Pro děti je začátek nového roku symbolem nástupu do školy po krásných, i když ne tak dlouhých prázdninách, pro dospěláky konec volnějšího období a návratu do plného pracovního procesu se vším všudy.

Také to tak máte? Jako bychom v sobě měli tu averzi vůči konci Vánoc zakořeněnou už od dětských let, kdy pro nás znamenal začátek povinností a konec sladkého nicnedělání. Často jsme v sobě pocity smutku a úzkosti, projevující se jako nepříjemné svírání v oblasti hrudníku, dusili celé dny předtím, než se sváteční čas doopravdy nachýlil ke konci. Nevědomky jsme si tak částečně zkazily poslední hezké dny.

Nechceme se pustit příjemného

Alespoň já jsem to tak měla. A mívám to dodnes. Samozřejmě, že dnes už ne v souvislosti s koncem vánočního období, ale v souvislosti s koncem čehokoliv, v čem se cítím dobře. Na sklonku hezky prožitého dne cítím tíseň z toho, že končí a ráno začínají povinnosti. Na které se vlastně těším. Tak proč tolik povyku pro nic? Ptám se často sama sebe. Odpověď je nasnadě – a opět, stejně jako mnoho jiných, mi ji jednoho dne poskytla jógová praxe. Ulpívám na tom, co je mi příjemné, a na plánech, které mi to příjemné přinesou. Když ono příjemné odezní, je jedině logické, že se toho nechci pustit, a tak se dostaví úzkost. Takže si musím vymyslet další příjemné, na které bych se mohla těšit…

Záchytné body, které posvítí na cestě životem

Vždycky jsem to tak měla. A když se nad tím zamyslím, je to vlastně docela přirozené. Člověk musí mít nějaký cíl, za nímž směřuje, a k tomuto cíli se zpravidla dopracovává postupně a po menších kouscích, které se zdolávají snadněji než jeden veliký. Na takové cestě potřebujeme mít záchytné body, které nám posvítí, když tápeme. Důležité ale je, jaké body vybíráme, jak s nimi dále nakládáme a jaký si k nim budujeme vztah. Těšit se na něco a na někoho je naprosto v pořádku a pomáhá nám to překonat zabřednutí do stereotypu všedních dní a s ním spojené malátnosti a nevědomosti toho, co vlastně děláme. Musíme si však dát pozor na to, aby se naše záchytné body samy o sobě nestaly prostředkem k nevědomosti. Potom by přestaly být záchytnými body a staly by se něčím, co nás svádí na scestí.

Aparigraha jako neulpívání

Když se vrátíme na začátek, tak jedinou skutečně účinnou obranou proti pocitům strachu a úzkosti z konce něčeho příjemného, je na tomto příjemném neulpívat. V tom je celá filosofie, kterou nám do reálného života pomůže aplikovat praxe. A pozor – dobrá zpráva je, že již pouhé uvědomění si skutečnosti, že na něčem ulpívám, je samo o sobě léčivé. Ulpívat přitom můžeme na čemkoliv – na předmětech, na osobě, na událostech a plánech. Nezáleží na tom, na čem ulpíváme, ale ŽE ulpíváme. Samozřejmě, že ulpívání je v určité míře přirozené. Důležité je, aby nepřekročilo zdravou mez, nezatemnilo naše uvažování a neovládlo naše jednání.

Pravidelně praktikuj jógu

Odpověď i pomoc, která přichází přímo z našeho nitra, vyjevuje vnitřní praxe. Obraťme pozornost k fyzickém tělu a zmapujme jej. Jsme si vědomi dotyku těla se zemí? Poté přejděme k dechu a k dráze, kterou v těle vykonává. Pozorujme dechové pohyby. A pozorujme, co se uvnitř odehrává. Hledejme světlo, které v sobě máme a které způsobí, že nebudeme cítit potřebu se k čemukoliv upínat.

Svoboda uvnitř každého z nás

Jakmile najdeme cestu k sobě, objevíme pevný pilíř, který se nám stane oporou v každodenních situacích. Jakmile se nám podaří naučit se pěstovat určitý nadhled, naše strachy a děsy ztratí svou ostrost a jejich hrany se rozplynou do ztracena. V našem nitru se nachází svoboda, která je lékem na všechny naše zármutky. Hledejme ji a nesmutněme. Život je příliš krátký na to, abychom jej strávili smutněním nad tím, co skončilo ještě dříve, než to vlastně začalo.

• autor: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com