Jenže jak skloubit ono přirozené puzení, které v nás probouzí období tepla a pohody, s povinnostmi, které musíme každodenně vykonávat pro svou obživu? Práce a zábava je věčné téma. Ti z nás, kteří mají to štěstí, že se mohou živit tím, co je baví, také nejsou zcela z obliga. Práce je zkrátka práce. Aby se s ní člověk naučil žít, musí ji milovat. A aby ji mohl milovat, musí k ní najít cestu. A aby po té cestě rád šel, musí se naučit si ji zpříjemnit.

Volnost a svoboda jógové praxe

Takovým zpříjemněním se může stát pravidelná jógová praxe, která nám dá svobodu vytvořit si svou vlastní realitu, v níž se budeme cítit stejně dobře jako v ásanách, jež při praxi provádíme. Vlastní jógová praxe se zároveň může stát prostředkem pro zkoumání sebe sama a objevování nepoznaného. Toho, co se skrývá v našem nitru. Není to vždy pěkné, vždy je to ale naše. A tak pokud chceme ve své mysli i duši nastolit onu touženou harmonii, je třeba se přijmout se vším všudy. Jedině s takovým přístupem budeme schopni dosáhnout dokonalého souladu mysli a duše, a snad částečně zastavit změny pohybu mysli, o které se jógová praxe pokouší.

Prostor pro vyjádření a pochopení sebe sama

Jóga nám dává prostor pro vyjádření sebe sama v plné šíři a celé kráse. Jejím prostřednictvím poznáváme prostor, který je jen náš a je nám zcela vlastní. Postupem času, jak stárneme a přestáváme si uvědomovat drobné maličkosti, které zaplňují naše dny, ztrácíme s tímto vnitřním příbytkem kontakt a zapomínáme na to, že jsme jej kdy vlastně znali. S tím souvisí odcizení sobě samému, které vždy souvisí s pociťováním zmatku, chaosu a ztráty individuality. Na té potom nezdravě lpíme – protože si jí nejsme vědomi, snažíme se ji vyhledávat v každém detailu svého nevědomého života, a mlčky tak v sobě pěstujeme zárodky egoismu.

Slepá cesta egoismu

Tato cesta je cestou bezvýchodnou, nekonečnou a také slepou. Zcela a úplně se liší od té, o níž jsme mluvili na začátku. Tato cesta je cestou ven, zatímco prve probíraná je cestou dovnitř. Takovou, která jediná je správná. Nenechme se mýlit – nesoudíme, nehodnotíme, pouze konstatujeme. Protože každý, kdo tápe, jistě v hloubi duše cítí, že jediná správná cesta návratu je ta, která vede do hlubin vlastního nitra. Pouze zde se totiž nacházejí odpovědi na všechny vyřčené i nevyřčené otázky. Máme je tu přímo před očima, jako na dlani, stačí se podívat. Jen trochu jinak, než jsme zvyklí. Každý, kdo se pravidelně věnuje jógové vnitřní praxi, jistě zná oba rozměry termínu vidět. Ti, kteří se na svět dívají pouze očima, jsou totiž často k jemným záležitostem slepí. Přestože z fyziologického hlediska mají zrak naprosto v pořádku.

Vidět a dívat se

Někteří lidé stráví celý život cestováním. Chtějí poznat celý svět a jejich cílem je vidět toho za svůj život co nejvíce. Chtějí vidět, ale nedívají se. Často v oněch viděných zážitcích hledají vnitřní naplnění, kterého se jim v běžném životě nedostává. Myslí si, že je najdou tam venku – kde každý den překračují hranice vlastních možností a zhlížejí krásy vnějšího světa. Třeba je to přivede na vnitřní cestu, kterou nabízí jóga. Proč ne? Důležité je uvědomit si záměr, s nímž cestujeme – venku i uvnitř sebe sama. S tímto záměrem potom jasně jednat a jemu přizpůsobit své jednání. Tedy nedělat nic jen tak zbůhdarma. Cestovat a být si vědom toho, proč to vlastně dělám. Protože už ono uvědomění si záměru a jeho vyřčení je práce se sebou samým, které v konečném důsledku znamená nástup na cestu vnitřního cestování.

A tomu všemu nás učí jóga. Dívat se, poslouchat, vnímat. To vše nám dává na naše cesty. Ať už jsou jakékoliv a ať už vedou kamkoliv.

• autor: Kateřina Lukášová
• www.sadhak.cz
• zdroj fotky: Shutterstock.com