Ahimsa je tradičně řazena na první místo jako základní princip, od kterého by se měly odvíjet i všechny ostatní. Ahimsa jakožto nenásilí se neomezuje na pouhé použití hrubé síly, ale ubližovat by se nemělo ani činem, ani slovem, ani myšlenkou. Avšak pokud vymezíme, co všechno se nesmí, může zůstat jen pocit, že člověk by měl jen někde v koutku sedět a raději se moc neprojevovat, aby náhodou někomu „nějak“ neublížil. To by nebylo to pravé. Zkusme to tedy pozitivně.

Hovoří se o tom, že naše jednání by mělo být prodchnuto láskou. Abych se vyhnul pojmu natolik otevřenému a neuchopitelnému, jako je láska, dovolím si jej nahradit slovem „pochopení“. V tomto světě každý hrajeme tu svoji roli – každý máme jinou, to je přirozené. Stejně přirozené je, že jednotlivé role spolu vstupují do různých interakcí. Tyto interakce mohou mít různé podoby, včetně konfliktu. Měli bychom stále hrát svou roli, ale s pochopením pro ostatní hráče a jejich role. Což by nás v ideálním případě mělo uchránit od „těžkých“ emocí vzteku, zášti a jiných podobných, které z jógového pohledu zbytečně narušují naši rovnováhu.

Rád bych upozornil ještě na jednu věc, do jisté míry obecnou. Naše mysl má tendenci hledat zkratky a vzorně plnit zadané „úkoly“. Zkrátka být skvělý a dokonalý, čím dříve, tím lépe. A když ne uvnitř, tak alespoň na povrchu. Ve shodě s tímto procesem se to, co nevyhovuje žádanému obrazu, nějak ohne, někam silou zatlačí a na „fasádu“ se nasadí vítězoslavný výraz značky „Jsem tam“. Mistrovství ahimsy by ale nemělo spočívat v potlačování a maskování našich vnitřních pochodů, ale v hledání cest jejich přijatelného a tvůrčího vyjádření. To by mělo být doprovázeno trpělivým pozorováním a snahou o porozumění našim vnitřním procesům.

Na závěr této části bych rád, aby zaznělo, že chování ve shodě s ahimsou by nemělo být motivováno strachem nebo pocitem slabosti, naopak bychom si měli být vědomi síly tohoto přístupu. Na úrovni fyzické praxe by ahimsa měla rovněž stát první v řadě. Nerad bych tu omílal fráze typu: „Jděte jenom tam, kam vás vaše tělo pustí“; „Méně bývá více“, „Hlavně se do pozice uvolněte.“

Ono nemusí jít jenom o to, že si cvičenec, lačnící po dokonalé pozici, ublíží svou přílišnou snahou. Můžeme se na to podívat i jemnější optikou. Jógista nadán hypermobilitou si zpravidla ani nevšimne, že už se dostal za hranu a neúměrně zatěžuje své klouby a jeho tělo se příliš „vyplandává“. V opačném případě, kdy je tělo hodně tuhé, zase náprava vyžaduje jistou míru nepohodlí. Ubližovat si člověk nemusí jenom tím, že něco dělá moc, anebo málo, ale například i tím, že si zvolí praxi, jež pro něj není vhodná. Dnešní jógová nabídka obsahuje i položky v různých ohledech extrémní nebo velmi úzce zaměřené (působící pouze na určité složky systému), které zákonitě nemohou fungovat univerzálně.

Druhou jamou, kterou bych rád zmínil – tak trochu mimo pořadí – je brahmačarja. Její chápání variuje od celibátu po různou míru regulace sexuálního chování. Tady bych rád zopakoval věty o nebezpečnosti pouhého potlačování a důležitosti jisté osobní zralosti. Nemělo by se jednat o zřeknutí se jako spíše o přirozené „odpadnutí potřeby“. Nemusíme se u tohoto bodu dlouho zdržovat, asi každý si dokáže představit, kam až může vést vynucený celibát.

Pro svoje potřeby si tuto jamu vykládám jako šetrné zacházení se svojí životní energií. Tou můžeme plýtvat i jinými způsoby, než je jen nezřízené se oddávání sexuálním radovánkám. Jakožto jógocvikář si na úplný závěr dovolím poznámku, že to může být i příliš náročná jógová praxe, která nás může vyčerpávat. A tím se oklikou vracíme zpátky k ahimse...

• autor: Martin Wagneknecht
• www.jogocvik.eu
• foto: Shutterstock.com