Právě jsem dokončila svou práci. Byl to opět jeden z těch náročných dnů plných fyzické práce. Zbývalo už jen donatírat stůl a židličku. Respektive zbývalo už jen doladit detaily, to znamená, doplnit na určitá místa mátový odstín barvy.

Byla jsem vzteklá. Začínala jsem s myšlenkou, že přetřu plastový nábytek z červené na bílou barvu. Moje počáteční představa byla vidina dokonale sněhově bílého nábytku. S tím, že na dětský stoleček pak něco nakreslím mátovou barvou a popustím uzdu své fantazii na velké ploše. S nadšením a elánem jsem se pustila do práce. Jaké bylo mé rozčarování, když stolek po prvním nátěru vypadal strašlivě. Chtělo se mi brečet. Jako člověk, který takovou práci dělal poprvé, jsem netušila, na co dávat či nemuset dávat pozor. Třeba na stékající kapičky. Zabralo mi jedno celé odpoledne dostat tento nábytek do stavu, který bych nazvala „přijatelný“. Bylo mu z toho výsledku smutno. Uložila jsem všechno do garáže a šla spát.

Ráno jsem si chtěla jít zaběhat a jako vždy si po příjemném protažení udělat svou praxi aštanga jógy. Už při běhání jsem ale cítila, jak neskutečně mě bolí ruce. Byla jsem tolik vyčerpaná z posledních dnů, kdy jsem jen tahala krabice a ukládala věci po přestěhování do našeho nového DOMA. „Nevadí, tak vynechám ráno aštangu a odložím ji na později,“ řekla jsem si. Dopoledne jsem věnovala dalšímu natírání toho zatraceného nábytku. Zase jsem se vztekla, že to nevypadá dle mé počáteční, nádherné představy. Bylo po poledni, když jsem si dala pauzu. Doma jsem přemýšlela, co je zase špatně. Rozložila jsem si podložku na jógu a začala...

Bolí mě celé tělo, ruce, nohy. „Proč si radši nejdeš lehnout?“ napadlo mě při surya namaskar. Zaměřila jsem své drishti na kořen nosu a pořádně se nadechla od spodních žeber. Vypustila jsem veškeré myšlenky na dnešní a včerejší ne zcela vydařenou práci a soustředila se na své nitro. Na dech. Na to, co dělá praxe s mým bolavým tělem. Šlo to. Po třetím pozdravu slunci to šlo najednou všechno samo. Jako by s mou praxí odplul veškerý vztek a napětí z posledních pár dnů. Přidala jsem si k dnešní praxi nádí šódhana. Ano, pomohlo, velmi. Uklidnit se, nechat proplouvat energii v celém těle. Pránájáma pomohla mé mysli. Získala jsem tolik chybějící rovnováhu.

Po praxi jsem si dala jídlo, na které jsem měla chuť. Plná radosti jsem se vrátila ke své práci a dokončila ji. Najednou mi došlo, že svá očekávání bych občas měla vypustit. Nemít žádné představy o výsledku a žádná očekávání. Protože jakmile začnete něco dělat a nemáte očekávání, nejste zklamáni, ani překvapeni. Možná je lepší být jen pozorovatelem v určitých chvílích a za určitých podmínek.

• autor: Veronika Nadymáčková
• foto: Shutterstock.com