čtvrtek 3. 10. 2024
Rovnováha, harmonie, vyrovnanost. Všechna tato slova stále dokola slýchávám, čtu a dostávám, jako dobře míněnou radu pro stav ducha, kdy člověku v nitru všechno zešedne, přestože by měl být oficiálně zcela a nepokrytě spokojený. My ale přece nejsme žádní roboti.
Jsme spíše cucavé houby, které do sebe spontánně nasají vše, s čím přijdou do kontaktu. Možná to tak není u všech lidí. Někdo má hlubší kořeny než jiný člověk. Přesto jsem si všimla, že se mi takzvaného rovnovážného vnitřního stavu (osobní emoční homeostázy) dosahuje nejefektivněji za použití rovnoměrně a stabilně aktivované vnitřní dynamiky.
Je to velmi prosté. Ve chvíli, kdy se sami v sobě zasekneme, můžeme si zkusit naordinovat takovou činnost, která nás dostane do vnitřního pohybu. Sama u sebe vidím, že delší rozjímaní nad zdrojem problému a případným nalezením řešení se ve většině případech jeví jako zcela zbytečné další cyklení. Dochází pak ještě k větší frustraci. Proto cítím naopak největší úlevu při dovolení si opustit chtění nalezení problému. Dokonce i samotná disciplína a její nárokování, v situacích, kdy se cítíme depresivně, často končívá fiaskem, a to hlavně v případech, když je naše disciplína vynuceným vnitřním násilím a ještě se nepromítla do našich každodenních stereotypních zvyků, a tím pádem nebyla integrována do naše celku.
Rovnováhu jsem si vždy představovala jako nějaký konkrétní pomyslný střed. Dnes ale vím, že to není žádný stojatý, pevný bod, kam bychom se jednou měli dostat a už se ho zuby nehty držet. Spíše se to podobá přechodu po laně. Jsme kdesi vysoko a v rukou držíme dlouhou tyč, která nám pomáhá neustále a pozorně vyvažovat rovnováhu, abychom nespadli do propadliště emočního ohně. Jdeme bosí, krok za krokem. Občas námi zalomcuje vítr. Jdeme pomalu, ale celé naše tělo je ve zvláštním napětí. Jsme soustředění, ale přesto velmi dynamičtí. Jsme opakem ustrnulosti. Ano, myslím to přesně tak, jak si to teď možná přestavujete. Rovnováha je náročná odvážná práce. Někoho dynamizuje fyzický pohyb, jiného naopak pohyb duševní. Do pohybu nás může dát píseň, kreativní aktivita, cokoliv, k čemu se nemusíme násilně donutit. A tento pohyb vnitřní, a snad i vnější, začne velmi rychle měnit naši vnitřní biochemii.
Kdo jsme a co skutečně chceme dělat? Nejsou naše občasné deprese spíše přetlakem či špuntem, za kterým se nacházejí veškeré naše sny? Emoce, vnitřní nastavení, nálada, vše se to jistě mění. Je to neustálá spoluaktivita našeho snění i bdění. Nedávno jsem slyšela, že duševní zdraví znamená – aktivní a kreativní každodenní (spolu)práce s téměř nekonečnými složkami a variacemi naší osobnosti. Je nás uvnitř mnoho, a právě proto můžeme být jednou celiství, ale pouze tak, že si najdeme čas na to, abychom si vyslechli, co by si naše jednotlivá já přála dělat. Není rozumné demokraticky potlačit touhy vnitřní menšiny, nastavit přísná pravidla a perzekuovat každou neposlušnost. Z toho by logicky koukala pouze rebelie.
Kdo jsme sami pro sebe a jak se nám v nás žije? Zkuste si představit, jak by mohly vypadat ty různé osobnosti, které žijí uvnitř vás. Položte jim otázku, co k svobodnému životu potřebují. Moc nad tím nepřemýšlejte a to, co vás napadne jako první, to si k nim poznačte nebo nakreslete. Co když se potom budete cítit uvolněnější? Znamenalo by to, že vás sebe-komunikace uklidňuje, osvobozuje od neustálé kontroly potlačeného.
Jsme vysoko nad střechami domů. Okolo nás sem tam prolétne listí, jindy houf ptáků, kteří se stěhují do teplejších krajin. Najednou ucítíme chuť přidat se k nim. Odletět, utéct, přesunout se, prostě vzlétnout si bez dlouhého ospravedlňování nebo navigace. Je tu ale to lano a my víme, že ho musíme přejít, protože taková pravidla jsme si nastavili. Zujeme se, ale hned ucítíme kousavou přítomnost zimy. Slunce zapadá nad polosnícím městem. Nikdo netuší, jak odvážně se pokoušíme o přechod našeho lana. Vykročíme. Lano se zatřese. Mírně pokrčíme kolena, abychom těžiště přenesli níže. Celé naše tělo je aktivní. Mysl se bojí mít strach, bojí se zavrávorat, bojí se byť pomyslet. Zahaluje nás blížící se mlha. Jsme kdesi v polovině a nevidíme cíl. V tu chvíli se nám zdá, že se z mlhy z druhé strany lana něco vynořuje. Je to postava. Také balancuje na laně. Přichází k nám. Pomalu se k sobě navzájem přibližujete. Chcete vidět její tvář...