Jak se při praxi nenutit do závratných výkonů podle Instagramu? Důležité je uvědomit si, že jóga není závod, praktikovat s ahinsou (aby to nebolelo), respektovat své limity, vnímat praxi hravě, jako hru se sebou – zjišťovat, co funguje, co mi dělá dobře, vnímat jedinečnost každé ásany, nesnažit se „narvat“ všude za každou cenu. Takový přístup pomáhá pěstovat i vnitřní praxi – jak posílit sebe sama, jak se vydat z komfortní zóny, ale bezpečně a radostně, jak se naučit říci „ne“, jak se nenechat někam „natlačit“ přes vlastní vůli. Dobré je experimentovat s dobou – ráno, poledne, večer? Kdy nám to vyhovuje? Ptát se sám sebe: Neulpívám na své praxi? Pokud máte problém s pravidelností, vnímejte praxi jako „rande sama se sebou“, setkání s milovaným člověkem – to byste přeci nezrušili, protože se „vám nechce“. To může být cesta, jak si vytvořit rutinu pro praxi.

Různí lidé, různé cesty
Každý člověk je jiný: jinak vnímá, jinak chápe, jinak rozumí. Do jednoho si můžeme laskavě rýpnout, jenže u druhého si to dovolit nesmíme, protože víme, že by se urazil nebo by to vzal vážně a skutečně by se ho to dotklo. Lidé mají rádi různé jídlo, různé pití, různé vůně. Někdo je sova, ponocuje a ráno se nemůže vyhrabat z vyhřáté postele, jiný je skřivan, chodí „spát se slepicemi“ a ráno se nemůže dočkat, až s prvními paprsky slunce (nebo ještě před nimi) pozdraví nový den. Někdo je hypermobilní, jiný má zatuhlé kyčle a musí věnovat mnoho úsilí tomu, aby je uvolnil. Někdo se celý den hrbí u počítače, bolí ho záda a neví, jak by je měl správně narovnat, dalšího bolí nohy, protože zase většinu dne v práci stojí.

Nebezpečí srovnávání se s ostatními
Lidé jsou různí, a tak je logické, že praxe jednotlivců se budou lišit. Jak by to mohlo být jinak? A přesto se stává, že se v praxi snažíme dostat někam, kam nás tělo evidentně nechce pustit a dává nám to najevo všemožnými způsoby. Přesto se stává, že se nutíme do praxe poloh, které se nám líbí, ale vůbec se v nich necítíme dobře. Paradoxní je, že když se do nich dostaneme, necháme se vyfotit a spěcháme pryč místo toho, abychom v nich pobyli a pracovali tedy na tom, abychom se zde dobře cítili. Přesto se stává, že se srovnáváme s ostatními a když vidíme, že jeden zvládne, co my nedokážeme, připadáme si méněcenní, klesá nám sebevědomí a jsme rozhodnutí pracovat na tom, abychom se mu vyrovnali i za cenu bolesti… Protože co bolí, to sílí. Alespoň tak se to říká. Platí to ale i u jógy?

Jak zní hlas ega
V takových chvílích, kdy sami sebe porovnáváme s ostatními a dělá nám dobře, že je převyšujeme, nebo naopak špatně, že jsme hluboko pod nimi (nebo si tak alespoň připadáme), se ozývá naše ego, kterému je příjemná pozornost, rádo se ocitá na výsluní, naopak nekomfortně se cítí ve stínu, zapomenuto, opomíjeno… Pod jeho vlivem zapomínáme na ahinsu, neubližování, a při praxi, která by měla být odrazem naší vnitřní dynamiky, se pouštíme někam, kam sami nechceme. Jenže když oni, tak my také… Ale proč vlastně?

Jak se sebou komunikovat
To všechno rozhodně neznamená, že bychom se měli vyhýbat polohám, kterých se bojíme, které nám „nejdou“. Naopak. V józe je to jako v životě: některým situacím, překážkám, událostem, lidem se nevyhneme a musíme je překonat, postavit se jim, zkrátka zvládnout to, co nám život předkládá, jak nejlépe umíme. To je ale něco úplně jiného než se dobrovolně tlačit někam, kam nemusíme a kde se vůbec necítíme dobře. Uměním je naučit se cítit dobře v jakékoliv situaci a ne dostat se do jakékoli situace a klepat se v ní jako osika, stresovat se a stýskat si, jak je život nespravedlivý. A právě tomu nás může naučit jóga: respektovat své limity, ctít své přednosti, učit se hledat v sobě světlo, klid a mír, nechat se jimi prostoupit, stát se jimi a cítit se díky nim dobře kdekoliv a kdykoliv. Díky nim, díky sobě, protože takoví jsme.

Respektujme své limity, ctěme své přednosti
Vzpomeňme si na to příště, až se budeme snažit švihem dostat do stoje na hlavě, protože se v něm všichni na Instagramu fotí. Že je něco snadné pro jednoho, neznamená, že to musí být snadné pro druhého. A platí to i naopak: co je pro jednoho obtížné, může být pro druhého jednoduché jako facka. Tak to zkrátka je. A vlastní pílí, vytrvalostí a úsilím se můžeme dostat tam, kam chceme, ovšem s respektem a láskou k sobě, bez obětí na vlastním těle i psychice. Praktikujme pro sebe, ne pro někoho jiného. Jednejme se sebou jako s nejlepším přítelem, nejdražším člověkem. Neubližujme si, buďme na sebe hodní. Při józe, při praxi, v životě mimo podložku.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com