Chtění

17. 03. 2018


Někdy máme málo, jindy naopak moc. Tohle a ještě tamto, tohle je lepší než tohle a tady to taky potřebujeme. Ještě tohle nemáme a to nám taky chybí a teď? Máme již všechno? Ne, určitě ne, ještě tohle. Ale skutečně potřebujeme to všechno? Nebo je to jen pouhým rozmarem chtění?

Touha v člověku vlastnit, mít a chtít vznikla někdy v minulosti tehdy, když ego a materie zakryla pohled údivu nad krásou kolem a blažený pocit v duši. A snad jsme to byli i my Evropané, kdo nechal zrak obrátit od nás ven, aby otevřel pole nedozírného chtění, vlastnění, oplocení a připoutání si, a tak i vydělení já z celku a ztrátě vnímání celistvosti. Kdybychom se setkali s původními obyvateli Latinské Ameriky, zjistili bychom, že nikdo z nich nevlastní půdu, nechtějí ji, uctívají ji, a když se zdraví slovy Inlakesh Alaken, v hloubce těch slov si vyjadřují: „Já jsem ty, ty jsi já.“ Kam se ale tyto principy vytratily v moderní civilizaci?

A tak i ve vztazích často chceme my sami za sebe, chceme druhého mít. Mám tě, ty jsi moje zlato, moje, moje, moje… Jenže pokud chtění jednoho svazuje druhého, jedná se stále o vztah dvou lidí? Jeden je pak spíše objektem chtění a druhý tím, kdo chce. A to, co původně bylo láskou a laskavostí, se stává těžce svazujícím obojkem, který postupně pomalu zužuje hrdlo. Jeden má moc a druhý tak málo, že nemůže dýchat. Ego nechalo utichnout duši a promluvil chtíč, lidská touha vlastnit, lpět, svoboda jednoho končila daleko v prostoru svobody druhého.

A pak chceme znovu, aby vše bylo jako před tím, a divíme se, že někde něco chybí. Ten druhý postrádá energii, důvěru a snažně si přeje být svobodný, znovu zažít pocit volnosti ptáka, který má rozpřažená křídla a cítí jen vzduch a prostor. To, co bylo, najednou odešlo, aniž bychom vlastní sebereflexí dokázali uvidět viníka v nás samotných, že jsme zkrátka chtěli moc a teď nemáme nic. Přemítáme, kde se stala chyba, a čím víc chceme, tím víc chceme druhou bytost, chceme ji znovu zahrnout podáním naší bezměrné lásky, až druhý odejde nadobro.

Přestali jsme totiž vidět druhého v nás, vidíme jen sebe v druhém. Vlastně vidíme sebe všude, abychom naplnili svou vlastní touhu, svoje vlastní chtění. Někdy je ale třeba nechat prostor a čas, aby se věci mohly stát, nechat chtění odejít a nic, ale vůbec nic nechtít, jen být a vnímat, co cítíme, ale nejen my sami, co cítíme my dva. Nechat odejít i svou neutuchající, ale ubíjející lásku v tichu a věnovat jeden druhému jen okamžik ztišení se, nechtít něco měnit. Zastavit se a třeba pozorovat ptáky letící na večerní obloze, kterou zabarvily sytě rudé červánky, list na stromě, který se chvěje, vánek v jejích vlasech a úsměv na jeho rtech. Nechtít druhého zahrnout drahými dary, ale cennými chvilkami bez chtění. A možná zjistíme, co všechno se v nás časem změní.

 

  • autor: Anna Řibřidová
  • foto: Shutterstock.com

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket