Buddhismus

09. 05. 2019


Oblast, na které se rozkládá dnešní Indie, je neuvěřitelně nábožensky bohatá a různorodá. Mnoho světových náboženství tu dokonce vzniklo a dodnes je náboženský život v této zemi velmi silný. Pojďme se postupně podívat, na nejrozšířenější indická náboženství a jak se prolínala s jógou (nebo jógami).

Buddhismus patří k těm náboženstvím, která v Indii přímo vznikla. Není samozřejmě sám, ale na rozdíl od ostatních (o kterých si povíme později) se rozšířil do celého světa a momentálně je většina buddhistů mimo Indii (koneckonců sám Buddha se narodil nejspíš mimo hranici dnešní Indie).

Buddhismus ale nepředstavuje nějaký jednotný směr. V průběhu doby se různě vyvíjel na různých místech a vzniklo nepřeberné množství buddhistických směrů a škol, které často mají velice rozdílné cíle i praxe. My se zkusíme omezit na tu nejstarší podobu buddhismu, protože její základní principy najdeme i u všech pozdějších škol.

Zakladatel

Na rozdíl od hinduismu má buddhismus svého zakladatele. Je jím Siddhártha Gautama zvaný Buddha Šákjamuni (což by se dalo přeložit jako „Probuzený mudrc z rodu Šákjů“). Příběh jeho života je světoznámý, a byl dokonce už námětem mnoha filmů. Mladý Siddhártha se narodil někdy v 5. století před n. l. a byl z počátku princem, který žil v naprostém přepychu. Astrolog podle jeho horoskopu předpověděl, že se stane velkým asketou a mudrcem – to ale není kariéra vhodná pro prince, takže mu rodiče všelijak zapovídali kontakt s vnějším světem a Siddhártha žil jen v samých zábavách v paláci. Jeho otec všem přikázal, že Siddhárthovi nesmí přijít na oči nic, co by ho mohlo trápit nebo vylekat. Ale protože mladý princ vyjížděl občas i ven, stalo se tu a tam, že se s někým potkal. Takto došlo i k památným třem setkáním, která změnila běh jeho života. Nejprve potkal starce, poté člověka stiženého těžkou nemocí a naposled smuteční průvod odnášející mrtvého na spálení.

Siddhárthovi došlo, že v palácových radovánkách nemůže uniknout stáří, nemoci ani smrti. Rozhodl se, že s tím musí něco udělat a jedné noci utekl pryč a stal se potulným asketou. Navštěvoval různé učitele a zkoušel různé duchovní praxe. Šel až do extrémního asketismu, kdy jedl pouze jedno zrnko rýže denně apod. Zjistil ale, že tudy cesta nevede. Nakonec se mu podařilo dosáhnout probuzení po devíti dnech meditace pod stromem bódhi (potomek tohoto stromu stále stojí na stejném místě v indické Bódhgaji, které je dnes jedním z hlavních buddhistických poutních míst). Kousek odtud, v antilopím háji, také pronesl svou první řeč pro první čtyři žáky. Poté za ním začalo přicházet stále více žáků a z nich se stali ti, které bychom dnes nazvali buddhistickými mnichy. Později vznikly též první kláštery.

Základní principy

Základní nauka buddhismu je shrnuta v tzv. čtyřech vznešených pravdách:

  1. Vše je neuspokojivé nebo přímo strastiplné.
  2. Příčinou toho je žízeň neboli touha. Ať získáme v tomto světě cokoli, nikdy nám to nepřinese dokonalé uspokojení, pořád bude něco chybět, pořád budeme chtít víc nebo něco jiného. Kvůli tomu se také stále znovu rodíme a umíráme a celý cyklus pokračuje do nekonečna.
  3. Je možné se z tohoto koloběhu vymanit díky dosažení probuzení (bódhi) nebo nirvány.
  4. Existuje cesta, kterou toho můžeme dosáhnout.

Tou cestou je vznešená osmidílná cesta (árja-aštánga-márga): správný náhled, správný záměr, správná řeč, správné chování, správné žití, správné úsilí, správné sebeupamatování, správné soustředění.

Mnoho badatelů neoznačuje ani Buddhovo učení přímo za náboženství. Jeho základem byla totiž prostá metoda jak dosáhnout vysvobození ze strasti. Neřešil žádné teologické ani jiné teoretické otázky. Proto Buddha například nikdy neodpověděl na otázku, jestli existuje Bůh (případně jaký), anebo ne. Rozhodnout to by nám nijak nepomohlo na cestě k osvobození, a až dosáhneme osvobození, tak už budeme vědět. Proto buddhismus dodnes otázku boha neřeší a z evropského pohledu je to paradoxně ateistické náboženství.

Podobně jako hinduismus je i součástí buddhismu nauka o karmě (skutcích a jejich následcích) a reinkarnaci. Vlastně v mnoha ohledech je buddhismus hinduismu velice blízko. Ortodoxní hinduisté ho ale vyloučili, protože buddhismus odmítá autoritu Véd. Ve své původní podobě se Buddha odvolává pouze na každého osobní zkušenost. Ve slavné Káláma suttě Buddha říká: „Nespoléhejte na to, co jste získali opakovaným slyšením, ani na tradici, ani na legendy, na to, co je dáno v písmech, na teoretické spekulace, na samozřejmé pravdy, na uvážení zdánlivého stavu věcí, na to, že se nějaký názor shoduje s vašimi představami, na něčí přesvědčovací schopnosti ani na úvahu, že ‚tento mudrc [tj. Buddha] je náš učitel‘“ (př. M. Rozehnal). Základem totiž není slepá víra v autoritu, ale správná praxe a následná zkušenost. Pokud se zkušenost nedostaví, je někde chyba.

Dalším důležitým principem jsou tzv. tři klenoty: Buddhadharma (učení) a sangha (společenství). Buddhismus vznikl jako mnišská komunita, a proto pro ně bylo společenství mnichů velmi důležité. Dnes jde samozřejmě o společenství jak mnichů, tak laiků. A z praxe každý ví, že je těžké věnovat se duchovní praxi úplně sám.

Posvátné texty

Buddha sám nic nenapsal, ale později byly sepsány jeho promluvy, případně další autoritativní rozpravy o jeho učení, a vznikl tak základní buddhistický kánon. Zachoval se pouze v pálijštině (dochovaly se jen zlomky z jeho sanskrtské verze, která nejspíš také existovala) a zde se označuje jako tipitaka (v sanskrtu tripitika) neboli tři koše (učení). Z toho můžeme vidět, že jsou všechny texty rozděleny to tří hlavních kategorií: koš kázně (o tom, jak se chovat, jak by měla fungovat obec mnichů a mnišek apod.), koš nauky (zde jsou hlavní buddhistické sútry), koš scholastiky (zde jsou texty ohledně teoretických konceptů buddhismu a různé argumentace apod.).

Pozdější buddhistické směry k těmto textům přidaly další texty, ale všechny obsahují tripitaku jako svůj základ. Buddha zároveň podporoval překládání svého učení do místních jazyků, takže se už odpradávna tyto texty překládají (za zmínku stojí kompletní korpus tibetských buddhistických textů kandžúr (který vlastně odpovídá tripitace) a tendžúr (komentáře k tripitace a další příbuzné texty), který obsahuje přes 300 svazků a skoro 4000 jednotlivých textů.

Tři vozy

Později se buddhismus rozdělil do tří velkých kategorií, které se někdy označují jako tři vozy (a každá z nich se ještě rozdělila na mnoho dalších). První z nich je théraváda („cesta starších“, někdy trochu pejorativně také „hínajána“ neboli „menší vůz“). Tento směr buddhismu uznává pouze původní Buddhovo učení a je rozšířen obzvláště v Thajsku, na Srí Lance a v jihovýchodní Asii obecně. Dalším je mahájája neboli velký vůz. Ten se více zaměřuje i na laiky a jeho ideálem není pouze dosáhnout osvobození, ale také stát se bódhisattvou, tj. tím, kdo téměř dosáhl osvobození, ale zůstal v koloběhu zrození, aby pomáhal dosáhnout osvobození ostatním bytostem. Tento směr buddhismu je známý především důrazem na soucit, ale má také jednu z nejpropracovanějších filosofických doktrín.

Třetí je pak vadžraján aneboli diamantový vůz. To je tantrický buddhismus, který byl nejrozšířenější v Tibetu. Poté, co byl Tibet okupován Čínou v roce 1959 a mnoho tibetských lamů odtamtud uniklo, se vadžrajána rozšířila do celého světa. Je to pravděpodobně také nejrozšířenější směr buddhismu v ČR. Stejně jako pro všechny tantrické směry je i pro ni typické využívání manter a techniky práce s energií vedoucí k sebetransformaci.

***

Pro všechny možné směry buddhismu vždy zůstalo základem učení Buddhi Šákjamuniho a čtyři vznešené pravdy. Díky tomu, že Buddha nevytvářel nové náboženství, je mnoho jeho učení relevantního pro každého z nás (dnes se bohužel po sociálních sítích šíří především citáty, které jsou mu připisované, ale které nikdy neřekl). Na závěr třeba něco málo ze shrnutí Buddhovy nauky ve spise Dhammapadam (103, př. K. Werner): „I kdyby někdo zvítězil v bitvě tisíckrát nad tisíci muži, největším vítězem je ten, kdo zvítězil nad jediným: nad sebou samým.“

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket