Otevíráte své kyčle. Uvolňujete vnitřní napětí, které se v nich usazuje. V oblasti boků se nám ukládá stres, nahromaděný za (někdy) celá léta. Máte pocit, že kyčle nedokážete otevřít, že nedokážete to napětí uvolnit. Ve svém životě, ani na lekci jógy, ať už chodíte na kteroukoliv.

Změnila jsem svou praxi a zjemnila. Snažím se o ásany, které jsou jemnější k mému tělu. Trápila jsem se a intuitivně začala praxi zaměřovat do oblasti kyčlí. Nevím proč, nedokážu si odpovědět, kde se vzal neodbytný pocit každý den se na chvilku ponořit do pozice Holuba. První den mě bolely právě ty kyčle, ale také jsem pocítila fantastické protažení v této oblasti a najednou jsem se dokázala zvnitřnit a procítit čirou radost z bytí. Jen tak, bez námahy, bez nějakého cíle, který si občas dáváme na začátku praxe. Šlo to nějak samo jen díky tomu, že jsem uvolnila jakési sevření, napětí. Dříve jsem pozici Holuba upřímně nesnášela. Možná proto, že jsem se v ní nedokázala nikdy cítit pohodlně a komfortně. Ačkoliv jsem svůj dech posílala do oblasti pnutí, nepomáhalo to. A tak jsem začala experimentovat. Každý den se zaměřit právě na tuhle ásanu. A co se stalo? Už druhý, třetí den mého snažení vydržet v ásaně alespoň pár dechů byl jiný. Radostnější. Protahování nohy, otvírání hrudníku, snaha dostat patu druhé nohy malinko dál od třísla bylo pro mě jednodušší a příjemnější. Ne, stále se nedostanu do této pozice tak úplně, jak bych měla. Ale těší mě, že se jí už alespoň přibližuji!

A co se stalo po týdnu, dvou? I přes upršený podzim byla má nálada stále na vrcholu. Snila jsem, těšila se, radovala. Občas podzim svádí k chmurným myšlenkám. Pokud správně uzpůsobíte svou praxi takovému počasí, pokud svému tělu dopřejete vitamíny, výživnější a hutnější jídla, než jste mu předkládali v létě, odmění se vám. Energií, radostným pohledem na svět. Vím, že samotný a mnou dříve nenáviděný holub nepomohl tomuto stavu tak zcela, ale velikou měrou se podílí na mém „oživení“. Spolu s dalšími ásanami došlo v mé hlavě k dalšímu jakémusi uvědomění. Uvědomění si toho, že jestliže dáváte a zároveň s tím i očekáváte, nevyhnete se možná následnému zklamání. Zapřemýšlela jsem nad tím, že když naplno dávám, tak i očekávám. A to je špatně. Když praktikuji, očekávám zlepšení svého zdraví, pružnější tělo, čistou mysl. Po mém zvnitřnění vím, že jestliže začnu vést lekci pro ostatní, nesmím očekávat, že naplním jejich představy. Každý totiž přijde na hodinu s představou odlišnou. A tak jsem přešla z myšlenky očekávání na myšlenku obyčejného předávání. Učení dechu, učení ásan, učení zklidnit. Na svých lekcích chci předávat kus sebe a kus něčeho v sobě. Jak to přijmou ostatní, je jen na nich. Možná nepřijmou s pokorou tak, jako se snažím přijímat já. Protože možná také chodí s očekáváním, které já nedokážu naplnit.

Potom musí přijít uvědomění, které přišlo i ke mně. Ne díky jedné pozici, ale díky hlubšímu zamyšlení se, jak přijímám a jak dávám.

Přeji vám krásné podzimní dny plné dávání a přijímání.

• autor: Veronika Nadymáčková
• foto: Shutterstock.com