„Ty neumíš stoj na hlavě ani lotosový sed, tak to neumíš jógu. Ty ses ještě nedostala do té blažené meditace, tak to neděláš jógu. Ty jíš maso? Tak to nejsi jogín…“ Taky máte pocit, že společenský nátlak, který je teď tak nějak všude, se nevyhnul ani józe? Že pokud neplníme určitá kritéria, nejsme vlastně vůbec jogín? Měli bychom to rovnou zabalit, nebo se snažit víc, i když nám to takto nevyhovuje? Naštěstí jóga není vůbec něco, co musíš nebo máš umět, něco, co k úspěšnému zvládnutí vyžaduje určité splněné úkoly. A pokud vám někdo bude tvrdit opak, tak on pravděpodobně tu jógu skutečně nedělá.

Pravdou je, že jsem se cítila stejně. Cítila jsem se úplně mimo, že se o tu jógu, která mi nejde, vůbec pokouším. Cítila jsem se tak dokonce i o pár let později, když jsem se rozhodla, že chci jógu učit. Protože jsem měla pocit, že obrázek jogína je dvojí, východní a západní, a já do žádného nezapadám. Ten východní jogín medituje někde v indickém ášramu, má na sobě volné kalhoty, modlitební málu a z lotosového sedu se nemusí zvednout několik hodin. K večeři si dá misku kičrí a s prvními paprsky slunce provede všechny očistné jógové techniky, aby mohl zase jen usednout a dostat se do samádhi. Ten západní jogín se zase vystavuje ve všech krkolomných, zato ale fotogenických polohách, stoj na rukou a na hlavě dělá při každé příležitosti, má to nejdražší a nejskvělejší oblečení, ukazuje vysekané břišáky, obědvá jenom po stylových veganských restauracích a při východu slunce popíjí tu nejskvělejší výběrovou kávu se sójovým mlékem. Když mě jóga oslovila, okouzlila a dostala z bolesti zad a říkala jsem si, že bych se jí chtěla věnovat, vůbec jsem do žádné z těchto dvou kolonek nepatřila. Postavou jsem nevypadala jako jogínka, neuměla jsem dokonce ani stoj na hlavě, jedla maso a zkřížený sed mi pro záda přišel nesnesitelně bolestivý, a tak všechny pokusy o meditaci skončily skoro stejně rychle, jak začaly. A styděla jsem se za to. Zpětně si říkám, že nic z toho mě z definice jogína nevzdalovalo tak moc jako ten stud. Jako to, že jsem si přišla, že jógu nezvládám, nedělám a hlavně že pro jógu já nejsem dost dobrá. Styděla jsem se, když jsem odesílala přihlášku do školy jógy. Co si lidi pomyslí, že tahle holka chce učit jógu? Bylo to poprvé, co jsem se vykašlala na to, co si lidi myslí, a udělala to, protože jsem věděla, že to je správný krok. A bylo to asi i úplně poprvé, kdy jsem cítila jógu. Ne, že ji dělám. Ale že ji žiju.

Od té doby objevuju, že jóga je vlastně hrozně svobodná. Že jóga je svoboda. A že se navenek vážně jen tváří a interpretuje. Je to hrozně jednoduché, že jednodušší to ani být nemůže. Vadí ti meditační sed, nevydržíš v něm, ale meditovat chceš? No tak dělej meditaci v pohybu. Cítíš se nejvíc v zenu, když zběsile tančíš na hudbu, jak se říká, jako by se nikdo nedíval, nebo když běžíš po lese? Tak vidíš, jsi tam. Vždycky tě u lekcí jógy iritovaly jemné meditační tóny, zpěv ptáků nebo zurčení potůčku? Klidně si u toho zkus doma pustit metal, pokud tě to dostane do klidné euforie, no prosím. Já osobně někdy k józe nepotřebuju vůbec nic. Někdy si k vlastní praxi pustím soundtrack z oblíbeného filmu. Soundtrack, který je třeba i trochu heroický a epický a já mám potom stejné pocity. Někdy si u toho zpívám Pink a cítím pak nevýslovnou blaženost. Naším cílem není co nejvíc se přiblížit do škatulky jógy, ale najít jógu pro sebe. A pokud provádíš pozici bojovníka za zvuků tibetských mís a myslíš u toho na to, kdy tento moment konečně skončí a ty si pustíš něco normálního, pak jsi od momentu přítomného okamžiku a od sebe sama zatraceně vzdálený a tím vzdálený i od jógy. Jen máš z instagramových fotek pocit, že takto to děláš správně. V ten moment jsi od jógy dál, než když pozice stromu při hudbě z Harryho Pottera prostupuju celým tvým tělem, každou buňkou a ty se nejvíc cítíš jako ty. Tak to je ono.

Nechápejte mě špatně, úplnou anarchii ve všem dělat nemůžeme. Svobodu v pravidlech bychom určitě měli vynechat při provádění ásan. Každá pozice má aspekty, které prosím vždycky ctěme a dodržujme, protože si nechceme ublížit, nechceme si prohlubovat naše pohybové neduhy a rozhodně vždycky především chceme, aby jóga byla zdravá. Ta pravidla se ale nevylučují se svobodou, kterou bychom v pozicích měli cítit. Svobodu v tom, že si vybereme, jaký styl jógy chceme dělat, bez ohledu na to, který je momentálně v módě. Svobodu v tom, že je nám jedno, jak u toho vypadáme nebo jestli si ostatní myslí, že děláme jógu dobře nebo špatně. A víte co, pořád mi zkřížený sed nepřijde pohodlný, ale už mě nestresuje to, že bych se v něm měla cítit skvěle. Už se to ani nestydím přiznat. Jóga by nás neměla stresovat a prostě tak nějak… zkusme ji nebrat tak vážně.

autor: Tereza Horníčková

lektorka jógy z Břeclavi, kde učí nejraději silové styly jógy a fyzio jógu, na kompenzaci pohybových dysbalancí

foto: archiv autorky