Rok 2020 byl úplně jiný než všechny roky před ním. Lidé, kteří nezažili války ani éru komunismu, poprvé stanuli tváří v tvář omezením, k jejichž dodržování jsou nuceni. Člověk je kvůli koronaviru nucen vzdát se svého životního komfortu, na kterém několik let, možná i desetiletí usilovně pracoval. Musíme se obejít bez toho, co pro nás představovalo běžnou každodennost, nemůžeme se jen tak sbalit a vyrazit na dovolenou, na drink s přáteli, pobavit se do klubu, do fitcentra nebo třeba do kina či do divadla. Koronavirus nás uzavřel mezi čtyři stěny (myšleno s mírnou nadsázkou, ve striktní karanténě to tak ale mnohdy skutečně vypadalo) a ukázal nám nového mocného nepřítele, který není vidět, ale odevšud na nás pomrkává skrze četné připomínky jeho nemilosrdného řádění. Co nám koronavirus řekl o tom, jací jsme? O společnosti jako takové?

Soudržnost a pospolitost
Jarní vlna koronavirové pandemie byla zcela odlišná od té, s níž se potýkáme nyní – a nesejde na tom, zda jí budeme říkat třetí vlna, nebo druhá vlna, protože podle předního českého virologa a ředitele Biologického centra AV ČR, profesora Libora Grubhoffera, velmi moudrého muže a laskavého člověka, druhá vlna ještě neskončila a pouze pulzuje, jak koronavirus prochází populací. První jarní vlna byla ukázkou odvahy, vytrvalosti, lásky a pospolitosti. Opěvovali se zdravotníci, vařilo a peklo se pro ně jídlo, zpívaly se pro ně písničky. V Česku se ve velkém šily roušky, vyráběly se různé alternativní zdravotnické pomůcky, naše aktivita oslnila celý svět – tedy příkladný způsob, jímž jsme se do boje proti koronaviru vydali.

Nucené zklidnění
Ozývaly se dokonce i názory, že „něco takového“ muselo přijít, protože člověk začínal být namyšlený a jeho sebestřednost a egoismus pomalu ale jistě ničily nejen životní prostředí, ale také jeho. Moderní člověk žijící a pohlcen svou prací nemá čas na pravidelný pohyb a zdravou stravu, na spánek ani na své blízké, je sužován chronickými nemocemi, stresem a úzkostí a podle mnohých právě koronavirus mohl představovat jakousi brzdu, na kterou člověk ve svém rozletu sám od sebe šlápnout nedokázal. A absence lidské činnosti se postupem času začala projevovat – zdálo se, že když se člověk stáhl do měst, příroda si oddechla a začala znovu přirozeně žít. To ale netrvalo dlouho.

Svět převrácený na ruby
Druhá vlna pandemie je, co se přístupu týče, velmi odlišná od té první. Jako bychom zapomněli na onen klid, který jsme se v první vlně pokoušeli v našich nitrech navozovat. Ovzduší je plné marnosti, nenávisti, urážek a agrese. Když se vydáme do přírody a do hor, necháváme tam nepořádek a neuklidíme po sobě, jako bychom si přírody už zase (nebo pořád?) ani za mák nevážili. Nastavená omezení se přirovnávají ke komunistickému režimu, v posledních týdnech se dokonce objevila přirovnání k diskriminaci Židů za druhé světové války, panující podmínky byly ztotožňovány s podmínkami v nacistických koncentračních táborech a neočkovaní s perzekuovanými Židy, kteří nosili žlutou Davidovu hvězdu. A já se ptám, byl se někdo z těch, kteří jsou schopní takovou, odpusťte, nechutnost vypustit ze svých úst, kdy podívat na některém z pietních míst, tedy v některém z bývalých koncentračních táborů? Přečetl si někdo z nich někdy nějakou knihu pojednávající o této nelidské době, podíval se někdo z nich na nějaký dokumentární film? Pokud by tak kdy ve svém životě udělali, byli by vůbec schopni něco takového tvrdit?

Naděje a víra, že bude zase dobře
Laskavost, naděje a víra, že bude dobře. Agrese, hněv, rozčilení, boj. To všechno se v nás dnes sváří, to všechno jsou dozvuky neobyčejného roku 2020. Ale my nyní stojíme na prahu nového roku, nového desetiletí. Stojíme na začátku změny, kterou můžeme odstartovat jen my sami tím, že začneme od sebe. Jak učí jóga. Říká se, že s „poctivostí nejdál dojdeš“, a já tomu skutečně věřím. V jógovém a křesťanském duchu bych potom přidala, že „s láskou nejdál dojdeš“. Necháme-li naše myšlenky a činy prostoupit láskou, celý svět se nám před očima promění. Koronavirus nám možná vzal iluze, životní jistoty, zdraví, víru a naději, jedině my je ale zase můžeme uvnitř sebe objevit, s pomocí lásky s velkým L. Uvědomme si, že koronavirus je jediným nepřítelem, proti němuž bychom nyní měli bojovat. Spojme se a porazme ho společně. Jako na jaře.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com