte. Zkuste za to pocítit upřímný vděk. Pokuste se z vděčnosti a pokory nad vším, čeho se vám dostává, učinit nejen pouhý moment, ale přetrvávající přístup a postoj k životu. A třeba pak, až se zas někdy pečlivě podíváte do zrcadla, zjistíte, že se vám pozměnily oči – že září. A že úsměv nemáte pouze na rtech, ale ve tváři…

• autor: Martina Doležalová
• foto: Shutterstock.com