Powerjógu cvičím a učím skoro 25 let a pořád mě baví její dynamika. Mám rád chvíli, kdy tělo pracuje, svaly se ozvou, tep se zvedne a dech vytvoří rytmus, který člověka nese celou sekvencí. Z jógy ve středním věku nechci dělat opatrné protahování. Tělo potřebuje zátěž možná ještě víc než dřív. Mění se spíš způsob, jakým s ní zacházíme.

Co chci umět za dvacet let?

Ve dvaceti člověk často cvičí proto, aby zjistil, co všechno dokáže. O pár desetiletí později přichází jiná otázka: co všechno chci dokázat ještě za dvacet nebo třicet let? Chci bez přemýšlení vstát ze země, vyjít schody, vzít kufr do ruky, jít celý den po horách, udržet rovnováhu, když zakopnu. Chci mít záda, která unesou běžný den, a ramena, která se nerozsypou při první větší zátěži. Toto všechno není samozřejmost. Je to výsledek toho, co se svým tělem děláme dnes.

Svalová hmota a síla se s věkem přirozeně mění. Tento proces nezačíná v sedmdesáti, kdy si ho konečně všimneme. Probíhá mnohem dřív a neaktivita ho urychluje. Současná doporučení pro zdravý pohyb proto nestaví jen na chůzi, běhu nebo jiném aerobním pohybu. Součástí zdravého týdne má být také pravidelná svalová zátěž. Výzkumy odporového tréninku dlouhodobě ukazují, že lidské tělo si schopnost zesílit zachovává i ve vyšším věku. Sval potřebuje dostat důvod, aby zůstal svalem. Kost potřebuje zatížení. Nervový systém potřebuje úkol. Rovnováha se potřebuje trénovat. Tělo si ponechává především to, co skutečně používáme.

Vlastní tělo jako zátěž

Powerjóga má v tomto směru jednu obrovskou výhodu. Závaží máme neustále s sebou. Je jím naše vlastní tělo. Utkatásana není jen pozice, ve které chvíli vydržíme. Pro stehna a hýždě je to práce proti gravitaci. Bojovníci nejsou jen krásné tvary. Nohy nesou hmotnost, pánev hledá stabilitu, trup organizuje sílu mezi dolní a horní částí těla. Čaturanga je regulérní silový úkol pro paže, ramena, hrudník a trup. Vzpory učí tělo přenášet sílu přes lopatky a střed.

Rovnovážné pozice zase nutí chodidlo, kyčel, trup, zrak i vestibulární systém během několika sekund spolupracovat. Přechody mezi ásanami přidávají další důležitou vrstvu: sílu nestačí vytvořit, musíme ji umět kontrolovat v pohybu.

Velký rozdíl je mezi tím „udělat pozici“ a skutečně trénovat tělo. Pozice není fotografie. Je to děj. Tělo se opře chodidlem do země, stehno vytvoří sílu, pánev reaguje, trup stabilizuje, lopatka se pohybuje po hrudníku, paže přenáší zatížení a mozek současně vyhodnocuje stovky informací o poloze těla. Do toho všeho běží dech. Powerjóga tak dokáže spojit vlastnosti, které se v klasickém tréninku někdy cvičí odděleně: sílu, mobilitu, stabilitu, koordinaci, rovnováhu a vytrvalost.

Výzkumy powerjógy u lidí středního a vyššího věku ukazují zlepšení rovnováhy, flexibility, mobility a v některých studiích také svalové síly. Toto je důležitá zpráva, protože jóga bývá pořád zjednodušována na protahování. Dobře vedená dynamická praxe má k pouhému protahování hodně daleko.

Jóga a činka proti sobě nestojí

Powerjóze současně nepřisuzuji něco, co neumí. Každý typ jógy automaticky nenahradí plnohodnotný silový trénink. Pokud chceme výrazně budovat svalovou hmotu, sílu nebo cíleně zatěžovat kostru, externí odpor má své pevné místo. Gumy, jednoručky, kettlebell nebo další pomůcky proto podle mě nejsou zradou jógy. Jsou dalším nástrojem. Tělo neřeší filozofický spor o čistotu tradice. Reaguje na podnět.

Kombinace obojího nabízí mnohem širší možnosti. Powerjóga učí zacházet s vlastní vahou, přenášet ji, kontrolovat pohyb a organizovat celé tělo. Přidaná zátěž může doplnit to, co samotná váha těla v určité chvíli už neposkytne v dostatečné míře. Smyslem není udělat z lekce posilovnu. Svaly, šlachy a kosti jednoduše potřebují dostávat podněty, aby si zachovaly svou schopnost pracovat.

Flexibilita sama o sobě mě s přibývajícími roky zajímá stále méně. Větší hodnotu vidím v pohyblivosti spojené se silou. Rameno, které má rozsah a zároveň unese zatížení. Páteř, která se umí pohybovat a zároveň není odkázaná na pasivní visení v krajních polohách. Tak vnímám funkční pohyb.

Síla, při které dokážu dýchat

Powerjóga má ještě jednu vlastnost, kterou činka sama o sobě nenabízí. Dech. Během zátěže okamžitě ukazuje, co se děje. Pozice může vypadat dokonale, ale tělo už dávno říká něco jiného. Čelist se zatne, ramena vyjedou k uším, dech se zkrátí nebo úplně zastaví. Pohyb pokračuje, kvalita se však ztratila.

Tady začíná jiný druh tréninku. Umět vytvořit intenzitu a přitom neztratit schopnost regulace. Síla nemusí znamenat maximální napětí. Skutečná síla znamená vytvořit tolik napětí, kolik situace potřebuje, a zbytek těla nechat pracovat ekonomicky. Nervový systém se nemusí při každé náročnější situaci chovat, jako by šlo o boj o život. Tělo se může naučit, že zátěž není automaticky ohrožení.

Pohyb a nervová soustava spolu souvisejí mnohem víc, než jsme dříve připouštěli. Pravidelný pohyb je spojený s lepší psychickou kondicí, kvalitou spánku, metabolickým zdravím a schopností zvládat stres. Silový trénink navíc nepůsobí jen na sval. Výzkumy ukazují souvislosti se zdravím kostí, funkční soběstačností i nižším rizikem zdravotních komplikací ve vyšším věku. Rovnováha a síla dolních končetin pak rozhodují o něčem velmi obyčejném a zároveň zásadním: zda se člověk dokáže pohybovat světem bezpečně.

Únava není cíl

Powerjóga může mnoho z těchto schopností spojit do jedné praxe, pokud ji nepřetvoříme v hon za únavou. Únava není důkaz kvalitního tréninku. Pot není důkaz dobře postavené lekce. Bolest svalů další den není známka, že jsme něco udělali správně. Měřítkem kvalitní praxe je adaptace. Tělo má po určité době něco umět lépe. Být silnější, stabilnější, pohyblivější, odolnější. Mít větší kapacitu.

Tělo miluje pravidelnost. Nervový systém miluje rytmus. Pataňdžali to formuloval dávno před dnešními laboratořemi, když napsal, že praxe získává pevný základ tehdy, když je prováděna dlouho, nepřerušovaně a s respektem. Dírgha-kála, nairantarya, satkára. Dlouho, pravidelně, s respektem. Na tomto principu se nic nezměnilo. Můžeme dnes mluvit o adaptaci, neuroplasticitě, progresivním zatížení nebo regeneraci. Podstata zůstává velmi jednoduchá. Jednorázový extrém vytvoří zážitek. Opakovaný přiměřený podnět vytváří změnu.

Tělo, které chci používat

S věkem už nemusíme tělu dokazovat, že zvládne stejné věci jako před dvaceti lety. Můžeme mu dávat důvod, aby si své schopnosti udrželo. Sílu, rychlost, pohyblivost, koordinaci, vytrvalost. Pořád se můžeme zapotit, jít do intenzity a dát si pořádnou zátěž. Rozdíl je v tom, že nemusíme bezhlavě přetěžovat něco, co chceme používat ještě dalších třicet let.

Tělo s přibývajícími roky není horší tělo. Má za sebou víc kilometrů a jeho zpětná vazba bývá přesnější. Když ji posloucháme, nemusíme se pohybu bát. Jeden den můžeme cvičit silově, jindy dynamičtěji, další den lehce. Přidat odpor, ubrat tempo, jít na procházku, zvednout činku, udělat powerjógu, odpočívat. Zdravé tělo nepotřebuje jeden jediný způsob pohybu.

Síla nakonec není estetický projekt. Je to projekt svobody. Svaly potřebujeme, abychom se mohli hýbat. Silné nohy, abychom mohli cestovat, chodit po horách, běhat za dítětem nebo jednou za vnoučetem. Silné paže pro obyčejný život. Rovnováhu, abychom nepadali. Mobilitu, abychom se mohli bez strachu sehnout a otočit. Nervovou regulaci, abychom dokázali zvládnout svět, který se nás nebude ptát, zda máme zrovna ideální den.

Powerjóga potom přestává být cvičením ásan nebo gymnastikou na efekt. Je to práce s tělem, které chceme používat celý život. Silným a pohyblivým. Stabilním a schopným reagovat. Tělem, které dokáže zabrat a potom zase povolit.

Kdysi mě fascinovalo, co všechno dokážu udělat se svým tělem. Kolik zvládnu, kam se dostanu, co ještě vydržím. Věk tuto chuť nemusí vzít. Přidává k ní jen další rozměr. Chci běhat, chodit po horách, cestovat, cvičit, zvedat věci ze země a ráno vstát bez přemýšlení, jestli mě někde něco pustí. Chci svoje tělo používat.

O tom je síla, která vydrží. Nevytváříme ji kvůli jedné lekci ani kvůli dnešnímu výkonu. Budujeme si zásobu schopností pro obyčejný život. Pro dnešek i pro všechno, co ještě chceme zažít.

• autor: Václav Krejčík
• www.vaclavkrejcik.cz
• foto: Dušan Štraus