Čilá imperfekce

07. 12. 2018


Chci, chci, chci. Být perfektní. Nejlepší, nejúžasnější. Nejlépe ve všem. Světice křížená s Xenou, a trochu té Catwoman, a možná ještě špetka nějaké další super ženy. Jo, jo, je tam. Něco ve mně, co vážně věří, že tohle jde...

Má vnitřní Tyranka, která má „zmáklý můj potenciál“ a „ví“, že to jde. Teda, tvrdí to, a podle toho funguje. Má tendenci držet mě pod bičem otrokáře, abych nesešla z cesty, nezlenivěla a náhodou neprobendila ten úžasný potenciál daný kvalitním zkřížením genů…. Očekávání… Uf.

Ano, mám ji. Nebo má ona mne? Sedí tam někde uprostřed mojí hlavy a opakuje ta slova, co slyšela kdysi: kvalitní genetická výbava, velké možnosti, důležitost „něčeho dosáhnout“, někam to dotáhnout, mít vzdělání, přežít, prosadit, uspět.

Soutěživý typ? Chcete být perfektní? Nebo „nesoutěživý“ typ, ale i tak se užírající za každou chybu či nedokonalost? Vlastně se to celé nakonec smrskne na jednu věc. Jednu věc, po které toužíme. Chceme ji. Něco v nás ví, že si ji „zasloužíme“, ale právě protože hrajeme tu hru na to, že si ji musíme zasloužit, děláme všechny ty vylomeniny a tyranizujeme se.

Ano, ta „věc“ je láska.

Naše touha po dokonalosti je… Soutěž o lásku. Nevědomě se tahle hra může hrát celoživotně. Vědomě ji můžeme s trochou praxe určitým způsobem lehce „regulovat“. Z pocitu stahujícího nedostatku lásky se přesouvat k uvolnění. A mezi tím se pohupovat na vlnách svého aktuálního stavu tady a teď.

Máme představu, jak bychom měli vypadat, jak bychom se měli cítit, jak „správně“ reagovat v životních situacích. Utopie s názvem „Jak být správný (nad)člověk“ je k mání všude. Zejména v naší hlavě. Až ji zrealizujeme, tak se konečně (možnááá) budeme mít rádi. Protože až pak si podle našeho tyranského (self) systému zasloužíme lásku.

Přečetli jsme spoustu knih o tom „jak správně žít“, „jak být šťastný“, „jak být v pohodě“. Teorie zmáknutá, popsaná již tolikrát, z tolika úhlů pohledu, jasný recept – jak na borůvkový koláč. Jenže teorie a praxe…

Teorie se ke mně dostalo mnoho. Dokonce i ta teorie tvrdila, že praxe je základ. Aby se „to“ mohlo v hlavě „správně“ přeskládat. Proseděla jsem spoustu hodin na satsangách osvícených mistrů z různých koutů naší zeměkoule, kvanta pozitivní energie, daršany, pole rozšířeného vědomí, k tomu už tisíce hodin mé vlastní praxe ve více či méně úspěšných pokusech o meditaci, nespočet ohnivých rituálů na upgrade energetického systému a vědomí… Nevěřila bych, že tohle lidé (víceméně) dobrovolně dělají, dokud jsem se do toho nepustila.

Ano, pomáhá to.

Někam mě to posouvá. Vidím (u sebe) věci, které jsem dříve neviděla, a můj život dostal další rozměr. Zároveň mi informace o možnosti osvícení už hned na začátku studií přinesla další „chci“. Chci „to“ už mít hotové. Další pastička, do které se snadno chytá.

V duchovní literatuře najdete výčet „jedů“, jakýchsi negativních vlastností: takhle to nemá být, takhle se nemáš cítit, tohle jsou ty „špatné vlastnosti“, kterých se máš zbavit. A najednou si člověk zas připadá jako neschopné dítko Univerza, že přes to všechno, co dělá pro svůj osobní rozvoj, tohle ještě nemá vyřešené.

Jenže ono to nejde naráz. Prostě to není hned. A kdo ví, třeba „vymýtit to zlé“ ani není ten „šťastný cíl“, co jsme si vysnili. Třeba to o tom nakonec vlastně ani není. Jdeme si po té své cestě krůček za krůčkem a hledáme, co je vlastně „to moje štěstí“. Jak to vlastně mám s tím vnímáním (ne)dokonalosti.

Před tím, než jsem se začala „na plný úvazek“ věnovat zkoumání (svého) mikrokosmu, práci, která je někdy podobná archeologii a jindy krocení divé zvěře (nejlépe skrz její pochopení), můj život vypadal v mnohém jinak. Vědecky orientovaná mysl, racionální matematický mozek s afinitou k biochemii a potravinářským technologiím. Závodně sportovala, vystudovala VŠCHT, studovala další zajímavé věci v různých koutech naší zeměkoule a taky „budovala kariéru“ v mezinárodní obchodní společnosti. Jsem ohnivý typ, celkem (ne)asertivní a můj oheň hořel (po)řádně. Chvíli jsem měla pocit, že zvládnu všechno a že jsem na své pozici nepostradatelná. Nejlepší recept na osobní vyhoření. A tak moje tělo vyplo nějaké okruhy, aby mě zabrzdilo. Úspěšně. Pochopila jsem, že musím zastavit, zvolnit. Zároveň jsem však došla k závěru, že můj oheň ve svých různých podobách je vlastně špatná vlastnost, kvůli které jsem „vyhořela“ a teď musím být klidná, hlavně se nevztekat, být v zenu… Jogínka. Z jednoho extrému do druhého.

Potřebuji oheň

Postupně jsem ale zjistila, že ani to není moje cesta. Že vlastně nechci být obrazem čisté a dokonalé jogínky, která přesně a do puntíku dodržuje nějaká pravidla stovky let starých knih. Že ani v tom nejsem šťastná. Že mému životu něco chybí. Šťáva. A že ten svůj oheň mám vlastně ráda a k životu ho potřebuji. Protože to je kousek mne, který mne přeci jen někam dostal. Díky němu jsem dokázala dostudovat, učit se spoustu cizích jazyků, zachránit se při boji o život a dokončit i nejvyšší úroveň tradiční tantry, kterou nám byl můj indický učitel ochoten předat během 5–6 velmi náročných let. Mnohokrát jsem to ale chtěla vzdát, protože to vše hraničilo s tím, co jsem ochotná přežít a podstoupit. Pestrost života. Ani při studiích tantry se s námi náš učitel rozhodně nemazlil. Doslova. Trochu jinak než tantra na západě. Tvrdý meditační výcvik v nepohodlí, nepříjemných a nebezpečných situacích a obrovský trénink vůle.

A mělo to zajímavý závěr: dělali jsme jeden opravdu veliký ohnivý rituál. Mnohametrové ohniště, do kterého bylo potřeba v přesný moment něco vhodit. Něco opravdu důležitého. Něco, co se nesmí pokazit. Připravit, teď! Všechny ty obětiny vletěly do ohně. Ta moje však ne. Přeletěla ho. Chtěla jsem to udělat natolik správně, že jsem ze strachu, že to neudělám dobře, ten oheň přehodila. Všichni na mě koukali, jestli to fakt myslím vážně, že jsem takové nemehlo.

Cítila jsem se zdrceně. Celé ty roky jsem si tam totiž připadala jako to nejnemožnější stvoření, které nic nedokáže a všechno dělá špatně. Zase opakovaný scénář. Představa o mé neschopnosti, která mě provázela už od dětství. Nebyla jsem schopná vidět svoje úspěchy. Pořád jen to, co se mi nepovedlo, nebo co jsem udělala nějak špatně. Nedokázala jsem dát sama sobě hodnotu. Uznat, že za něco stojím. Asi jsem pořád chtěla slyšet od někoho, že jsem dobrá. A ono to nepřicházelo. Nakonec se to všechno smrskne na to, že „to malé“ v nás, chce (už konečně) slyšet tu pochvalu od rodičů. A ty rodiče si promítáme do učitelů, partnerů a lidí okolo.

Po čem opravdu všichni niterně toužíme nejvíce?

Po lásce. Celá ta touha uspět a něčeho dosáhnout … je touha po pozornosti. Po lásce. Ten byznys jsme se naučili už jako děti. Za „chyby“ se trestá, za úspěchy se odměňuje. V mozku máme centra odměny a trestu. Limbický systém – ta instinktivní část mozku – takže si to kódujeme už velmi, velmi brzy. Naučíme se „pravidla hry“.

A může se stát, že něco v nás ten tlak prostě už nedává. A nechce se chovat ani inteligentně, ani úspěšně... Z celého toho tlaku si vyrobíme i protitlak. Možná si začneme sami sobě i tak nějak škodit. Ničit si své úspěchy, neumíme si je užít, prožít, ocenit se za ně. Čekáme na nějaký zázrak zvenčí. Nějak „speciálně“ to chceme. A když už to uznání přijde, možná není zrovna tak, jak jsme ho chtěli (rodiče nás nemilovali zrovna tak, jak my jsme chtěli) a pak to, co dostáváme, neumíme vzít. Neumíme přijmout a ocenit to, co k nám přichází, protože ani neumíme dát hodnotu sami sobě. Je to hezky vidět v mezilidských vztazích. A taky na tom, jak sami mluvíme se sebou. Co si říkáme. Je fajn tomu dát pozornost. Možná mnohé z toho, co si říkáme je jen papouškování toho, co už jsme slyšeli kdysi. A máme možnost si toho teď všimnout a rozhodnout se, že už nechci být papoušek, co automaticky opakuje to, co slyší a co se mu říkalo.

Jít „na to“ přes tělo

Mám strategii: jdu na to přes tělo. Však to bylo také tělo, které mě na to upozornilo, protože dříve jsem si toho nevšímala. Tělo je v tomto velmi praktická pomůcka – úžasný nástroj. Pamatuje si ledacos a také cítí.

Čím více máme vědomí ve svém těle, tím lépe si uvědomujeme, kdy zase „tlakujeme“ nebo něco držíme. V těle je to totiž cítit. Často stačí to uvědomění. Postupně se učíme lépe vnímat své tělo a snadněji vnímat, kde máme zrovna něco zatnutého. A můžeme povolit. Něco jde hned a něco vyžaduje hloubkovou dlouhodobou práci. Osvědčily se mi jemné techniky založené na pozornosti … a pořád dokola trochu více jemnosti. Pracuji tak sama se sebou i s klienty. Často je totiž jemný přístup sám k sobě to, co nám schází nejvíce. Ten bič otrokáře si teď už děláme sami. Čím dříve a častěji si to uvědomíme a pustíme ho, tím lépe. A práce přes tělo nám v tom může v mnohém pomoci. Alespoň to je moje zkušenost. Rozpouštění a uvolňování pomocí zvuků, intuitivního pohybu, relaxace, tance, samozřejmě také mindfulness… a práce s mantrami.

Nebo třeba „na západní způsob“ i s afirmacemi. Hodí se takové, které podporují zodpovědnost sami za sebe a dovolují nám přijmout se ve své komplexnosti. Afirmace jsou kouzlené větičky, co nám kódují nová přesvědčení. Nejlépe se to „překódovává“ ve stavu, kdy je mysl vnímavější – tj. ráno hned po probuzení, po meditaci nebo před spaním. Tak tu sdílím jednu z těch, která se mnou je už delší dobu – třeba se bude hodit těm, kteří (také) mají tendenci podléhat přehnané sebekritice:

Miluji se bezpodmínečně.

Jsem dokonalá(ý) se všemi svými chybami.

Přijímám se.

Pokud vám nejde říci „miluji se“, zkuste místo toho „mám se rád(a)“. Ono v té češtině „miluji se“ může znít pro nás trochu zvláštně.

Protože velká část mých (sebe)studií se odehrává v angličtině, i tuto afirmaci jsem tu přeložila z anglického originálu, který používám a který ke mně přišel před několika lety. Ta angličtina mě tu v tom tématu dokonalosti zrovna baví – jen se na to podívejme: Imperfect. Imperfektní. Není to náhodou I´m perfect? I´m – I am – Já jsem. Dokonalý(á) se všemi svými chybami.

Originál (resp. tak, jak si ho pamatuji), zní takto:

I love myself unconditonally.

I am perfect with all my faults.

I approve of myself.

Možná to nepůjde hned dokonale. Ano, vnitřní tyran dokáže být velmi precizní zejména na poli osobního rozvoje, kdy (mi) do ucha křičí: Tohle už máš mít vyřešené.

Nemám. Nevznáším se stále na obláčku, nevidím všude jednorožce s duhou, sluníčkáři mi někdy lezou na nervy stejně tak jako kritici a temná síla v opozici. Ne, nejsem duchovní robot ani prototyp jogínky. A v jeden takový velmi temně hluboký moment, po tom, co jsem zabředla do počátku své existence a hlubin svého stínu, který mne požíral, a já si sama se sebou zrovna moc nevěděla rady, mi došla jedna velmi vzácná věc. Byl to jeden podzim v Čechách. Seděla jsem ve tmě u Vltavy a celý svět se zdál temný. Zejména můj život. U Karlova mostu jsem uviděla labuť. Černou. A já se cítila jak ta černá labuť. Nejen to. Cítila jsem se jak Darth Vader. Známý „padouch“ ze Star Wars. Tam jsou mimochodem pěkně vytvořené archetypální charaktery, a i naznačené, kde se v nás to temné bere – z bolesti. Zaplavena svou vnitřní bolestí nad svou existencí pozoruji tu černou labuť, jak plave sem a tam pod obloukem mostu …a rochňám se ve svém utrpení. Když tu náhle labuť otočí a vyjede o pár metrů stranou, kde ji osvětlí lampy. Je bílá.

Pro mne velmi silná scéna, při které mi došla hluboká pravda: ano, jsem jak ta labuť. Ale ta labuť není ani jen bílá, ani jen černá. Záleží na světle. A tak si tu hezky plaveme životem ve své čilé a živé imperfektní komplexnosti.

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket