Jsou chvíle, kdy nám připadá ze všeho nejtěžší jen dýchat. Věc, která je přirozená natolik, že se na její přirozenost odvolávají i četná přísloví – je to snadné, přirozené jako dech – říká se, jenže v určitých okamžicích po dechu lapáme a netušíme, jak je možné, že něco tak běžného se nám zdá být neproveditelným.

Důvodem by mohla být skutečnost, v jejímž rámci se vlivem touhy po pokoření hranic přirozena, touhy, která by se dala přirovnat k nadutosti lidí, jež kdysi stavěli Babylonskou věž, skrze niž se chtěli vyrovnat Bohu, za což je potrestal zmatením jazyků, dopouštíme vůči sobě hříchu, jenž nás rozkládá zevnitř – odvracíme se od přírody, odvracíme se od sebe, stále více se spoléháme na umělou inteligenci, kterou jsme sami vytvořili, a přestáváme si rozumět – sami sobě uvnitř sebe, sami sobě navzájem.

Co je vlastně doopravdy „primitivní“

Člověk je součástí přírodní říše, protože z ní přímo vychází. Zvířata jsou našimi příbuznými, rostliny peřinou, do níž jsme v ranných vývojových stádiích, když se člověk podobal spíše opici než sám sobě tak, jak se zná nyní, uléhali. Určité věci, jež nám jsou přirozené, jsou krásně vidět v životě národů, které nabubřele nazýváme „primitivními“ – různé kmeny různých indiánů po celém světě však ve svém způsobu života nesou moudrost dávných věků, kdy člověk choval úctu a respekt k tomu, co jej obklopuje, kdy ctil vyšší principy a spoléhal se na své instinkty.

Ony primitivní národy žijí z našeho pohledu možná nudné životy, na druhou stranu z jejich způsobu žití vychází ono teplo a světlo, jež v temnu moderního světa mnohdy sotva cítíme. Indiánské ženy nosí své děti na sobě, nenechávají je usínat ve tmě o samotě, nebojí se je uspávat kojením, nepřemýšlí nad tím, zda je na nich miminko moc závislé. Rodiče spí s dítětem v jedné místnosti, na jednom lůžku, pospolu žijí celé rodiny a seskupení rodin.

Lidé se spolu rodí, spolu žijí, spolu umírají, spolu tráví pěkné i nepěkné okamžiky, lehké i nelehké chvíle. Žijí tak, jak umějí, tak, jak je potřeba v danou chvíli, následují svou přirozenost a ačkoliv zdaleka nemají takové pohodlí jako my na západě, v něčem jsou jejich životy snazší a jednodušší – žijí je přirozeně, naplno, nejlépe, jak umějí, opravdově. Neschovávají se, jdou zpříma a nedbají překážek.

Kdo se má od koho co učit

Odlišnosti i podobnosti takových divokých kultur obdivujeme při našich cestách kolem světa a možná shledáváme, že ačkoliv na první pohled se to může jevit opačně, máme se ve skutečnosti my co učit od nich. Laskavosti, shovívavosti, vstřícnosti, toleranci, pečovatelství, opatrování k sobě, k ostatním, ke světu. Shledáváme, že cosi, co vyzařuje z jejich niter, z jejich centra, z jejich způsobu života, je nám blízké, známé, a dochází nám, že velmi podobně, ne-li stejně, se cítíme, když se procházíme lesem, zdoláváme horské vršky, posloucháme šum moře a sledujeme, jak vlny brázdí písečné či kamenité břehy.

A vracíme se zase na začátek, ke skutečnosti, že člověk je součástí přírodní říše. „Primitivní“ národy v této skutečnosti žijí, nám se, v ruchu našich velkoměst, může jevit poněkud vzdálenou. To se ovšem mění právě tehdy, když se dostaneme do blízkosti někoho nebo něčeho, kdo nám divokost, nekonečnost přírody, jež tkví v každém z nás, připomene. Je to důvod, proč rádi cestujeme? Protože se dostáváme na místa, která nás obohacují, inspirují, a zároveň nám dávají pocítit, že v tom zdánlivě pomíjivém světě plném nestálých požitků existuje něco vyššího, co existuje navzdory všemu a všem, co se nemění, co neodchází, co zůstává a nechává nás to znovu nacházet, objevovat? Něco, za čím vlastně ani cestovat nemusíme, protože střípek, nebo lépe otisk, se nachází v nitru každého z nás? Uvidět a pocítit ho, uvědomit a zvědomit si ho a přijmout jej za svůj, nás učí jóga. Jóga nám umožňuje cestovat, aniž bychom reálně vytáhli paty z domu – jóga nám ukazuje, jak může celý svět přijít za námi, když mu otevřeme své oči, srdce, mysl… Když to vše otevřeme sami sobě.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com