BLESKOVĚ
Zdraví 23. 05. 2020 PDF Tisk

Cestování v karanténě: Do hlubin vlastního nitra

Pandemie koronaviru SARS-CoV-2 zasáhla celý svět bez varování. Prakticky ze dne na den jsme přišli o spoustu věcí, které jsme pokládali za samozřejmé. Včetně cestování. Karanténa nám ale ukázala jeho jinou formu.

Cestování v karanténě: Do hlubin vlastního nitra

Postupně začíná docházet k uvolňování opatření a zdá se, že život se téměř po dvou měsících celostátní karantény začíná vracet do „normálu“. Můžeme se tedy pokusit o jakési bilancování a zamyslet se nad tím, co nám karanténa dala. Protože se říká, že všechno zlé je pro něco dobré. A ani případ pandemie koronaviru způsobujícího nemoc COVID-19 jistě není výjimkou. Karanténa nám sice zakázala cestovat po světě a republice, de facto nás tím ale přiměla cestovat někam, kam jsme se možná nevypravili už hodně dlouho. Do vlastního nitra. Co jsme díky tomu mohli zjistit? Co nám karanténa v tomto smyslu dala?

Čas
Ruku na srdce. Kolik z nás mělo před nástupem karantény čas na to si ráno přivstat a užít si vlastní jógovou praxi? Nevypadala naše rána spíše hekticky, neuspořádaně, stresově? Kdo měl čas posadit se po práci na terasu s šálkem kávy a užít si pár kapitol z oblíbené knihy? Kdo měl čas si po celém dni v práci a následně ve fitcentru či jógovém studiu, na nákupu a podobně večer popovídat s partnerem a se zájmem se ho zeptat, jaký měl den? Kdo měl čas se pořádně vyspat a nemít výčitky svědomí, že zahálí? Kdo měl čas na to zavolat mamince a zeptat se, jak všechno zvládá?

Pokud jsme si díky karanténě uvědomili, jak hekticky jsme žili a co všechno jsme kvůli tomu přehlíželi a zanedbávali, nevyčítejme si to. V duchu ahimsy na sebe buďme hodní, pochvalme se za to, že jsme si to uvědomili, a buďme vděční za příležitost zjistit, že jsme dělali něco, co nebylo v souladu s naším svědomím – o čemž zase mluví satja.

Čas je otázkou priorit. A my jsme jejich tvůrci.

Toleranci a ohleduplnost
Jak vypadají naše běžné dny? Ráno vypijeme šálek kávy, s partnerem se rozloučíme mezi dveřmi, letíme do práce, kde strávíme celý den, a večer se vracíme příliš unavení na to, abychom dělali cokoliv jiného, než se svalili na gauč a tupě zírali na televizní obrazovku? Máme partnery, rodiny, ale ve skutečnosti nejsme zvyklí s nimi trávit čas. Kvůli karanténě jsme k tomu byli donuceni. Nemohli jsme utéci za kamarádkou na víno nebo s „chlapy na pivo“. Museli jsme sedět doma, proti sobě a nějak se s nastalou situací srovnat.

Co nám ukázaly naše vztahy? Zjistili jsme, že spolu nedokážeme vyjít? Nebo nás naopak překvapilo, jak je nám doma s „domácími“ dobře? Rozvrátila karanténa naše vztahy, nebo je naopak utužila?

Možná jsme se vrátili k počátkům a začali se učit vzájemné toleranci a ohleduplnosti tak, abychom spolu mohli sdílet jeden malinký prostor. A možná jsme díky tomu zjistili, že když neklademe přehnané nároky na sebe a umíme si odpustit drobné i větší prohřešky, umíme to i u druhých. Možná jsme díky tomu všemu zjistili, že tolerance a ohleduplnost mají v našem životě své pevné místo a že díky nim jsme se naučili věci, které vyřešit nemůžeme, jednoduše pustit a nezabývat se jimi. Možná se nám díky tomu velmi ulevilo.

Respekt, soucit a vděk
Karanténa nám vzala spoustu vjemů, jimiž nás vnější svět dokáže zabavit, a výměnou za ně poskytla spoustu času, který nám možná spoustu věcí ukázal ve zcela jiných barvách. Možná jsme si uvědomili, že přes celý les nevidíme jednotlivé stromy, nebo naopak, že se příliš zaměřujeme na jednotlivé stromy a uniká nám výhled na celý krásný les.

Počáteční hněv a vztek možná nahradil soucit, něha a láska. Najednou nás nezdržovala a nerozčilovala rozrušená babička, která nám po telefonu hodinu povídala o tom, jak je pro ni celá situace nesnesitelná. Měli jsme čas ji poslouchat, takže jsme se vžili do její situace a začalo nám jí být líto a zatoužili jsme jí pomoci.

Díky tomu jsme si začali všímat lidí, kteří pomáhají již z podstaty svého povolání. Záchranáři, kteří kolem nás jezdí každý den, ale jejich práce není vidět tolik jako v tuto mimořádnou dobu. Možná jsme k nim pocítili respekt. Stejně jako k babičce, která se navzdory vysokému věku drží nad vodou. Jak bychom se asi chovali my na jejím místě? Možná nám došlo, že tohle všechno nám předtím tak nějak záhadně unikalo. A pocítili jsme za to ohromný vděk.

 

  • autor: Kateřina Hájková
  • foto: Shutterstock.com