V dnešní době si můžeme vybrat z nepřeberného množství jógových stylů. Většinou se liší mírou dynamiky pohybů, tím, jak dlouho setrváváme v jógových pozicích, ale často i použitím (nebo naopak nepoužíváním) jógových pomůcek. Věřím, že každý si můžeme najít takový styl, který bude nejblíže našemu temperamentu a našim momentálním potřebám. Také věřím, že každý z jógových stylů má jistě co nabídnout, i když u takové pivní jógy si nejsem úplně jistá. Každopádně ráda bych vám dnes nabídla svůj pohled na styl, kterému se věnuji již téměř devět let.

O původu aštanga jógy a jejím systému jste si již jistě něco přečetli. Velice zjednodušeně jde o několik „sestav“ jógových pozic, které mají vždy stejné pořadí a praktikant jógy by je měl v nějaké formě a míře zařadit do svého životního rytmu šest dnů v týdnu. Téměř každý den se tedy postavíte na podložku a v podstatě víte, co bude následovat. Tak to alespoň může vypadat z vnějšího pohledu. Jelikož je ale tělo každý den trochu v jiné kondici a každý den potřebuje něco alespoň trochu jiného než den předchozí, mění se i naše praxe a hlavně pocity z ní.

Od učitele k žákovi

Za těch pár let, co jsem se ponořila do tohoto systému, mohu za sebe říct, že mě čím dál tím více fascinuje. Tradiční způsob předávání tohoto druhu jógové praxe je vždy osobní, od učitele na žáka, tedy ideálně ne z knih nebo prostřednictvím videí. Ta se mohou samozřejmě také hodit, ale spíše jako pomůcka k udržení praxe. Žák přijde za učitelem a ten ho nejprve naučí pozdravy slunci. Když je pak student připraven a umí je zvládnout sám, dostane od učitele postupně další ásany, až se naučí celou první sérii a postupem času možná i ty další. Tímhle způsobem tedy každý praktikant aštanga jógy postupuje ve svém vlastním tempu, které záleží na možnostech jeho těla a mysli. Výzvou ovšem je, že to, co jsme od učitele dostali, je třeba také praktikovat (v ideálním případě) výše uvedených šest dnů v týdnu. A tady podle mě začíná velká škola sebepoznání. Když se chceme posouvat a objevovat možnosti svého těla, je třeba věnovat praxi čas a energii. Jsme ale ochotní to dělat? A když ne, tak proč? Umíme si najít čas na sebe a vytvořit si zdravý rituál?

Poslouchat tělo

V počátečních měsících to může být samozřejmě obtížné a student hodně potřebuje energii a pomoc učitele. Potřebuje najít motivaci. Když se vše ubírá správným směrem, student zjistí, že mu aštangová praxe dělá dobře. Že i když jí věnuje 5 nebo 10 minut denně, cítí se jinak. Lépe se mu dýchá, tělo je pružnější a získává sílu, záda přestanou bolet. Pak ale přijdou dny, kdy nemáme sílu, jsme třeba nemocní nebo vůbec nenajdeme čas. Máme v sobě pak dostatek vnitřní síly začít tak trochu od začátku? A když se zraníme nebo se necítíme dobře, umíme praxi zjemnit, tak abychom si jejím prostřednictvím ještě více neubližovali, nebo jste ten typ, co musí všechno „tlačit na sílu“ a vždycky chce buď všechno, nebo nic? Mimochodem, jestli v sobě díky praxi najdete právě tyhle kvality, dobrá zpráva je, že pokud u ní vydržíte, umí vás tohle každodenní praktikování nasměrovat na cestu větší rovnováhy a sebepřijetí. Z vlastní zkušenosti a zkušeností mých přátel a učitelů, po určité době člověk pochopí, že když bude na podložce na tělo tlačit, ono se „rozbije“ a naopak, když ho začne více poslouchat, budou se hojit i staré rány a zranění.

Cesta sebepoznání

Právě to, že každý den děláme v podstatě to samé (kromě toho, že postupně, když je tělo a mysl připravena, dostáváme od učitele další pozice), je velkou cestou sebepoznání. Jeden den se totiž v té samé pozici budeme cítit úžasně a jiný den bude krajně nekomfortní. Jak pak reagujeme, když nám tam není fajn? Máme třeba vztek, jsme frustrovaní, nebo jsme úplně v pohodě a bereme to, jak to přijde? A jak se mění náš dech, když se objevují různé emoce? Tím, že nemusíme vymýšlet, jaká bude další ásana, a nemusíme ani poslouchat instrukce, čili kterou nohou a rukou teď budeme něco dělat, můžeme veškerou pozornost poslat dovnitř sebe. Ke svým reakcím a pocitům a třeba hlavně k tomu, že na určité podněty máme tendenci reagovat pokaždé stejně. Nemáme tendenci se vždy, když stojíme nebo se předkláníme, zatnout v ramenou? Nemáme tendenci v náročných pozicích zadržet dech a dostat se tak do napětí? Skvělé je, že jakmile si tyhle svoje stereotypy uvědomíme, je to první krok k tomu, začít je měnit. A tak pak třeba na poradě, kde se řeší nepříjemná situace a vyhrotí se natolik, že na vás šéf začne být hrubý, víte, že když zpomalíte dech, jemně vtáhnete pánevní dno a uvolníte obličej, tělo se nedostane do zdaleka takového napětí. Také se můžete naučit vytvořit prostor mezi akcí a reakcí. Tedy ve výše popsané situaci můžete mít tendenci reagovat instinktivně – když na vás někdo křičí, buď „zamrznete“ a jste v napětí, vyjedete na něj, tedy dáte se s ním do boje, nebo využijete všechny svaly v těle, jako byste se chystali na útěk a rázem máte zaděláno na permanentně zaťaté trapézové svaly a následnou bolest hlavy. Když ale znáte svou reakci a umíte ji ovládat, můžete v tenhle moment zaměřit pozornost na místa, kde víte, že se u vás tvoří napětí, a s výdechem je vědomě uvolnit. A pak voilà, situace už se nezdá tak vyhrocená. Necháte šéfa vykřičet, mezitím promyslíte možnosti řešení a místo konfliktu přijdete na to, jak to zvládnout ke spokojenosti všech. Anebo si možná uvědomíte, že tenhle pracovní kolektiv ve vás napětí vyvolává každý den a je třeba jej změnit. I to se může stát.

Odevzdání se

Dalším důležitým aspektem života, který podle mého názoru aštangová praxe umí člověku předat, je schopnost odevzdání se. Zdaleka ne všechno v životě můžeme ovlivnit nebo změnit. Často je to hlavně náš pohled na situaci, který rozhoduje o tom, zda nám v dané situaci bude příjemně, nebo nemile. Když se tahle praxe stane součástí vašeho života, je na učiteli, kdy budete praktikovat další pozici nebo sérii. Není to vaše volba. Samozřejmě je třeba velice zkušeného učitele, který umí odhadnout úroveň pokročilosti vašeho těla a zralosti vaší mysli. Když totiž učitel vidí, že žák sbírá ásany jako známky a snaží se jich prostě jen mít co nejvíc za každou cenu, může ho nechat si trochu počkat, aby se naučil trpělivosti. Naopak existují lidé, kteří mají z určitých pozic strach a z nějakého důvodu je dělat nechtějí, pak je tu učitel, aby je povzbudil a pomohl jim tenhle strach překonat. Když pak ráno zvládnete třeba takové mosty ze stoje, nějaká nepříjemná pokladní nebo hromada nevyřízených e-mailů vás už tak snadno nerozhodí.

Praxe aštanga jógy toho má rozhodně hodně co nabídnout. Umí být fyzicky náročná, když to potřebujete, ale stejně tak se dá přizpůsobit a modifikovat, aby ji zvládl každý bez ohledu na zranění, věk, váhu, pohlaví nebo míru momentální energie. Základem je ovšem to, že vás musí alespoň trochu bavit, protože bez toho se těžko budete na jógovou podložku k této praxi vracet den co den po zbytek života. Přeji vám, ať si najdete takovou jógovou praxi, která vám bude dělat radost, protože to je na józe mimo mnoho dalších benefitů rozhodně velice důležité.

• autor: Kateřina Burešová
• www.studiosedmenebe.cz
• foto: Shutterstock.com