Cesta tradiční tantry aneb Jak jsem hledala štěstí v indickém ášramu

21. 10. 2019


Chystala jsem se na tuto příležitost více než rok. Šest týdnů očistných praxí v tradičním tantrickém ášramu u jednoho z pouhých třech učitelů v celé Indii, již se věnují této prastaré cestě a jsou ochotni ji předávat.

Tradiční tantrou zde myslím tantru pravorukou – tedy žádné doteky, žádné sdílení pocitů v kruhu, žádný komfort ani čas pro sebe, a jak se záhy ukazuje, téměř žádný spánek. To už jsem ale v procesu.

Přijíždím do rozestavěného ášramu uprostřed rurální placky ve střední Indii. Staveniště uvnitř i vně. Mám jet lag a batoh plný předepsaných čtyř setů různobarevného oblečení, které mě halí od hlavy až k patě, a k večeři dostanu placku s rýží. Muži a ženy bydlí odděleně ve dvou velkých ložnicích na palandách. Když se Kanaďanka na posteli nade mnou přetočí na druhý bok, je to trochu jako lehké zemětřesení.

Po kotníky v ledové vodě a praxe janter

Vstáváme ve 4.00. Den začíná sprchou a rituálem v hlavním chrámu, kde stojíme bosky po kotníky ve studené podzemní vodě, která tudy protéká. Je asi 12 stupňů a po pár desítkách minut jsem zmrzlá na kost. Kolem 6.00 máme chvilku na čaj. Program jedeme po čakrách. Očistě každé čakry věnujeme zhruba 6 dní. Gurudží takto zkondenzoval praxi, kterou jeho předchozí studenti dělali 6 let, do 6 týdnů. Tuto ideu mu vnukl jeho astrální guru, tedy hlavní z jeho 57 učitelů, který je již po smrti.

Set praxí začíná dnem janter a praxí manter. Vytváříme osobní jantru pro danou čakru z obarvené rýže, kovových nádob a listů a také velkou skupinovou jantru pro všech 28 účastníků. Jantry slouží jako vodiče energie, pečetíme je zasvěcením konkrétnímu hinduistickému božstvu a praxí manter. Brzy chápu, že tento první den je jaksi odpočinkový, přestože rozhodně neodpočíváme. Jíme dvakrát denně, v 10:30 a 17:30, indickou veganskou kuchyni, kde je většina pokrmů s rýží, z rýže, s moukou nebo z mouky a k tomu zelenina na různé způsoby.

Očistné techniky a bylinný den

Další den praktikujeme samskáry a nádí šódhanu, což v praxi vypadá tak, že sedíme nazí (ženy a muži zvlášť) na betonové zemi, různé části těla máme pomazané pastou z kořenů, bylin a někdy i živočichů a x hodin přeříkáváme mantry v sanskrtu. Část dne děláme krije – očistné tělesné techniky – kdy desítky minut děláme dokola jeden (nepříjemný a bolestivý) pohyb, např. ležíme na břiše na betonu a rychle za sebou zvedáme ruce a nohy od země. Bylinný den završujeme rituálem „abišekam“, kdy sedíme venku na značkách (z pohledu tantry energetických portálech) a Gurudží na nás leje různé bezva tekutiny jako studenou vodu, jogurt, přepuštěné máslo a podobně. Klepeme se zimou.

Přežít ohnivé rituály

V dalším dni děláme jagny, rozumějte rituální ohně. Každý máme svoje rituální ohniště a děláme tři sety ohňů po třech hodinách. Polední oheň se dělá v parném slunci, je vedro k zalknutí a nesmíme pít, nesmíme ani odejít na záchod. Basu, pomocník Gurudžího, mě posadí na sever, protože jsem podle jeho názoru „silná“. Znamená to, že mi celých 9 hodin jde kouř z pálených dřev, bylin a olejů z rozžhaveného ohně přímo do obličeje. Vidím kolegy kolem sebe psychicky i fyzicky kolabovat, inhaluju kouř, pláču, motá se mi hlava, po pár hodinách začínám halucinovat. Když dokončíme druhý oheň, vidím fialově, klepu se jak ratlík, mám zimnici, ale moje tělo žhne, vnímám energie všeho kolem sebe, chce se mi zvracet a nemůžu vstát. Gurudží ale zamává rukama a řekne, že musím dodělat poslední oheň, jinak ten stav nepřejde, že se mi zvedá v těle kundaliní. U posledního ohně málem zdechnu, ale zimnice opravdu přejde. Následující den nás čeká 10 hodin meditace u janter v hlavním chrámu. Všechno mě strašně bolí, ale sedět 10 hodin ve studeném chrámu je po ohňových rituálech vlastně brnkačka. V meditaci kamsi odpluju. Následuje den volna, kdy zajedeme do města koupit něco na svačiny přes den. Ve městě je smog a blázinec, vrátím se úplně vyčerpaná. Kdybych věděla, že ostatní dny volna budou zrušené, užila bych si ho jinak.

Přísná pravidla tantrické armády

Ze začátku spíme 7 hodin, pak 6, 5 a najednou zjišťuju, že spíme 3–4 hodiny denně. Nevím, kde beru sílu, jsem v jakémsi transu a celé dny se v podstatě nezastavíme. Když na mě přijde řada s mytím záchodů, libuju si, jaká je to příjemná odpočinková činnost a přistihnu se, že si hraju s barevnými víčky od mycích prostředků. Program se zahušťuje. Gurudží často úplně změní původní plán, neustále někam přebíháme a máme zodpovědnost za celou skupinu. Když někdo něco pokazí, musíme to dělat znovu. Pravidla jsou velmi přísná. Je z nás taková tantrická armáda.

Několikrát za den zažívám velké propady, mám pocit, že dobrovolně podstupuju zvláštní druh mučení, což je vlastně pravda. Vrátí se mi vzpomínky na všelijaká traumata a zapomenuté zážitky, roky holotropního dýchání, změněných stavů vědomí, meditací a terapií, všechno se jakoby zrychlí a zkondenzuje. Z psychologického hlediska jsou mnohé situace zde pro mě čistě retraumatizační. Denně musím jít daleko za hranice toho, co je pro mě únosné, vydržet nesnesitelné. Mezitím přicházejí občas stavy úplného nadhledu a blaženosti.

Reprezentantka bohyně Kálí

Když na mě Gurudží položí ruce a předává nauku, cítím se jako tunel vesmírné energie. Zvolí mě na pozici správce všech janter a jmenuje mě reprezentantkou bohyně Kálí – tuto energii držím pro celou skupinu. Z pohledu tantry je to velká pocta. Z pohledu obyčejného člověka, kterým v jádru jsem, je to čím dál větší úlet. Mezi rituálními ohni musíme za Gurudžím a na lačno máme sníst pět dlouhých čili papriček. Nesnáším čili. Nejsem sama, žena sedící vedle mě dostane panickou ataku. Další den máme půst a nesmíme pít ani vodu. Chodíme kolem jagen namazaní hnědou pastou na slunci a jsme úplně dehydratovaní. Kamarádka má k tomu průjem a málem omdlí. Dostane napít kokosové vody. Je noc, ležíme v posteli, ale nesmíme usnout, musíme vydržet do půlnoci, kdy máme rituálně sníst první jídlo. Po jídle se teprve smíme napít a jít spát.

Den šesti jídel

Když o pár hodin později už zase stojíme v ledové vodě, čeká nás den „šesti jídel“. Musíme sníst vše, co se naloží na talíř (sladké, slané, kyselé, pálivé) celkem šestkrát, vždy před a po rituálním ohni. Účelem je spálit svoje ego ve vnitřním trávicím ohni a plně se odevzdat praxi. Nejíst a nepít je proti tomu sladká vzpomínka. Po prvních dvou talířích mnozí zvrací z přejedení. Všem je špatně. Někteří se bouří, už nechtějí jíst a zvracet, ve skupině je velký tlak, všichni jsou na pokraji sil. Gurudží se jde poradit s astrálním guru. Ten navrhne dvě varianty – zbylé jídlo prostě všichni spolykáme a budeme zvracet a získáme 100 procent účinků celé praxe, nebo jídlo odmítneme sníst a astrální guru rozhodne, zda ho spálíme v ohni, což nám dá asi 99 procent účinků praxe, nebo ho dáme krávě, což nám dá jen požehnání (praxe tím bude anulována). Ve skupině zavládne panika. Poblitý kolega z Brazílie říká, že už nesní ani sousto, vedoucí skupiny z Řecka se na něj hněvá, že je ochoten zkazit praxi pro celou skupinu. Žena z Ukrajiny dramaticky pronáší: „Kdyby mi Gurudží řekl, ať sním hovno, tak sním i hovno!“

Očistný smích

Gurudží ale nečeká, až se dohodneme, sedí před jagnami a už dává naše jídlo krávě. Někteří psychicky kolabují, pláčou a já najednou vnímám, že je mi to úplně jedno. Směju se očistným smíchem. Nezáleží mi na tom, jestli sní jídlo kráva, já nebo oheň. Vzpomínám na všechno, co jsem v životě musela vydržet a vydržela, a vidím, že to nic neřeší, že to je jenom další vzorec. Vidím, že nepotřebuju nic dokazovat sobě, Gurudžímu ani nikomu jinému, že už nepotřebuju být silná a všechno vydržet. Vidím, že jsem v duchovním učiteli hledala něco, co jsem nenašla u svého otce a co jsem pochopila, že nenajdu ani u životního partnera. Bylo to převlečené ve spirituálním hávu, a tak ušlo mojí pozornosti, že jsem hledala ideál muže, který mě povede životem, bude oporou v každé životní situaci, někoho, komu vlastně mohu odevzdat svůj život a kus zodpovědnosti za něj. Vidím, že zodpovědnost za svůj život ale potřebuju přijmout ve své celistvosti sama. Vidím, že není mou podstatou ji dávat komukoli jinému a že ani netoužím tuto podstatu změnit. Vidím, že bych nesnědla hovno, ani kdyby mi to řekl Gurudží.

Očistný smích

Když příští den musíme nalačno sníst misku rozmačkaného česneku, nechávám to celé jenom projít, nic už si nemyslím. Mnozí zvrací. Pak skáčeme asi hodinu na místě s rukama nad hlavou a křičíme „húúú“. Dodělám praxi třetí čakry a oznamuju Gurudžímu, že odjíždím. Obávám se jeho reakce. Je to pro mě akt skutečné vnitřní síly. Nemohu svoje srdce odevzdat této nauce a bez toho se tak extrémní praxe dělá těžko. Moje srdce je můj život, moje dcera, partner, moje rodina, práce, hudba, jóga, meditace a uvědomuju si, jak moc to všechno mám ráda přesně tak, jak to je.

Účastníci procesu zírají. Gurudží mi s úsměvem dává požehnání na cestu a, k překvapení všech, možnost dodělat zbylé praxe sama ve svém vlastním čase. Říká mi, že mám velikou duchovní sílu a že jsem u něj v ášramu vždycky doma. Je to milé, ale největší radost mám z toho, že konečně opouštím bránu tohoto dobrovolného martyria, které je jen symbolickým obrazem celého mého života, a s ním opouštím i přesvědčení, že musím v životě „vydržet, abych si zasloužila“.

 

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket