Jóga tradice 22. 10. 2020 PDF Tisk

Tradiční jógové texty: Bhagavadgíta

Jógová tradice je nesmírně bohatá na různé texty, které obsahují moudrost jógínů minulosti. Jsou studovány stovky a některé i tisíce let a v tradičních liniích se bez jejich studia neobejdete. Mnohé nám poskytují nejen pochopení širšího kontextu jógové praxe, ale i pochopení života jako takového. V této sérii článků se podíváme alespoň na ty nejpodstatnější jógové texty minulosti.

Tradiční jógové texty: Bhagavadgíta

Když je na západě řeč o „tradičních jógových textech“, jen málokdy se na předním místě objeví Bhagavadgíta. Oproti tomu v Indii se většinou zmiňuje jako první. Na západě si totiž většina lidí spojuje jógu především se cvičením ásan, a o cvičení ásan není v Bhagavadgítě ani slovo. Přesto (nebo možná právě proto) je asi nejpopulárnějším jógovým textem, jaký kdy existoval. Pro mnoho linií je to jeden z klíčových textů, a dokonce i u tradic, kde Bhagavadgíta nehraje významnou roli, se s ní člověk setká (komentář k ní napsal například i jeden z nejvýznamnější tantrických učitelů desátého století Abhinavagupta).

Kdy a jak vznikla
Bhagavadgíta není technicky řečeno samostatnou knihou. Je součástí velkého indického eposu zvaného Mahábhárata. Mahábhárata se vyznačuje tím, že je jednak jednou z nejvýznamnějších literárních památek Indie (někdy se jí přímo říká „pátá véda“), jednak tím, že je velice obsáhlá. Je to nejdelší epos na světě (asi desetkrát delší než Ilias a Odyssea dohromady). Kvůli tomu se málokdy čte celá – vybírají se z ní pouze podstatné pasáže. A jednou z nejpodstatnějších je podle všeho právě Bhagavadgíta (kapitoly 23–40 z Bhíšmaparvy). 

Datum vzniku Bhagavadgíty je – jako snad u všech indických textů – předmětem debat. Mahábhárata je natolik rozsáhlá a stylisticky různorodá, že je zřejmé, že ji nenapsal jeden člověk, ale že vznikla postupně během několika století. Bhagavadgíta je stylisticky i jinak jednotná, takže se předpokládá, že vznikla najednou a nejde o složeninu více textů. Proto by se dala i lépe datovat. Obecně se odhaduje, že vznikla někdy ve třetím století po Kr.

Velmi se též diskutuje o otázce, proč vznikla. Jedni v ní vidí snahu bráhmanů o upevnění své moci, pro jiné představuje konečně jasné vyjádření „osobního božství“ (v upanišadách šlo většinou o neosobní absolutno, brahman), pro další je to pokus zachovat hinduismus v době vzrůstající popularity buddhismu a ještě pro jiné je to božské zjevení Kršny, který nám předal nejjasnější učení o tom, jak dosáhnout vysvobození v tomto věku. Tato otázka asi nemá definitivní odpověď, protože pokaždé najdeme pasáže, které budou určité vysvětlení vyvracet, a podobně. A možná je lepší ptát se jinak.

Pro každého něco
Mohli bychom se spíš zamýšlet nad tím, co si ze čtení textu chceme odnést my. Bhagavadgíta je zajímavá tím, že ji až do současnosti studují nejrůznější typy lidí – od těch, kteří sotva umí číst a psát, až po ty, co znají všechny Šankaráčárjovy spisy nazpaměť – a každý z nich v ní pro sebe něco najde. Na rozdíl třeba od Jógasúter, které jsou jasně určené učencům, je Bhagavadgíta přístupná komukoli. Můžeme ji číst tak, jak je. Zároveň však můžeme zkoumat množství komentářů a hledat další významy technických termínů, které nám umožní nahlédnout komplexitu Kršnova učení. 

Snad i toto je jeden z důvodů, proč je Bhagavadgíta nejpopulárnější knihou hinduistů. Někdy se jí přímo říká hinduistická Bible (i když hinduismus samozřejmě nemá jeden posvátný text jako křesťanství Bibli). Kromě toho, že je oblíbená u běžných lidí, cení si jí i učenci. Ačkoli pochází z Mahábháraty, což je technicky purána (mahápurána), je jí přiznáván status upanišady. A je jedním ze základních textů jak védánty, tak jógy. S trochu nadsázky tak můžeme říci, že Bhagavadgíta je skutečně základním textem par excellence.

Kršna a Ardžuna
Základní příběh asi všichni znáte. Nicméně ho zopakuji, protože je povinnou součástí všech článků o Bhagavadgítě. Zápletka vlastně vznikne ještě před začátkem Bhagavadgíty (a uzavře se až po jejím konci). Jde o spor mezi dvěma rody: pánduovci a kuruovci. Kuruovci si neprávem usurpují trůn, na který mají pánduovci nárok. Hlavních hrdinů je z každého rodu víc. Pro nás bude nejdůležitějším Ardžuna – jeden s pánduovců, jehož dobrým přítelem je Kršna (Kršna je známý hinduistický bůh, ale Ardžuna to na začátku nevěděl a měl ho jen za kamaráda). Spor pánduovců a kuruovců postupně eskaluje, až nakonec vyústí v bitvu. A těsně před započetím této bitvy se odehrává Bhagavadgíta.

Obě armády se sejdou na „poli Kuruů“, nastoupené proti sobě a připravené k boji. Bitvy se samozřejmě účastní i Ardžuna a s ním i Kršna, který mu dělá vozataje (v té době byl důležitou bojovou jednotkou vůz tažený koňmi, který řídil vozataj, přičemž druhý bojovník na voze stál a střílel z luku). Ardžuna poprosí Kršnu, aby ho zavezl mezi obě armády, aby se na ně mohl podívat. Když přijedou do středu bojiště, Ardžuna uvidí na druhé straně mnoho těch, které zná „Ardžuna tam uviděl stojící otce, praotce, učitele, strýce, bratry, syny, vnuky i přátele“ (Bhagavadgíta I.26). Není divu, celý vleklý spor probíhal v podstatě na jednom území a z dnešního hlediska šlo vlastně o občanskou válku. To Ardžunu připravilo o veškerou chuť bojovat: „Naplněn velikou lítostí, zarmoucený poté pronesl: Kršno, vidím své příbuzné, jak jsou zde nastoupeni, toužící po boji. Údy mi umdlévají, v ústech mám sucho, tělo se mi celé třese a začínají se mi ježit chlupy (Bhagavadgíta I.28–29).“ Dospěje k názoru, že to vlastně ani nestojí za to – i když vyhraje, komu bude vládnout? K čemu to bude, když kvůli tomu musí pobít ty, které zná?

Kršna se mu toto zoufalství snaží rozmluvit a vysvětluje mu, že by měl bojovat. Začíná čistě praktickými argumenty (aby se ti ostatní nesmáli apod.) a jejich rozhovor se postupně rozvíjí do debaty o závažnějších a podstatnějších životních tématech. Dokud se totiž člověk nedostane do konfliktu, kdy mu naučené vzorce přestanou fungovat, těžko se nějakému hlubšímu pohledu otevře.

Dharma
Mohli bychom namítnout, že se do podobné situace moc často nedostáváme. Ale Ardžunova situace má paralely i v našem životě. Ardžuna byl kšatrija, válečník, jehož hlavní povinností bylo chránit slabší a svůj rod. Tohle je prostá dharma, povinnost, podle které Ardžuna fungoval, ale najednou narazil. Pravidla, o nichž si myslel, že platí, přestala najednou dávat smysl a už se podle nich nemohl rozhodovat. Podobně i my často vyrůstáme s představou, že se musíme dostat na tu správnou školu, mít dobrou práci, oženit se či vdát a tak dále, a to že je ten správný klíč ke štěstí. A část z nás pocítí, že tyto návody na skvělý život nefungují. Narazíme stejně jako Ardžuna na to, že údajně spolehlivý plán se najednou míjí účinkem.

Ardžuna přímo říká: „V mém nitru se usídlila slabost, a proto se tě ptám s myslí zmatenou ohledně dharmy. Co by bylo lepší – určitě mi řekni!“ (Bhagavadgíta II.7). Termín dharma je pro Bhagavadgítu důležitý – dokonce tímto slovem celý text začíná. V tomto kontextu se dharma překládá většinou jako povinnost, řád, někdy i poslání – to, co máme v tomto životě udělat (v buddhismu má tento termín význam odlišný).

Mnoho lidí i dnes přemýšlí, co má dělat za práci, jestli mají dát výpověď a vypadá to, že ideálem je něco mezi jógovým učitelem cestujícím mezi Evropou a Bali a bloggerem lezoucím po horách. V této souvislosti je zajímavá Kršnova odpověď.

Ne co, ale jak
Kršna a Bhagavadgíta neřeší otázku naší dharmy z hlediska vydělávání peněz anebo naplnění našeho potenciálu. To hledá marně dnešní neoliberalismus, kdy lidé odcházejí z kanceláří v bláhové naději, že najedou naplnění, když budou bloggerem. Je možné, že si tak člověk víc vydělá za méně času. Je také možné, že to dopadne přesně naopak. To ale Bhagavadgítu nezajímá. Kršna kupodivu neradí Ardžunovi, aby dělal něco jiného, ale spíš aby se zaměřil na to, jak (a proč) danou věc dělá. Z hlediska jógy není tak podstatné, co děláme, ale s jakým postojem.

Když něco děláme, je to většinou proto, že za to něco chceme – peníze, slávu, rodičovskou lásku. Obyčejně se to daří s proměnlivými výsledky. Můžu se třeba rozhodnout pořádat jógové workshopy, abych si přivydělal a byl známější učitel. Ačkoli budou pokaždé stejné, jednou se budou lidem líbit, přijde jich hodně, jindy jich přijde málo nebo je workshop neuspokojí a tak dále. A moje mysl bude mít jednou radost, podruhé bude zklamaná, pak si bude opět připadat jako vítěz a záhy zase jako páté kolo u vozu. To není zrovna dobrý recept na klidné rozpoložení. Jedna z definic jógy v Bhagavadgítě zní: „Vyrovnanost (samatvam) nazývám jógou.“ (II.48) Kršna popisuje žádoucí stav: „Ten, jehož mysl není rozrušená v utrpeních, netouží v radostech a je osvobozená od vášně (rága), strachu a hněvu...“ (II.56). A není kvůli tomu potřeba se vzdát světského života a odejít někam do jeskyně. Můžeme toho dosáhnout při běžném provozu. Činy nejsou problém, problém je naše připoutanost k jejich plodům. „Na činy máš nárok, ale již ne na jejich plody. Tvým motivem ať není plod činů, [ale] nebuď připoután ani k nečinnosti. Upevněn v józe, vykonávej činy opustiv připoutanost… V úspěchu i neúspěchu zůstávej stejný.“ (II.47–48).

Kapka v oceánu
To se samozřejmě snadněji řekne, než udělá. Cílem tohoto článku však není naučit nás všechny nepřipoutanosti, pouze ukázat na hloubku a šířku učení Bhagavadgíty. To, co jsme si pověděli, je jen úplný začátek (v podstatě první dvě kapitoly z osmnácti). Kršnovo učení se postupně dále rozvíjí a probíraných témat přibývá. Naším cílem není shrnout učení Bhagavadgíty do několika stručných pouček – to je vhodné na zkoušku z historie literatury, ale pramálo užitečné pro jakoukoli formu jógy. Bhagavadgítu je nutné přímo číst. Naštěstí v češtině existuje více než deset překladů a první vyšel již v roce 1877 – a na internetu jsou dostupné i dvě české audioverze. Nedostatkem zdrojů tedy netrpíme. Sice nebyl zatím přeložen žádný z tradičních komentářů, ale jejich shrnutí je v Bhagavadgítě v překladu Jana Filipského a Josefa Vacka. Pro nás je to ideální příležitost, protože ostatní jógové texty většinou v českém překladu dostupné nejsou.

„Ó králi, kdykoli vzpomínám na tento úžasný a podivuhodný rozhovor Kršny a Ardžuny, znovu a znovu se zachvívám radostí.“ (XVIII.77).

Objednat předplatné