Cesta za nedosažitelným snem

15. 06. 2019


Když jsem po třičtvrtě roce konečně získala certifikát učitele jógy, bylo mi nabídnuto pokračovat ve svém vzdělání v podobě mentoringu. Nemusela jsem o tom ani přemýšlet, protože jsem věděla, že je to přesně to, co chci.

Po 210 hodinách ve škole jsem věděla, že v porovnání se všemi znalostmi jógy je to nic, a mé studium zkrátka musí pokračovat. Učitelka, která mi to nabídla, je jako studnice všech možných znalostí a její hodiny jsou zkrátka legendární. Její velmi silná stránka je také anatomie, což je oblast, která mě ani moc nebavila, a tím pádem mi úplně tak nešla. Tudíž byla pro mě perfektní. Ona si je toho velmi dobře vědoma. Perfektně znala mé stránky silné i slabé. Tenkrát jsem to ještě nevěděla, ale krásně mě popostrkovala právě tam, kam jsem potřebovala. Vyzdvihovala mou sílu a nechala mě se prát se svými slabinami. Měla pro mě perfektní plán. Tohle všechno z ní dělá skvělou mentorku.

Trochu jsem se bála finanční stránky, protože vzdělání, obzvlášť pak za mořem, je poměrně drahé. Ona mi ale řekla, že žádné peníze nechce, ale očekává, že budu dřít jako kůň, pokud ne, tak končím. A tak to všechno začalo.

Jako majitelka O2 teacher trainingu a national teacher trainer pro Oxygen Yoga a fitness pro mě začala otevírat velké nové dveře. Brala mě všude s sebou, ať už to byla škola, její hodiny, nebo jakékoliv pokračující vzdělávání „našich učitelů“. Tuto možnost jsem měla i s jinými učiteli, kteří se na tomto všem podíleli. V tuhle chvíli jsem tam byla jen na pozorování. Seděla jsem v koutku a pozorovala vše, co dělají, analyzovala jsem, snažila se přijít na to, proč říkají a dělají právě to a to, psala si poznámky a otázky. Když jsem měla chvilinku, kdy mi bylo všechno jasné nebo byl čas na šavásanu, s obdivem jsem vše pozorovala a v hlavě jsem měla ten nesmělý hlásek, který mi říkal, že se nemůže dočkat, až budu sedět na jejich místě. Otázka ale byla: „Budu tam někdy sedět?“ Byla jsem tak mladá, neučila jsem tak dlouho jako jiní, byla jsem nová, a i přes všechnu těžkou dřinu jsem zdaleka neměla vědomosti a schopnosti jako jiní. Někdy to má ale život velmi dobře naplánované. Zbývaly dva dny do dalšího pozorování Teacher Trainingu, když mi zazvonil telefon a na drátě byla moje učitelka. „Jsem nemocná, nemůžu v sobotu učit, mohla bys zaskočit? V plánu jsou twisty, sútry 14, 15 a 16, a techniky učení. Tohle všechno znáš a umíš. Bereš to?“ Nevěděla jsem, jestli mám skákat radostí, anebo začít být pořádně nervózní, nicméně ájurvédská doša pita se ve mně ozvala a jako vždy mě tlačila ke všem věcem nemožným a z mé pusy vyskočilo: „Ano, jistě. Žádný problém.“

Za malou chvíli mi přišel e-mailem sylabus, rozpis toho, co a jak dlouho mám učit. I když znám naše manuály nazpaměť, najednou se mi zdálo, že neumím nic. Už ale nebylo cesty ven.

Dívky v tomto kurzu jsem znala, chodily na mé veřejné lekce a já pozorovala jejich studium a upravovala jejich pozice během praxe. Nikdy jsem je však přímo neučila. Žaludek na vodě a knedlík v krku, to byly mé pocity. Výzvu jsem už přijala a zklamat jsem nemohla.

Sedla jsem si před ně. Každý den začínal meditací. Pamatuji si, když jeden z mých učitelů říkal, že dýchání a meditace na začátku lekcí jsou spíše pro nás, učitele, abychom se zklidnili a našli uzemnění. A je to pravda veliká. Začaly jsme studiem súter a asi nejvíce mě překvapilo, kolik mého soustředí to vyžadovalo. Sútry většinou probíhají stylem konverzace, načtou si je doma a pak je rozebíráme, já se tím pádem musela soustředit na každé slovo, které řekly. Velmi rychle si vše srovnat v hlavě, jestli to může být pravda, nebo ne, jaký příklad ze života použít a tak dále a tak dále. Pak jsem přešla ke studiu ásan a hodně jsme se zaměřovaly na anatomické zdraví, co je a není dobré pro různé typy těl. Na řadě byla technika učení, což byla a je jedna z mých oblíbených částí, a fyzická praxe, kde se ve mně prolínal pocit soucitu, protože jsem věděla, jak těžké to je, ať už psychicky, nebo fyzicky projít touto školou, a ten chtíč, aby byly co nejsilnější a nejlepší, protože to budou potřebovat, aby ustály svět, který na ně čeká po škole. Nastal klid v šavásaně a já se konečně mohla zase volně nadechnout. Mým tělem, myslí i duší projel pocit, který dodnes neumím popsat, a já věděla, že tohle je něco, co chci dělat po celý svůj život.

Vždy to byla pro mě výzva, ať už v teacher trainingu, kde jsem se kolikrát setkala s lidmi, kteří byli o mnoho let starší než já a já je měla učit. Nebo s lidmi, kteří jsou původně z Indie a ovládají sanskrt mnohem lépe než já. Nebo když jsme pořádali pokračující kurzy pro stávající učitele a ti učili mnohem déle než já a já jim vyprávěla o tom, co zlepšovat. Ten pocit naplnění je k nezaplacení. Ale vůbec nejlepší je, když vám někdo „projde rukama“, úspěšně absolvuje, nastoupí do práce jako učitel a vy po několika letech zavítáte na jeho hodiny a jen se vám otevře pusa a vidíte, jak skvělý a plný nadšení a lásky je. Je krásné sledovat příběhy „svých“ studentů, kdy máte ve škole dívku, které je 17 let a po pár letech vidíte fotky, které ukazují, že nastoupila do armády a jako vojanda učí jógu pro zhruba 700 vojáků, nebo starší paní, která miluje jógu celý svůj život, ale nikdy neměla odvahu naplnit svůj sen, a pak jí je 65 let a ona se konečně rozhodne, absolvuje a učí v domovech důchodců, nebo kluka, který je zakřiknutý, neví, kdo je, a skrze jógu najde sám sebe a s otevřeným srdcem vstoupí do světa.

To je jóga a děláme ji všichni dohromady. Spojení, která takto vzniknou, nikdy neuhasnou.

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket